Je to zvláštní, ale Erich Kästner patří mezi německými klasiky k těm méně ceněným. Je sice neustále čten - těžko bychom hledali dítě, které nečetlo Emila a detektivy - a citován, ale literární kritika ho odbývá označením užitkové literatury. Dětské romány Ericha Kästnera byly již mnohokrát zfilmovány, a tak i letos, v roce autorova stého výročí narození, zfilmovala Caroline Linková román Kulička a Toník.
Režisérka odvážně přesunula děj do 90. let 20. století a místo původního dějiště v Berlíně zvolila klidnější Mnichov. Její záměr se vydařil a vznikl film, který nadchne děti i dospělé. Kästnerovo zamyšlení nad morálkou a kategoriemi jako chudoba a bohatství, péče a zanedbávání, mateřská láska a přátelská služba působí velmi živě a aktuálně. Film se bude promítat v říjnu v Praze v kině Aero v rámci přehlídky "Hele: film a pivo z Bavorska".
Několik let trval spor o budoucnost západo- a východoněmeckého PEN-klubu, který vedl k vystoupení mnoha autorů z řad členů PENu a nakonec vyústil ve sjednocení obou center, s jedněmi stanovami a rovnoprávnými členy. Novým prezidentem byl zvolen čtyřiapadesátiletý, v Berlíně žijící, spisovatel Christoph Hein. Pozice PEN-klubu je v Německu kvůli dlouhotrvajícím sporům oslabena, nový prezident se bude snažit ji zlepšit a za svůj nejdůležitější úkol považuje práci pro komisi "writers in prison".
Německá akademie pro jazyk a literaturu se sídlem v Darmstadt udělila rakouské autorce Elfriede Jelinekové cenu Georga Büchnera. Laudátor, renomovaný divadelní intendant Ivan Nagel se zmínil o velkém množství nepřátel, které si Elfriede Jelineková vytvořila díky svému nemilosrdně realistickému dílu, ale především vyzdvihl její divadelní ne-hry, které patří k tomu nejlepšímu, co lze dnes v německých divadlech vidět.
Novou hvězdou mezi mladými německými dramatiky je Marius von Mayenburg, autor čtyř her, z nichž ta poslední, Feuergesicht (Tvář v ohni), byla zatím nejúspěšnější - Mayenburg za ni získal Kleistovu cenu pro mladé dramatiky - a Schauspielhaus Hamburg s její inscenací bude hostovat v listopadu v Praze v rámci Praž-ského divadelního festivalu německého jazyka. Mayenburgovy hry mají pozoruhodnou destruktivní energii, odehrávají se většinou v rodinném kruhu a končívají rodinnými tragédiemi. Autor sám k tomu říká: "V úzkém rodinném kruhu lze velmi jednoduše vyprávět to, co mě zajímá, jak je člověk zároveň sám a přesto společenskou bytostí." Jeho hrdinové prožívají nejrůznější formy ztráty identity a dětské postavy používají ve svých rodinných klecích velmi drastické metody (např. když sourozenci zabijí své rodiče, chladně pouze konstatují: "Byli mrtví už předtím. Teď zůstanou ležet a protečou skrz matraci. V tom skoro není rozdíl.").
Zájemcům o veškeré dění v Německu vztahující se k 250. vý-ročí narození J.W. Goetha doporučujeme internetovou adresu: http://www.goethe.de/z/10/goethe99
Světová výstava od 1. června do 31. října 2000 v Hannoveru bude první Expo v Německu. Siemens jako hlavní partner Expo instaluje společně s Deutsche Telekom multimediální infrastrukturu pro lokální a globální tok dat. Jenom na samotném výstavišti bude položeno více než 10.000 km kabelů. Veškeré informace o Expo 2000 naleznete na internetové adrese: http://www.expo2000.de.
Nakladatelství Bertelsmann a Literaturhaus München oslovily spisovatele, literární kritiky a germanisty a požádaly je, aby sestavili žebříček nejdůležitějších německy napsaných románů 20. století. Na prvním místě se umístil Musilův Muž bez vlastností (35 hlasů) následován Kafkovým Procesem (32 hlasů), Kouzelným vrchem Thomase Manna (29 hlasů), Berlin Alexanderplatz Alfreda Döblina a Plechovým bubínkem Güntera Grasse (11 hlasů). Tento žebříček nepřinesl vlastně žádná překvapení. Kdybychom chtěli hledat, co zmíněná díla spojuje, nápadné je, že první dva romány nebyly dokončeny a za života autora vůbec nevyšly, resp. pouze částečně. Fragmentárnost jako by byla příznačným jevem tohoto století, čtyři díla vznikla v první polovině, což svědčí o relativní chudobě současné literatury.
Kronikář století, prokolant německé rozpolcenosti a německých katastrof, ztělesnění dramatu století, tak bývá označován Victor Klemperer (1881-1960), německý Žid, významný docent francouzské literatury, jenž si od svých šestnácti let psal deník, v němž zaznamenával jak soukromé, tak politické záležitosti. Knižně vyšly tyto deníky nejdříve v NDR, o dvacet let později ve Spolkové republice a teprve nyní vyšly kompletně v nakladatelství Aufbau Verlag Berlin (jedná se o více než 20.000 deníkových stran). Jednotlivé části nesou názvy Sbírat život, neptat se k čemu a proč (1918-1932), Chci podat svědectví do posledního detailu (doba nacismu) a Sedím mezi všemi možnými židlemi (1945-1959).
Monika Loderová
referentka programového oddělení Goethova institutu