Luba a Rudolf Pellarovi:

Herr Kohn, ist Goethe ein Klassiker?

Ptal se, přepsal a upravil: Martin Reiner
Foto: Boris Baromykin

Luba a Rudolf Pellarovi se znají od dětství z předválečné Jihlavy. "Dokonce jsme měli stejnou služku," říká Luba. "Když se jednou nepohodla s mou maminkou, odešla k Pellarům, ale za nějakou dobu se zase vrátila k nám."
Teď sedíme v příjemně zařízeném bytě u Riegrových sadů, Luba si bere z krabičky Golden American další cigaretu, odtrhne filtr a zbytek vmáčkne do dřevěné špičky. Vyfoukne dým a dodá: "My jsme ale s bráchou ty Pellarovy moc rádi neměli. U nás bývalo občas hodně živo, byli jsme taková hádavější, židovsko - katolická rodina, kdežto voni byli pěkně spořádaní evangelíci - a my jsme Pellarovic kluky dostávali pořád za vzor. Tak si umíte představit, jak nás brzy štvali."
Později spolu oba chodili na stejné gymnázium, Ruda o rok níž, a až válka je rozdělila na několik let.
Luba se se zjevným potěšením vrací ve vzpomínkách do těch let, líčí recitační večírky, které doma pořádala její maminka, nadšená recitátorka Hory, Seiferta, popisuje, jak ji po vzniku Sudet vyhodili ze Sokola ("ačkoli jsem byla jen poloviční Židovka, míšenka... a dodnes jsem do Sokola nevstoupila, z nějaký solidarity") a jak jí začala být Jihlava náhle těsná. Rudolf se celou dobu usmívá a nakonec - ve vzácné pauze - jemně vrací hovor k položené otázce:
"Poté, co v Jihlavě zavřely české úřady, přeložili mého otce, který byl soudce, do Třebíče - a celá rodina šla do Brna. Tam jsem odmaturoval a chodil na konzervatoř, zatímco Luba přešla do Prahy na gymnázium s rozšířenou výukou angličtiny. Po válce jsme šli oba k divadlu a sešli se znovu v Jihlavě, v Horáckém divadle. Rok jsme spolu hráli a v létě 47 jsme se brali."

Pellarovi se pod všechny překlady podepisují společně a na svém kontě mají už okolo dvaceti titulů, mezi nimiž nechybí Salingerova slavná kniha Kdo chytá v žitě, Rothův Portnoyův komplex či Faulknerova Vřava a hluk. Za trilogii Vesnice, Město a Panské sídlo od posledně jmenovaného autora získali ocenění Nejlepší překlad roku. Jako jedni z mála obdrželi za své překladatelské dílo i prestižní zahraniční cenu: Thornton Wilder Award a na podzim roku 1997 si odnesli z Rytířského sálu Valdštejnského paláce Státní cenu za celoživotní překladatelské dílo. S překládáním ovšem začali - jak už to v takových příbězích rádo bývá - vlastně skoro náhodou.

Luba: "My jsme se vzali a byli jsme strašně chudí. Šimon už byl na světě, čekala jsem dvojčata, to jsem samozřejmě nevěděla, že budou dva, a tady Ruda byl v té době na vojně, takže jsem byla v Praze sama. Chtěla jsem něco dělat a hlavně jsem potřebovala peníze, a tak jsem vyrazila za Fikarem, tehdy ředitelem Československého spisovatele, který byl můj dobrý známý. Říkám mu ,Láďo, neměl bys pro nás nějaký překlady? Je mi úplně fuk co, jenom když to nebudou umělecký překlady, protože to já neumím. Nemáš na překlad nějaký reklamní texty nebo tak?? A on jen pokrčil rameny a říká: ,To je mi moc líto, ale já tady mám jenom samou krásnou literaturu.? Jenomže potom, muž se vrátil z vojny, měli jsme tři děti..."
Luba si musí zapálit a Ruda navazuje:
"O tom, že jsme nakonec začali překládat, rozhodla samozřejmě náhoda. Už ani nevím proč, jednou jsme s Lubou přeložili jakousi Wassermannovu povídku, teda z němčiny, to bylo zadarmo, ale Láďovi Fikarovi se to líbilo a říkal: ,Ale vždyť vy byste mohli překládat...?"
Mezitím je Luba připravená pokračovat, a tak opět přebírá slovo:
"My jsme se poměrně často scházeli a jednou v sobotu nám Fikar říká: ,Budeme teď dělat takovou novou edici ilustrovanejch novel a bude mít výročí Joseph Conrad, neměli byste nějakej typ?? A Ruda mu na to říká: ,No tak vydej Hranici stínu, to je novela, která nebyla do češtiny přeložená.? ,No a ty to máš?? ptá se Fikar."
Ruda: "Já jsem to samozřejmě měl, ale četl jsem to v němčině."

Což malinko nabourává mou představu padesátých let, která přece měla být holou plání, na níž fičí ledový vítr, kterou křížem krážem brázdí milionová stáda mandelinky bramborové, a jen občas, tu a tam, zazní zpěv častušek. Nahlas proto žasnu:
"Jak jste o té knize věděl? Kde se k ní dalo přijít, když nebyla vydaná Státním socialistickým nakladatelstvím s kresbami Jožky Úprky?"
"Ale my jsme měli velkou knihovnu," říká klidně Rudolf, nadechne se - a Luba pokračuje:
"K tomu vám řeknu takovej detail. Hodně velká část naší anglické a německé knihovny pochází z Maislovy synagogy, protože můj tatínek jakožto Žid, kterej byl dlouho chráněnej maminkou, takže do Terezína šel až někdy v čtyřicátým pátým, byl zaměstnaný na Obci. A tatínek a ještě jeden knihkupec z Pardubic tam třídili zabavený židovský knihy, který šly z celý republiky..."
"Třídili? Židovský knihy?" stačím se znovu podivit.
"Všechno, co nebyla německá klasika, šlo prostě do stoupy," říká Luba. "Takže Shakespeare vázaný v červené kůži šel do stoupy. A můj tatínek, kterej byl na literaturu a miloval knihy, prostě ty knihy kradl. Velice opatrně, protože šlo o kejhák. Řekl mi: ,Zazvoň přesně ve tři u Maislovky, já vyjdu ven a dám ti aktovku.? A já jsem tímhle způsobem odnesla Franze Kafku a Shakespeara, Tennesseeho Williamse."
"Ne, Tennesseeho Williamse tenkrát ještě ne," přeruší Lubu mírně její muž, "Tennesseho Williamse ne."
Luba zmlkne a chvilinku jí trvá, než se od zadního vchodu Maislovy synagogy vrátí k nám, do devadesátých let...
"Tenysona, jistě, Williamse ne... A ještě vám můžu říct, to pak můžete klidně vynechat, je tam taková jedna hezká historie:
Aby Němci nepochopili, že té literatuře dobře rozuměj, tak se před nimi bavili tímto způsobem," teď mírně nakloní hlavu - a je na chvíli na scéně, kde strávila kus života:
"Herr Kohn, ist Goethe ein Klassiker?" řekne udivenou, měkkou němčinou.
"A tatínek zvedl obočí a řekl: ,Ja wohl, Goethe ist ein Klassiker.?"
"Prostě dělali blbý, protože měli opravdu strach."

Zpět k překládání. Chvíli si všichni tři upřesňujeme, kde jsme vlastně skončili, a potom Rudolf navazuje:
"Takže jsme toho Conrada, Shadow line, sehnali v angličtině a přeložili jsme zkusmo dvacet stran, jak to u začátečníků bývá, no a oni řekli: ,Jo, berem.? Joseph Conrad byl náš překladatelský křest. A pak jsme pro tutéž edici přeložili ještě Zweiga, toho pro změnu z němčiny - a hned vlastně další knížka byla Kdo chytá v žitě."
"To je nádherně přeložená věc," komentuji své někdejší první setkání s překladatelskou prací Luby a Rudolfa Pellarových, o jejichž existenci jsem ovšem tehdy neměl ani ponětí.
"Jo, ale jsou tam chyby, mladistvé chyby," říká kriticky Rudolf Pellar.
"Tehdy jsme u spousty věcí vůbec nevěděli, o co jde... No, ale o tom nebudu vykládat, to jsem vykládala, když jsme přebírali cenu," řekne Luba - a bez zaváhání pokračuje. "Že nikdo nevěděl, co jsou to džíny. To je nepředstavitelný. Takže jsme chodili za Američanama, kteří tady dělali v rozhlase - to byli samozřejmě samí levičáci - a oni nám to popisovali a říkali: ,To sou takový pracovní kalhoty, jako...? A my jsme říkali: ,Jako modráky?? Nedokázali jsme se dohodnout. A nakonec, protože jsme potřebovali popsat, že nějaká holčička je chudě oblečená, jsme tam dali ,tepláčky?, což je samozřejmě blbost..."
"Ale jinak jsme tenkrát překládali dost suverénně, což vidí člověk vlastně až po létech," pokračuje Rudolf. "Čím jsme starší, tím je pro nás to překládání těžší, protože člověk daleko víc přemýšlí o tom, co opravdu chtěl autor tady, přesně na tomhle místě říct, jak to myslel, zkrátka vkrádají se pochyby i tam, kde dřív nebývaly."
Luba: "Když už víte, o co autorovi opravdu jde, vlastně když si myslíte, že to víte, protože jist si tím nikdy být nemůžete, tak byste mu to měl v té češtině nějak vrátit. Tím nemyslím nějak doslovně, protože některý věci se jinak než opisem, analogií přeložit nedají, ale mám na mysli styl, způsob, jakým to říká."

Vida, to je ta pravá příležitost vytasit se s otázkou, která mi vytanula jako jedna z prvních, už ve chvíli, kdy jsem o tomto rozhovoru teprve uvažoval, ještě dřív, než jsem Pellarovým poprvé zavolal:

"Když už jsme se dostali k těm džínám a dalším možnostem a nemožnostem překladu, vždycky jsem měl za to, že překladatel je v kontaktu s autorem, kterého překládá, a bombarduje ho dopisy s tisícovkou dotazů. Jak jste, Mistře, myslel to, co jste chtěl říct tímto odstavcem? A autor, puntičkář, samozřejmě nelení a vše náležitě vysvětlí..."
Luba: "Bohužel, většinou když něco překládáme, tak můžeme maximálně napsat na autorovu agenturu, která dopis buď předá, nebo ne. Ale jak jsem ty autory poznala, od Albeeho přes Updika až k Rothovi, tak je jim to obyčejně fuk. Tím spíš, že tady většina těch věcí vychází ve chvíli, kdy už mají napsaných několik dalších knih... Československo nás vydává? Fajn, tak podepište smlouvu..., ale že by kvůli tomu nespali... Kromě toho, jak to můžou posoudit?"
"Takže jste to nikdy ani nezkusili?"
"Ale jo. Když tady byl Roth v jedenadevadesátým, tak jsme seděli s ním a s Honzou Zelenkou v Odeonu a já jsem mu pracně cosi vysvětlovala, chtěla jsem vědět, jak to myslel, načež on se na chvíli zamyslel a pak řekl: ,I don?t know.?"

No, výborně, a konečně jsme u Philipa Rotha! Vyhlašuji pauzu, Luba vytahuje z krabičky další cigaretu a Ruda Pellar se protahuje.
"Jedenadevadesátej, to šlo určitě o Portnoyův komplex?"
"No, to bylo zajímavý," bere si slovo Luba. My jsme nejdřív dělali od Rotha Ať se děje, co se děje, a když pak chtěla Světovka udělat Portnoy Complaint, který právě vyšel v Americe, tak to už tady byli Rusové. V redakci chtěli, aby to ještě honem vyšlo, já byla v té době tři měsíce v Americe a můj muž tady, takže to vypadalo tak, že jsem ráno v hotelu naklepala dvacet stránek a poslala je do Prahy, kde to Ruda upravil. Všichni jsme hrozně spěchali, ale nakonec to k ničemu nebylo, protože to stejně zakousli. Už to bylo vysázený, všecko, ale neprošlo to..."
Ruda: "Do Světovky nakráčela nová redakce a bylo to vyřízený."
Luba: "A potom ke konci totáče přišel Honza Zelenka s tím, že by se to už možná dalo, tak jsme to zkusili a Odeon měl zájem. Jenže přišla revoluce a strašný ediční zmatek, do toho se Odeon několikrát položil. A když to nakonec ve dvaadevadesátým vyšlo, tak ta knížka v podstatě zapadla."

Proti tomu protestuji, Portnoyův komplex, to bylo přece úplné zjevení! Četl jsem tu knížku dvakrát a jsou tam místa, kterých se pořád nemůžu nabažit. Cituji některé pasáže, hlavně své oblíbené, s Opičkou...
"No, a ta lavička," vpadá do mého chvalozpěvu Luba, "kde Opiččina hlava zmizela v jeho klíně, v tom parku vedle rezidence newyorského starosty, tak tu znám, přímo na té jsem seděla."
Ruda: "Ono je dobře, že to tenkrát nevyšlo, protože jak se to dělalo v tom hrozném spěchu, tak tam samozřejmě byla obrovská spousta chyb. Takže jsme to teď před vydáním vlastně celé předělali."

Vím, že Pellarovi přeložili skvěle několik Hemingwayových knih, přeložili nejlepší kusy poválečného amerického dramatu: Millerovu Smrt obchodního cestujícího, Albeeho Kdo se bojí Virginie Woolfové? a také Tennessee Williamse: Tramvaj do stanice Touha a Kočka na rozpálené střeše, jsou podepsáni pod rozsáhlou Faulknerovou trilogií Vesnice, Město a Panské sídlo, přeložili Malamudova Příručího. Vzdor zákazu překládali s pomocí "pokrývačů" téměř celá sedmdesátá i osmdesátá léta... Ale mě zajímá především Philip Roth.
Z titulů, které u nás dosud vyšly, přeložili Pellarovi tři: Ať se děje, co se děje, Portnoyův komplex a Odkaz. Teď dokončili další román, dosud nejobsáhlejší, Operace Shylock. A s nakladatelstvím Hynek mají podepsanou smlouvu na překládání románu Americké pastorále, tedy na knihu, která získala v Americe prestižní Pulitzerovu cenu.

"Je pro vás Philip Roth autorem výjimečným?" pokládám poněkud sugestivní dotaz, ale Pellarovi se nedají zmást.
"Ne, rozhodně nejsme žádní ,rothovci?," odpovídá s rozvahou Rudolf. "Je to jeden z našich oblíbených autorů, ale není to autor, kterého bychom chtěli nějak vášnivě přeložit celého."
"No, pro mě nebyl, ale dneska už je," tvrdí Luba. "Já ho miluju. Myslím, že jeho nejlepší román je teda Portnoyův komplex, ale Operace Shylock je taky mimořádně zajímavá kniha. Víte, on se pořád trochu vrací, ale není to stejný. Třeba jeho slovník je jakoby čím dál intelektuálštější, není to žádná kuchyňská angličtina. Je tam veliká spousta neběžných obrazů a výrazů, až si člověk říká, neměl on ten Roth před sebou nějakej tlustej slovník a nehledal tam ta synonyma... ale asi ne, protože v jazyce byl Roth vždycky výbornej. Jsou tam četný novotvary. A, jak píše Jařab v doslovu, zajímavé je sledovat jeho psaní o sexu, které je v Rothovi samozřejmě velice důležité: Jak se ten mladistvý, vítězný přístup mění v takový stařecký, trpce humorný."

Anglický originál Operace Shylock leží před námi na stole mezi cigaretami, zapalovačem, malým skleněným popelníčkem a sušenkami "pro hosta", kterých se dosud nikdo nedotkl. Je to opravdu buchta.
"Asi je dobře, že takovou knihu děláte až teď, po zkušenostech, které za léta máte," připravuji si nenápadně půdu pro dotaz, který v nějaké podobě přijít musel, který ale celou dobu oddaluji ve správné předtuše, že přesně na tohle musejí odpovídat v každém rozhovoru. (Nakonec věc zdárně obejdu, ale když skončíme a vypnu diktafon, tak se ke svým obavám přiznám a Pellarovi se smějí. Luba: "Vždycky, když se nás někdo zeptá, jak to děláme, když jsme ta překladatelská dvojice, tak říkám, že já překládám slovesa a Ruda substantiva.")
"Máte pocit, že jste si za ta léta vyvinuli nějakou překladatelskou techniku, která je zcela spolehlivá a efektivní?"
"Vlastně to děláme pořád stejně," tvrdí Luba. "Nejlepší je udělat první verzi doslova, protože v tom zachytíte všechno, takže já to udělám nahrubo a vyznačím tam místa, která jsou buď sporná, nebo se dají vyložit dvěma třemi způsoby. A potom, když to děláme s Rudou, už jdeme spíš po odstínech, hledáme určitý jazykový roviny. Dnes můžete klidně přeložit ,Ten kluk je super!?, ale v Salingerovi by to nešlo. Tehdy musel být ,príma?. Slang se proměňuje strašně rychle. V šedesátých letech letěly výrazy jako 'bylo to lážový', 'bylo to růžový', dneska by to působilo směšně."
"Jasně, dneska je všechno 'v pohodě'," přidávám svou trošku do mlýna odborné dišputace.
"Ale zase nesmíte tu úctu k autorovi přehánět," pokračuje Rudolf, "protože každý jazyk má zkrátka jiné výrazové prostředky. Angličtina má tu možnost vytvořit z podstatného jména sloveso a naopak, zatímco čeština..., dalo by se to taky udělat, ale už by to působilo, aby se tak řeklo, poněkud přemrštěně, křečovitě. Angličtina taky dokáže vršit substantiva
a čeština to prostě neunese. Takže samozřejmě často vyjádříte autorův záměr přesněji, když najdete trefnou analogii, než doslovností. Hlavně si přitom musíte hlídat, jak říká moje žena, aby 'v Shakespearovi nebyl televizor'."
Luba: "Když jsme teď znovu procházeli Operation, tak jsme si místy říkali: ,Ježíšmarjá, jak to, že jsme tohle vůbec přeložili.? Roth totiž klidně napíše větu na několik stránek a teď tam vrší ta substantiva, přechodníky, a ono se to táhne pořád dál, takže nakonec už nemáte vůbec ponětí, jestli se ten nový přechodník vztahuje k tomu, čím začal, nebo k něčemu, co bylo zhruba uprostřed takové věty, tedy máte dvě nebo tři možnosti a je na vás, abyste to rozhodl. Třeba špatně, že jo, ovšem kdybychom se na to zeptali Philipa Rotha, tak ten by řekl: 'I have no idea,' - a byli bychom tam, kde na začátku..."