| 1 | |
Čím je pro drogový trh Bogotá, tím byla pro českou literární "camorru" Sázava. Nenápadné, rmutným poklidem vydechující městečko bylo donedávna areou vivendi dvou stěžejních postav moderního českého písemnictví. Jména Pavel Kohout a Michal Viewegh zná naše literární veřejnost dobře; ne všichni ale patrně vědí, že "v kruzích" jsou autoři přezdíváni Starý (příp. Velký) Boss a Mladý (resp. Malý) Boss, oslovováni pak nejčastěji prostě Pablo a Miguel.
V šeru totality byl blok jednolitý. Miguel ukazoval Velkému Bossovi, co nového se zase naučil, a večer si zapisoval do deníčku: "Jsem v zoufalých rozpacích: posvátnou úctu ve mně dokážou vzbudit i slova jako přebal knihy či tiráž - a nyní sedím v bezprostřední blízkosti samotného Mistra!"
| 2 |  |
Čas, ten krutý marnotratník, ale běžel jako voda po kamenech a vliv Malého Bosse nezadržitelně rostl. Pomalu začalo být tomu jemnému chlapci zatěžko provádět rituály, na něž si Starý zvykl a které nadále nekompromisně vyžadoval. Náhodný svědek - kdyby se mu teoreticky podařilo ošálit všechny Pablovy dobrmany event. proslulou "ochrannou rotu" - tak mohl spatřit, kterak křivý úsměv hyzdí jindy usměvavou tvář Malého Bosse i v takové slastné chvíli, kdy se Starý nepřítomně probíral v jeho kučerách, pročítaje přitom rukopis nejnovější Miguelovy povídečky. Když se později Miguel pokusil prosadit, že bude své čerstvě napsané odstavce posílat faxem, Pablo to nekompromisně odmítl: Patrně osudová chyba, za kterou měl později těžce zaplatit.
První rebelie Mladého na sebe nedaly dlouho čekat: o těch ještě Starého informovali servilní novináři. "Mluvit o mně takto za mými zády je poněkud chucpe," káral Pablo Miguela probíraje se zasněně jeho kadeřavými vlásky. Ale právě někdy v těch chvílích se už rodil v Miguelově hlavě plán, jenž svého naplnění došel počátkem hrůzného léta, Anno Domini 1999.
Ovšem nejprve bylo třeba zajistit týl..., a tak při volbách v roce 1998 dosadil mladý Miguel pomocí masivní kampaně do čela města ovládaného literáty - svého papá! To už byl nepochybně první tah partie, na jejímž konci dostal obraz české literatury nový, modernější rám. Samotná akce?
Na den, jenž nevěstil nic zlého, 4. července 1999 (správně..., ta shoda s americkým Dnem nezávislosti skutečně není náhodná!) naplánovala Sázavaudělení čestného občanství Starému Bossovi, jehož nevybíravé literární praktiky byly domorodcům po dlouhá desetiletí břevnem v oku, ale víte, jak to chodí: Pablo se na stará kolena daleko více (a raději) obíral vnoučaty než literaturou - a tak nakonec připadal ten akt místním, šlehajícím bičům literárních Bossů dávno uvyklým občanům nejen normální, leč možná dokonce vhodný.
| 3 |  |
Potom už stačila drobná indiskrece jednoho z mužů Miguelovy ochranky, díky které se nám podařilo celé unikátní spiknutí tajně nafotografovat. Před zraky nejširší veřejnosti tak můžeme odhalit, jak se dělají dějiny.
| 4 |  |
| 5 |  |
Okolo desáté hodiny dopolední, kdy se Starý Boss zpravidla teprve šouravými krůčky přemisťuje ode dveří ke dveřím, hledaje ve svých šestnácti pokojích skleničku se zuby, začal vlastní ceremoniál. Těžko docenit tento geniálnítah pučistů: vše běželo v decentním tempu menuetu, ale rozespalý Pablo stejně nedokázal rozehrát své tradičně mistrné obranné tahy. Přitom hned první obrázek, který se všem příchozím do kostela sv. Martina naskytl, těm bystřejším asi hodně napověděl. Takhle (obr. 1) věru nevypadá slavnostní výbor..., tak zachmuřeně vyhlíží jedině vesnický tribunál. Další šleh oka náležitě obezřelého pak podezření nutně prohloubí a domněnka, že zde asi není všechno v pořádku, se pomalu přiblíží jistotě. (obr. 2) Vidíme tu časným vstáváním připitomělého Pablita, po jehož boku věrná družka dlí a její tvář blažené očekávání velkých chvil vyzradí. Však kdo to sedí za nimi. Není to Miguel... sám Miguel v bělostné (soubojové?) košili s napjatým výrazem ve tváři: Jeho chvíle se už blíží - a on to ví! Konečně satisfakce!
| 6 |  |
Ale ještě i trocha pochybností: Připravili jsme vše dobře? Vyjde to, Bože, vyjde to?!
Vzápětí tribunál oznamuje Starému Bossovi, že byl doživotně zbaven sázavského občanství, což provázeno okamžitým zabavením vily a vyhoštěním! Zkoprnělý Pablo se ještě pokouší (mdle!, jakoby ospale) o jakousi obhajobu, ale netečnost tribunálu, který už v této velké zpravodajské hře odehrál svou skromnou roličku, je mrazivě strmá. (obr. 3)
Další unikátní záběry pořízeny v rozlehlé zahradě Bossovy (bývalé!) vily, rozkládající se na sedmnácti akrech přísně střeženého pozemku. Personální skladba "teamu", slavícího bez špetky dojetí a smyslu pro pietu právě dosažené vítězství, dokládá více než výmluvně, že při operaci bylo nutno pracovat na základě celospolečenského konsensu a že ruku k dílu přiložili v podstatě všichni významnější představitelé naší polistopadové společnosti. Spokojené tváře opata Anastáze Opaska a Arnošta Lustiga a jejich přípitek mešním vínem (obr. 4) dokazují, že v kritických chvílích dokáže katolická církev najít s čelnými představiteli Světového židovstva společnou řeč.
Milan Uhde - bývalý přední emisar demokracie - svým typickým způsobem vysvětluje několika přítomným pochybovačům, proč bylo nutno svrhnout Starého Bosse právě nyní - a právě tímto nelítostným způsobem. Po jeho boku nikdo menší než Karel kníže Schwarzenberg - a pouze při pohledu do této ostře řezané tváře se nemůžeme ubránit dojmu, že vidíme muže, který měl někdejšího partnera svých knížecích procházek v Schönbrunnu docela rád. Leč - Staré (Bossy) odcházejí, nové přicházejí: kdo už by měl neúprosný marš dějin chápat lépe než mlčenlivé kníže. (obr. 5) Pikantní detail ze zákulisí celé akce prozrazuje i záběr odpočívající Anny Kareninové (obr. 6): invalidní kolportér s munchovskou tváří během oslavy distribuoval čerstvé (ještě rudé) Právo, které na první straně rozsáhle referovalo o puči starém ne více než dvě hodiny. Kdo by se nad tím jen vědoucně neusmál?
| 7 |  |
A jsme takřka na konci procházky Zahradou literárních slastí. S kým jiným se zde setkat než s nově koncelebrovaným, Jediným Bossem. Boss je vyhnán, ať žije Boss! Miguel a jeho otec - oba již ve slušivých koloniálních oblečcích - pózují našemu reportérovi na dobytém území. (obr. 7) Spokojenost? No bať!!
(Každý zkušený pučista však ví, že podobné akce vždy mají svého muže v pozadí, muže, který tahá za nitky. Závěrečný obrázek, skutečně unikátní, dává nic netušícímu čtenáři nahlédnout až do samotného suterénu pekla: Průběh akce "Bossův pád" zde totiž s oběma nastrčenými figurkami hodnotí: Mr. Sekongo!)
foto: Bohdan Holomíček
| 8 |  |
Někdy na začátku letošního července vznikla v pražské restauraci U Ampezónů UMĚLECKÁ SKUPINA "LUZNÍ" usilující o "znovunavrácení krásy, půvabu a ladnosti české literatuře a českému kulturnímu životu". Zakládajícími členy jsou Marek Stašek, Ivan Wernisch, Michal Šanda a pravděpodobně ještě někdo. Dodnes bylo mezi Luzné přijato asi deset dalších spisovatelů, nikdo z nich však nechce přijmout funkci předsedy. Usneseno tedy, že řízením skupiny bude pověřen nečlen, nejlépe nějaká významná osobnost. V úvahu prý zatím připadají tito dva kandidáti: vrchní číšník zmíněné restaurace pan Mojmír Havlík a ministr kultury České republiky pan Pavel Dostál.
Nedávno odtajněný archiv literární skupiny Neoklasicisté nepřinesl žádné překvapení. Poprvé jsme nicméně mohli na vlastní oči spatřit legendární seznam, který Neoklasicisté léta cizelovali a jehož název - "Šmudlové ducha" - bezpečně nahradí rozvleklé komentáře. Ale zase: mohou snad někoho překvapit v této pikantní souvislosti jména jako Josef Mlejnek, Michael Špirit či Marek Vajchr?
Zajímavějším okamžikem je potvrzení hypotézy, kterou léta razil avantgardní moravský kritik J. Trávníček, podle kterého "narozeninové skládačky" mluvčího Neoklasicistů, podnikatele Martina Pluháčka alias (sic!) Reinera, psala jeho hluchoněmá a mentálně opožděná babička. Ta se - dle dalších dostupných indicií - tímto průhledným způsobem po léta snažila "zviditelnit" a pohnout cynické příbuzenstvo k vlídnějšímu zacházení. Čeho nakonec dosáhla? Pouze toho, že podnikavý vnuk verše (sic!!) ještě za jejího života výhodně zpeněžil.
Pan Jiří Smažík, opravce a prodejce turbodmychadel v Břeclavi, zvažuje možnost podání žaloby na Michala Viewegha, v jehož předposlední knize nalezl věty zcela (tj. doslova a do písmene) totožné s větami z dopisu určeného jen a jen pro paní XY, jejž on, J. Smažík "napsal sám a bez cizí pomoci" a jenž se vloni v květnu ztratil na poště: 1) "Předem mého dopisu přijmi upřímný pozdrav." 2) "Ne, takový přece já nejsem." 3) "Miluji Tě celým srdcem." 4) "Přesto tě ale miluju." 5) "Jsem zcela Tvůj..." - "Věc je jasná. Přál bych si, aby ten zloděj zlodějská dostal, co mu patří," říká Jiří Smažík, "jediné, co ho, lumpa, asi zachrání, je to, že paní XY je matkou dvou sotva zletilých dítek a již řadu let žije ve šťastném manželství."
Havlbrodský písmák známý jako Divokej Valda, jehož prvotinu Radosti zapšklých odmítlo prozatím šestnáct nakladatelských domů, který však již proslul nevybíravými výroky na adresu někdejších literárních prominentů, šokoval nedávno literární veřejnost obratem o 180 stupňů. "Je třeba odpustit," prohlásil. Podle našeho stálého dopisovatele z Havlíčkova Brodu se "atmosféra smíření prohnala horkým srpnovým odpolednem jako lavina".
"Co jsme si, to jsme si," řekl dokonce Divokej Valda o pár dní později uprostřed jisté jiřetické stráně Evě Kantůrkové. "Podělala jste toho, madame, v české literatuře dost, ale... smažme to!" A na variantě "tlustá čára" se pak dohodl ještě s několika dalšími ex-Mistry.
Jaromír Slomek, dříve redaktor Literárních novin, před nedávnem přijatý do Lidových novin jako bulvarizátor, připravuje k vydání obsáhlý slovník všech význačnějších překlepů, gramatických chyb, stylistických prohřešků a věcných omylů v bele- i nebeletristické české literatuře z let 1990-1999. Rukopis knihy, jejíž název si naše informátorka nedokázala zapamatovat ("jak by taky, vždyť je to nejmíň dvacet slov"), má prý více než 1200 stran.
 |
|
|
Literární restituce aneb Matadors znovu na scéně. Teprve osobní nasazení ministra české kultury Pavky Dostála podepřené pětidenní blokádou Dětí země, při níž známý ekolog Jakub Patočka vydržel - připoutaný řetězem k redakčnímu počítači Agfa 500 Orion 386 MB - bez jídla více než dvanáct hodin, napomohlo tomu, že historické spravedlnosti jest učiněno zadost. Ano, po deseti letech marných bojů, v čase, kdy do duší počal již již vnikat pocit hořkosti a marna, se Literární noviny vracejí zase do správných rukou.
Na zahajovacím (restitučním) banketu se sice podávala pouze mrkev, studniční voda a kardiotonikum Digoxin, ale ukázalo se, že "dědci" ještě umí přitvrdit a že ze svého někdejšího šarmu neztratili ani zbla.
 |
|
|
 |
|
|
Od paní Zdeny J. jsme se dozvěděli, že její sousedce, známé ochránkyni zvířat, překladatelce z ruštiny, básnířce a spisovatelské funkcionářce Janě Štroblové, bude z rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 odebrán dvanáctiletý mroží samec, kterého již od ledna minulého roku ve svém pražském bytě krmila pouze psími suchary.
Herec Marek Vašut napsal báseň Na smrt Ivana Diviše...
Ale nevadí.
Ještě jednou Jaromír Slomek: Pod pseudonymem Mirko Trkal vydává v nakladatelství Iva Železného (v edici Večery pod lampou) své prozaické práce. Protože už napsal také několik dívčích románků, jeho přátelé mu přezdívají Trtkal.
