Zasláno

Není to tak dávno, co svým krátkým, vtipným komentářem k pořadu ČT Katovna otištěném v domovském Respektu Jiří Peňás ponoukl "potrefeného" Vladimíra Justa k rozsáhlé stížnosti adresované šéfredaktorovi zmíněného týdeníku. Proč si toho Peňáse trochu neohlídáte, divil se kritik, jehož oborem - jak všeobecně známo - také není zrovna poklona.

V premiérovém čísle Neonu napsal Peňás v rubrice Knihy od... komentář k několika knižním novinkám - a už tu máme protestní nótu od jedné z obětí Peňásova glosování, od mladé spisovatelky Věry Chase.

E-mail Věry Chase ale nebyl jedinou reakcí na to, co se na stránkách Neonu -3 odehrálo. Na vzorném dopisním papíře s předtištěným jménem odesílatele a adresou (papír barvy chamois, tisk blankytně modrý) přišla náležitě rozkacená reakce brněnského čtenáře Miroslava Korčáka.

Zatímco drobné překlepy a přebrepty v textu Věry Ch. jsme opravili, přesvědčeni, že nebyly součástí autorského záměru, Korčákův dopis necháváme celý v původním znění právě pro subtilní půvab nechtěného.

Recenze pana Peňáse

uveřejněná v Neonu (-3/99) mě pleskla přes obličej tak silně, že jsem se rozhodla udělat to, co sama v sobě spíše považuji za nepatřičné, a svému kritikovi odpovědět. Se zarudlou a trochu oteklou tváří se člověk snadno chová nepatřičně.

Kdybych pana Peňáse neznala, musela bych si myslet, že jsem mu - musí to být jen pár dní, ne víc - schválně vytrhla zub. Tvrdí o mně, že trpím "literárním snobstvím v jeho pokročilé fázi" a že "to nelze číst"; "to" je v tomto případě původně kniha povídek, ale v páně Peňásově sevření z ní vytéká "text, který se táhne jako vazká hmota, různě se přitom vlní, kudrnatí a jako olejnatá skvrna proměňuje" a který vzhledem ke svému charakteru pochopitelně "vůbec nic neříká a nesděluje, protože všechno je tu podřízeno rituálnímu účelu vytvářet ?fantaskní? text a demonstrovat, jak to autorce beze zbytku vychází". Tím však hutný odstaveček, který mi kritik věnoval, zdaleka nekončí, neb se ještě dozvídám, že vedle snobství trpím i "hypertrofií plkavé mánie" a že jsem vybavena jakýmsi "chňapavým orgánem", který se zdá luxovat své okolí a vše do sebe nenasytně vsávat (nutno říci, že pan Peňás se nasátí asi vždy obratně vyhnul, ačkoliv se, tuším, sám také v mé blízkosti několikrát naskytnul). A v posledních větách mne konečně obviňuje, že se snažím sdělit "Cosi" a naznačit "Něco", že nedbám na čtenáře, že píšu nudně a jaksi živelně, nekontrolovaně, a závěrečnými slovy "nakladatel se vždycky najde" vyjadřuje svou hypotézu o tom, jak se dnes vydává (nebo alespoň v mém případě): nakladatelé hladoví po knihách a investicích do špatných a nudných autorů a autorek postávajících všude kolem, a špatné texty nám, špatným literátům, přímo rvou z ruky, což vlastně ani nemusí, protože my, špatní a potažmo bezpáteřní literáti, bychom se jim do jejich honosných kanceláří stejně vecpali.

Co se mých chorob, jako je snobství a plkání, týče, nemohu se vyjádřit, ráda bych si myslela, že jde o špatný odhad... podobně špatný jako kritikovy představy o způsobu mého psaní a mého arogantního nezájmu o čtenáře. Nesnažím se sdělit ani "Cosi", ani "Něco", prostě (a jinde méně prostě, přiznávám) sděluji příběhy, a to co nejpečlivěji (vzhledem ke svým standardům, samozřejmě). Nenechám se "trkat", ani nejsem schopna plodit hromady textů.

Předchozími odstavci jsem se pokusila naznačit, že je poměrně snadné vyplodit ironický sžíravý text, který rozveselí mrchožrouty. Já ale kritikovu roli vnímám jako poněkud hlubší, měl by být zprostředkovatelem informací jak pro čtenáře, tak i autora. Ty lze podávat pouze jako emoce, tedy "mně se to líbí", a čtenáři znalí kritikova ducha si již vzhledem k sobě rozkódují, zda se dílo bude líbit i jim, anebo jako fakta sesbíraná v souvislosti s dílem a doprovázená originální analýzou recenzenta. Obojí je však záhodno podávat s glancem, břitkostí, ale i velkorysostí,
a hlavně s noblesou (a pokud možno i s nějakým cílem).

Když o mně pan Peňás napsal poprvé, vzal si na mušku můj román. Jeho postoj byl sice velmi kritický, ale recenze byla napsaná nejen vtipně, ale i právě s oním glancem, nebylo z ní cítit nic zkaženého, a na pár místech mě potěšila i hezkými postřehy. Zdálo se mi, že to, co píšu, rozhodně není jeho oblíbený styl, ale proti tomu nelze nic namítat, jen snad doporučit, aby se příště do takových knih, jsou-li mu nemilé, nepouštěl; takže jsem recenzi nechala proplout svým životem bez ztráty "patřičnosti".

Ne však tentokrát. Považuji totiž jeho text nejen za fakticky mylný, ale i hrubý a potupný. Skoro mi připadá, že jsem mu svou knihu násilím vnutila do lebky. Nebo že by to za mě udělali u Seidla? Asi. Jiné vysvětlení pro ten zlý, urážlivý tón nemám. Je škoda, že pan Peňás dostává tolik knih zdarma. Kdyby tomu tak nebylo, možná by si kupoval ty, které ho spíše potěší než rozladí, ty, které jsou blízky jeho vkusu. Takhle se to přeci dělává, ne? Kupujeme si knihy pro radost. U beletrie by to tak mělo být stoprocentně.

Pokud se pan Peňás o toto potěšení nechává ochudit padoušskými nakladateli a knihkupci, kteří ho ládují splašky literatury, jak to občas z jeho sardonických recenzí vypadá, je to škoda. Život může být docela krásný, když se mysl chvíli věnuje něčemu pozitivnímu.

Někdy se mi zdá, že lidé čtou výrazně více recenzí než knih jako takových, ba někdy se ke knihám ani nedostanou a baví se o nich pouze zprostředkovaně, tedy pomocí informací z recenzí získaných. V takové době může být těžkotonážní recenze pro knihu také ranou smrtelnou. Proč ne, je-li špatná? Ale copak jsme ve svých hodnoceních neomylní? Nikdy. Nemůže se stát, že recenzent zabíjí knihu, kterou ve skutečnosti vůbec nepochopil? Má kritik takovéhle pochybnosti? Nebylo by snad snobstvím z jeho strany se domýšlet VŠECH záměrů a motivů autorových?

K tomu, aby si čtenář mohl vychutnat knihu, musí svému autorovi věřit. Místo toho, aby se zabýval pochybnostmi o umu a úmyslech literáta, se nechá vtáhnout do děje, nedůvěřivá tykadla nechá ležet vně. Je to jeho autor, zná ho, může si to u něj dovolit. Taková situace u autorů, kteří za sebou mají jen jednu dvě knihy, logicky nemůže nastat. Anebo přeci jen? Nejspíš ano: Občas se nějaký odvážlivec poddá neznámému autorovi a vyplatí se to - možná je objeven budoucí klasik. Bez téhle důvěry se moc špatně přesvědčuje. Špatně se vypráví, špatně kouzlí. Tuhle důvěru jste mi, pane Peňási, nikdy nedal. Byl jste celý zaťatý a na stráži. Nečetl jste, vy jste konal inspekci.

Tímto tedy končím, nemám více argumentů, kromě svých textů, které by měly náš spor o slovo rozhodnout. Dovoluji si připojit dvě povídky ze zmiňované sbírky, třeba se pro jednu najde v ringu místo.

"Vážení",

jsem častým čtenářem Tvaru, Literárních novin i kulturních příloh Mladé Fronty Dnes a Lidových novin, ale díky za časopis, kterým jste nás právě "obdarovali"! V nenávisti a nesnášenlivosti je všechny daleko předčíte! Těm, kteří jste ho napsali, nic v naší kultuře není dost dobré, nač si jen vzpomenete, na co vám náhodnou padne oko, na to plivnete. Ludvík Vaculík? Tfuj! Ivan Klíma? Tfuj! Pavel Kohout? Tfuj! Tfuj! Marek Vašut? Tfuj! Katolické farářství? Tfuj! Alenka v říši divů? Tfuj! A že se možná přiblíží konec světa? Taky tfuj.

Jenomže si uvědomte, že byste měli plivat především sami na sebe. Napřed se podívejte, co jste kdo náhodou zač, koho to mezi sebou máte, a pak všichni hezky jeden druhému plivněte do očí. Nebo ještě lépe: Jiří Peňázi, klidně vražte silnou facku Wernishovi, jen se nebojte, však on vám ji hned zase vrátí, zasloužíte si ji oba. Lidé, kterým se posmíváte, jako je třeba náš největší žijící zemřelý spisovatel Bohumil Hrabal, a k jejichž tvůrčí práci nemáte vy ani nejmenší úctu, kterým dáváte za vzor vrcholu všeho psaní takové duchovní zmrzačence, jakým je car Osten s vyhnilým mozkem nebo americký žid z Rakouska-Uherska Philip Roth nebo například ten zvrhlík s myším ocasem, jsou stokrát a tisíckrát lepší, než když vy všichni se najednou sejdete dohromady, protože alespoň v ničem nikoho nepošpinili, neurážejí, nezhanobují tichou, poctivou práci druhých. Sprostota z vás kape jako třeba z toho na konci, který se ani nepojmenoval, a přitom si osobuje právo špinit památku velkého moravského básníka Skácela, jako by i jeho umění bylo všechno jenom hašteření a opilost, a jinak nic.

Hašteření a opilost, to je vaše! Nemůžeme se, čtenáři, už dočkat, kdy se na stránkách staronového neonu objeví "verše" a "básně" Ivana Werniše, nedávno konečně s pořádnou a zaslouženou ostudou vyprovozeného z Literárních novin, kde házel do koše českou literaturu a dělal to tak hodně dlouho! Zatím se musíme "spokojit" s jeho celostránkovou! fotografií, ale proč je ta arogantní podoba právě vedle nenápadně skromného článečku o světovém spisovateli Milanu Kunderovi? Snad proto, aby bylo jasné, koho vy považujete za většího a světovějšího? Zeptejte se v Paříži, v New Yorku, ve Velké Británii, ale i třeba také v Praze nebo v Brně, koho tam znají.

Nebo "básník" Andrej Stankovič! Ten, když měl jednou v Divadle na provázku besedu se čtenáři, na kterou se zájmem přišlo také několik starších lidí, usínal při ní na jevišti! Divíte se potom, že také vychvaluje zrovna toho cara Ostena? Vždyť on v něm možná vidí i svůj vlastní vzor! Proč tedy také neodejde do psychiatrické léčebny?

A další z ctitelů cara Ostena Martin Reiner by si také měl uvědomit, že mu už asi také začíná vyhnívat mozek.

Michala Viewegha slovníček pro začínající spisovatele znamená, že každý, kdo se na spisovatele Michala Viewegha jen trochu káravě podívá, se do takového slovníčku dostane. Možná i já teď, když řeknu, že s něčím tak nafučeným, jako je Michal Viewegh s křivým neupřímným úsměvem, jako by tu snad celá naše literatura byla odjakživa vždy jen kvůli němu a všichni kritici museli psát stohy papíru jen o něm, jsem se snad ještě nikdy za celý život nesetkal.

A všechny ty vaše ostatní útoky, jako že se vztekle vrháte jeden na druhého: Slomek na Viewegha, a potom zase Viewegh na Slomka, jako by si nemohli ani přijít na jména, to je samý podvod. Kdyby se člověk sebral a rozjel se teď do Prahy, uviděl by, jak si tam zrovna ti dva spolu někde v restauraci družně objednávají a vysmívají se nám, že jsme pitomí, protože jim ty jejich pitomosti čteme. To je tedy dobré - oni si píšou pitomosti, a my proto pro ně máme být ti pitomí!

Ale vždyť i malé dítě by si všimlo a v okamžiku poznalo, že ten člověk, který na straně 86 stojí ve Velkých Pavlovicích hned vlevo na kraji, není a nikdy nemůže být Vladimír Iljič Lenin!

A teď ta největší, hlavní nehorázná záležitost vašeho prvního čísla Neonu: výlet do Kratonoh. Docela stačí, když se pozorně podíváte té podivné "velrybě" do tlamy a uvidíte, že je celá uměle nakašírovaná a že je to obyčejná divadelní rekvizita nedbale odlitá na Barandově z nějaké lehké umělé hmoty, asi z polystyrénu, čerstvě nalakovaná, něčím vyztužená a sestavená v kostele svatého Jakuba v Kratonozích, kam byla přivezená jen na ten den k vyfotografování. Zřetelně jsou na ní vidět špatně začištěné švy, které ten nešťastný podplacený a podnapilý farář, který tam stojí a hrozí mu, že spadne, má přímo nad hlavou. Drzost a arogance je slabé slovo. Jestli se nechal někdo inspirovat dnes tak módní keltskou kulturou, tak to určitě nebyl žádný místní truhlář, ale původce podvodu Petr Odillon Strdický ze Stadic! Co tím vlastně sledujete?

Co sledujete tím vším?

Já vám to povím: za vším jsou nějaké divné roupy majitele nakladatelství a vydavatele listu Martina Pluháčka. Ten, než by dal peníze na rakovinu nebo třeba na záchranu některé z mnoha ohrožených našich uměleckých památek, když už se tedy chce věnovat kultuře, myslí si, že na sebe nejvíc upozorní s nepřirozeným rámusem.