Filosofické aféry XX. století

Petr Koťátko

Twin-Watergate

Rozhodně by neměl vzniknout dojem, že práce analytického filosofa spočívá ve vymýšlení a komentování bizarních historek. Nicméně je pravda, že analytičtí filosofové občas konstruují fiktivní příběhy a situace, a to jen proto, aby v nich nějaká obecně přijímaná teze či definice mohla být přistižena při naprostém selhání a usvědčena z neplatnosti. Kdybych to měl přirovnat k něčemu důvěrně známému, řekl bych, že tyto příklady fungují jako kompromitující fotografie. Zatímco ale fotografie vykoná své dílo, jen když zachycuje reálnou situaci nebo alespoň budí ten dojem, filosofická vyprávění, která mám na mysli, otevřeně prezentují své příběhy a situace jako fikce. To jim (občas) dodává jakousi poutavost, aniž by to snižovalo jejich výpovědní sílu: samotný fakt, že určité fikce jsou logicky možné (nezahrnují logický spor), dokazuje nepravdivost jistých tezí nebo nepoužitelnost jistých definic. A za druhé: zatímco fotografie v rukou vyděrače bývá předmětem licitací, ve filosofii se nesmlouvá: napadenou tezi či definici nezachrání nic na světě kromě důkazu, že kompromitující příklad je irelevantní (neplynou z něj zamýšlené důsledky), nebo dokonce inkonzistentní (přece jen obsahuje logický spor).

Karteziánský obraz mysli

Pozice, proti níž se povede útok v příštím odstavci, se někdy označuje jako internalismus, jindy jako karteziánský obraz mysli - na počest otce novověké filosofie René Descarta (Cartesia). Můžeme ji shrnout do jednoduché teze, že naše myšlenky (myšlenkové obsahy našich přesvědčení, přání, záměrů, obav, atd.) jsou plně určeny naším psychickým stavem. Známe-li psychický stav nějaké osoby, máme všechno, co je třeba k identifikaci jejích myšlenek: nepotřebujeme znát navíc žádná externí fakta (fakta o vnějším světě). Představme si dvě osoby, které se nacházejí v identickém psychickém stavu, zatímco jejich vnější prostředí se v nějakém ohledu liší. Podle internalistů tyto osoby nutně zastávají stejná přesvědčení (záměry, přání, atd.), protože je vyloučeno, aby rozdíl ve vnějším stavu světa sám o sobě (t.j. bez toho, že by vyvolal rozdíly v psychických stavech obou osob), způsobil rozdíly v myšlenkových obsazích. Tím se ještě nepopírá, že to jsou fakta reálného světa, která rozhodují o pravdivosti či nepravdivosti našich přesvědčení, o splnění našich přání, atd. (kdo chce zavrhnout tento předpoklad, musí podniknout nějaké další filosofické kroky). Tvrdí se jen, že myšlenkový obsah našich přesvědčení, přání atd. je plně lokalizován v interní psychické sféře nebo, dáte-li přednost přímočarému jazyku anglosaské filosofie, "thoughts are in the head" (myšlenky jsouv hlavě).

Kdo by snad popíral něco tak evidentního, nezaslouží si nic lepšího než označení externalista.

Externalistický protiargument

Autorem následujícího příkladu je Hilary Putnam, profesor Harvardovy univerzity, jedna z klíčových postav současné americké filosofie a přední externalista. Příklad proslul pod názvem Twin-Water, případně Twin-Earth, my budeme mluvit o duplikátu vody a o duplikátu Země. Jedna z verzí příkladu zní takto:

Expozice:
Představme si, že ve vesmíru existuje duplikát Země. Vše, co existuje tady, předměty, instituce, přírodní krásy, vy i já, má (až na jednu výjimku) dokonalou repliku tam. Váš dvojník na duplikátu Země vás věrně kopíruje nejen fyzicky, ale i psychicky: ve stejném okamžiku zakouší totožné psychické stavy.
Zápletka:
Přece jen je zde drobný rozdíl: všude tam, kde se na Zemi vyskytuje voda, najdeme na duplikátu Země kapalinu, která má všechny pozorovatelné vlastnosti vody, naši dvojníci ji označují slovem "voda", ale namísto H2O má podivnou chemickou strukturu, kterou bude pro naše potřeby zastupovat zkratka XYZ.
Katastrofa:
Vyslovíte-li vy i váš dvojník větu "Voda má složení H2O", stanou se dvě různé věci: vy pronesete pravdivé tvrzení o vodě, zatímco váš dvojník pronese nepravdivé tvrzení o kapalině, kterou označuje slovem "voda", ale která má, jak víme, strukturu XYZ. A pokud vy i váš dvojník zastáváte přesvědčení, které byste vyjádřili uvedenou větou, platí o nich totéž co o tvrzeních: liší se obsahem i pravdivostí.

Shrneme-li to, máme vše, co je třeba ke zpochybnění karteziánského obrazu mysli: dva kvalitativně identické psychické stavy, jimž odpovídají dvě různá přesvědčení. Rozdíl v přesvědčeních tedy nelze odvodit z psychických stavů. Tím padá obecný princip, že obsah našich přesvědčení se plně vymezuje v interní psychické sféře. Jinými slovy, i kdybychom věděli do nejmenších podrobností, co se odehrává v hlavě nějaké osoby, nestačilo by to k tomu, abychom identifikovali její přesvědčení (přání, záměry, obavy atd.): k tomu musíme znát relevantní fakta o vnějším prostředí. Nemá smysl si něco namlouvat: naše myšlenky se nevejdou do naší hlavy.

Pokud někoho odrazují kosmické rozměry Putnamovy fikce, ať se zamyslí nad tímto příběhem ze života:

Docent filosofie sedí v lokále A. V příhodné chvíli se svěří přátelům: "Z tohoto podniku mě předevčírem vyhodili." Krátce nato společnost přechází do lokálu B. Docent je v bezvědomí odveden s sebou. U stolu procitne, a aniž by zaznamenal změnu prostředí, prohodí k přátelům: "Z tohoto podniku mě předevčírem vyhodili." Obě promluvy odrážejí identické psychické stavy: ani sám filosof by sebedůkladnější introspekcí nenašel žádný rozdíl. Přesto se v první z nich mluví o lokále A a v druhé o lokále B a podmínky pravdivosti obou promluv se evidentně liší. Totéž se týká filosofových přesvědčení: filosof vyjádřil dvě různá přesvědčení, i když se domnívá, že vyjádřil jen jedno.

Koho unavuje představa stěhování z A do B, uvítá tuto variantu: představme si, že lokál se nemění, ale v přestávce mezi oběma promluvami odbije půlnoc. Těžiště příkladu se přesouvá z výrazu "tento podnik" na výraz "předevčírem", princip je tentýž.

Mezi důsledky externalistických argumentů je mi obzvlášť nepříjemný tento: mají-li mé myšlenky vnější parametry, které mi nemusí být dostupné, nezbývá mi, než rozloučit se s představou, že má vlastní mysl leží přede mnou jako otevřená kniha. Nejde už pouze o temná sklepení mého podvědomí: v této chvíli se mi upírá neomezený přístup do horních pater, k obsahu přesvědčení, přání či záměrů, které explicitně vyjadřuji ve svých tvrzeních, prosbách či slibech. Spolu s tím je zpochybněn privilegovaný status výpovědí, v nichž sám sobě připisuji přání, přesvědčení, záměry, atd. (typu "Chtěl bych vidět Paříž."). Vypadá to, že v principu nemají vyšší hodnotu než výpovědi, v nichž mi přesvědčení, přání nebo záměry připisují jiní (typu "P. K. by chtěl vidět Paříž."). Jinými slovy, padá takzvaná autorita první osoby.

Devadesátá léta přinášejí úlevu: šíří se varianty externalismu, které jsou postaveny na jiných argumentech a neohrožují autoritu první osoby (Akeel Bilgrami označuje svou pozici jako "individualistický externalismus"). Pokud jde o internalisty, od samého začátku měli co říci k externalistickým argumentům (nejvýmluvněji tak učinil John Searle) a dodnes nevzdávají svou věc. Diskuse pokračuje.


Vybraná literatura:

  1. Hilary Putnam: The Meaning of "Meaning", in: H. P. Philosophical Papers, Vol. 2, Cambridge University Press 1975;
  2. Hilary Putnam: Meaning and Reference, in: A. W. Moore (ed.), Meaning and Reference, Ofxord University Press 1993;
  3. Akeel Bilgrami: Belief and Meaning, Oxford, Blackwell 1992;
  4. John Searle: Intentionality, Ch. 8, Cambridge University Press 1983;

Další literaturu viz v autorově stati Davidson o autoritě první osoby, Filosofický časopis 2/1999.