 |
| 1. Strojovna pivovaru Velké Popovice v roce 1930 |
V popeleční středu 21. února 1420, krátce před úsvitem, ve chvíli, kdy skončila nejbujnější noc roku a začínal čtyřicetidenní půst, přepadli husité Sezimovo Ústí a bez potíží obsadili město, jehož opilí a tancem zmožení obyvatelé vyspávali únavu. Praktické jednání (ovládnutí významné lokality bez rizika ztrát) se v počínání husitských radikálů snoubilo s morálním rozměrem. Ztrestali hříšníky a zhýralce, jimž prázdné marnění času a rozkoše těla byly bližší než myšlenka na spásu vlastní duše. Připočteme-li k této události, která bezprostředně vedla k založení obce "věrných bratří a sester" na Hradišti hory Tábor, výpady Petra Chelčického proti pití "hustého piva", doprovázenému tak nízkými jevy, jakými jsou hra "v šachy, vrchcáby neb v karty", zálibou v nepatřičných krmích (koření, huspeniny, rozkošné herynky), hovadským smilněním a dlouhým spánkem, dojdeme k závěru, že to s pivní kulturou v husitských Čechách nevypadalo právě nejlépe. Vždyť i udatný hejtman Jan Žižka zařadil v slavném vojenském řádu "opilce" spolu s "lháři, zloději, kostkáři, loupežníky, plundéři, lajci, smilníky, cizoložníky, smilnicemi a cizoložnicemi" mezi "zjevné hříšníky".
1. Strojovna pivovaru Velké Popovice v roce 1930
Nezaměňujme však činy pramenící z vypjaté atmosféry eschatologického očekávání, výzev moralistů či slova normativních textů s historickou realitou. Pivo bylo od nepaměti českým národním nápojem (ostatně slovo pivo je, na rozdíl od substantiva víno, slovanského původu) a Češi slynuli jako jeho vyznavači, ctitelé a znalci. Přitom pivo nepili jen pro pití samo. Už známý veršovaný disput Podkoní a žák, sepsaný na přelomu 14.-15. věku, nám osvětluje důležitou společenskou funkci krčmy, do níž sice příchozí vstupují s výkřikem "Paní, nalí piva!", ale zároveň s vědomím, že
"...ktož rád do krčmy chodí,
častokrát se jemu přihodí,
žeť zvie příhody někaké
a k tomu noviny také."
"Krčemné" posezení u piva tak do značné míry suplovalo roli kazatelny, neexistujících masmédií a - snad se vážení učenci neurazí - i vědeckých sympozií, neboť výměna názorů se u korbele oroseného moku odehrávala upřímně, bez salonních ohledů a kuloárových pomluv. Pravda, vzrušené diskuze leckdy přerostly ve fyzické potyčky, zato dělící čára mezi vítězi a poraženými bývala většinou zřetelná. Rovněž za slovy neznámého vaganta, tvrdícího, že Čechové "jsou zloději, ochlastové, žrouti", tušíme slušnou konzumaci piva i k němu náležejících pokrmů.
Zakořeněné zvyky českého lidu nemohli změnit ani rigidní husitští kněží, ani sám Žižka. Nepřemožitelný rek navíc geniálně pochopil, že energii načerpanou z piva lze napřít správným směrem. Stačí tu odkázat na pasáž z jeho známého listu Domažlickým: "A myť k vám bůhdá brzy přijedeme. Jedno mějte chléb, pivo, obrok koňům připravený a všickni braň vojenskou, neb již jest čas netoliko proti domácím, ale proti cizozemcům." Zřejmě i válečníkova prostá slova přispěla k tomu, že v našem historickém povědomí zakotvil trocnovský zeman jako uvážlivý státník, jako vojevůdce mající k svým bojovníkům vskutku otcovský vztah i jako opravdový Čech, tedy v podobě fixované V. V. Tomkem, Aloisem Jiráskem, Otakarem Vávrou a nezapomenutelným Zdeňkem Štěpánkem, jinak předním štamgastem druhdy proslavené pivnice U tří pštrosů.
Ačkoli Žižka věděl, kudy vede hranice mezi pitím piva pro nutnou obnovu tělesných sil (resp. pro povzbuzení bojechtivosti) a samoúčelným vojenským ožíráním, ne všichni jeho podřízení znali svou míru. Chtě nechtě si musíme přiznat trpkou pravdu, že i "boží bojovníci" bývali opilí. Stalo se tak kupříkladu v srpnu 1419, kdy smrt krále Václava IV. vyhlížela jako předzvěst rychlého skonání pozemského světa, v májové Praze roku 1420, v srpnu téhož roku na Zbraslavi, při výpravě táborů a Mikuláše Sokola z Lamberka do Rakous či během sirotčího tažení do Uher v roce 1431. Při detailnějším pohledu ovšem zjistíme, že v pozadí všech příběhů lze nalézt společného jmenovatele, totiž nemírné požívání alkoholických nápojů, na které průměrný český člověk nebyl zrovna zvyklý. Při ničení kartouzského kláštera před Újezdskou branou, při očekávaném příchodu křižáckých vojsk ku Praze i při plundrování kláštera na Zbraslavi okusili prostí husité vzácná klášterní vína, importovaná z rakouských, uherských a středomořských oblastí. Mnohým bratřím se ve stavu slastného vytržení jistě zdálo, že se už octli ve vytouženém nebeském království, o jehož příchodu blouznili táborští kazatelé. Nic nepomáhala usnesení zakazující nadměrné pití. Následky pak bývaly kruté. Pars pro toto: Okamžitě po návratu ze Zbraslavi zaútočili táboři nepředloženě na Vyšehrad, jehož dobytí vypadalo v opilecké euforii více než snadné. Na zneškodnění jejich výpadu však početné královské posádce stačilo několik přesných tref kameny.
Tyto smutné zkušenosti jako by dávaly za pravdu předrevoluční básni, v níž anonymní autor, náležející asi do okruhu pražských univerzitánů, varoval Čechy před rostoucí oblibou vín, zvláště cizích, jejichž konzumaci řadil k přesvědčivým důkazům pravdivosti známé středověké teze o všestranné zkaženosti stárnoucího světa:
"Zrůdných choutek neznalí,
sil jste byli plní,
teď jste jejich vasaly,
jste, ach, porobení.
Šumí v číši perlivá
vína z galské révy,
bez nichž pojíst pečiva
již se hloupě jeví.
Zřizujete vinice,
vzoru Franků dbáte,
milujete děvčice
pivo vyléváte."
Klášterní sklepení však vydala svá tajemství poměrně brzy, a tak se většina husitů musela vrátit k pivu, které bylo již v předrevolučním období sedmkrát až desetkrát levnější než víno.
Cenu dovážených vín pak od roku 1420 zvyšovala blokáda, uvržená na obchod s "kacířskými" Čechy. Katolické České Budějovice, monopolně ovládající obchodování s rakouským a znojemským vínem, sudy s lahodným nápojem do husitských oblastí nedodávaly a produkty domácích vinic a sklepů nepatřily zrovna k nejchutnějším. Přesto touha po kvalitních, byť cizáckých vínech husitské válečníky, snažící se napodobovat snobské zvyky aristokracie, neopouštěla. Cílem jejich vojenských tažení podnikaných od podzimu 1425 do Podyjí a Malých i Bílých Karpat, byla především snaha získat zásoby dobrého vína.
2. Kresba právovárečnického domu s typickými právovárečnickými vraty v Malé ulici v Plzni
V okolí Bratislavy i v Dolních Rakousích se těmto pravidelným vpádům (konaly se obvykle v září až listopadu) říkalo "české vinobraní". Jakkoli zní uvedené označení žertovně, pěstitelům vinné révy a místním konzumentům lahodného nápoje při nich do smíchu nebylo. Cenné svědectví o řádění táborských vojáků v klášteře Altenburku roku 1427 podrobně líčí konkrétní obrazoborecké skutky (svržení varhan z empory na kamennou podlahu chrámové lodi, zničení kostelních zvonů i hodin, rozbíjení soch a obrazů svatých meči a kopími atd.), k nimž husité čerpali sílu ze šesti sudů nejlepšího vína, jímž si ve dne v noci "prolévali chřtány". V roce 1431 se dokonce rakouští šlechtici spojili se svými poddanými a nedaleko Waidhofen uštědřili vojsku husitského předáka Mikuláše Sokola z Lamberka drtivou porážku. Češi se zkrátka měli držet své tradice. Buďme však právi historické skutečnosti a smiřme se s drsnou pravdou: některé husity zmohlo i pivo. Kněz Antoch si dokonce písemně stěžoval sirotčímu hejtmanovi Jírovi (zřejmě z Řečice) na jakéhosi Kříže, prostého vojáka, který v Jablonném spolu s několika svými druhy nalezl v hnoji (!) uschovanou bečku piva a vydatně si přihnul. Potom poničil obrazy v kostele, a kdyby nevylezl na věž, přišel by o život. Byli to také sirotci, kteří po obsazení hradu Lichtenburka (Lichnice) používali nalezených listin místo sena, jež tehdejším lidem nahrazovalo náš toaletní papír. S jistou nadsázkou lze snad říci, že tyto a podobné činy předznamenaly konec slávy revolučního husitství, jež nezadržitelně spělo k Lipanům.
 |
| 3. Pivovarská boleta z roku 1626 |
V husitských časech patřila produkce piva stále ještě k nejpřednějším výsadám královských měst, ačkoli též vrchnosti poddanských měst (stačí uvést třeboňský pivovar, doložený již v roce 1379) a kláštery pokládaly vaření piva za své ius dominii, tedy soukromoprávní záležitost. Vyráběly je tedy pro svou potřebu. Pivo se ve 13. a počátkem 14. století mohlo vařit ve všech domech, jejichž majitelé měli měšťanské právo. Brzy však došlo ke specializaci, která se projevila oddělením činnosti sladovníků a vlastních pivovarníků, zabývajících se přímo výrobou piva. Pokusům sladovníků získat monopol na vaření piva učinili na sklonku 14. století přítrž český král Václav IV. a na Moravě markrabí Jošt Lucemburský. Ti rozhodli, že pivovarnictví je obchod, nikoli řemeslo. V praxi to znamenalo, že pivo mohli nadále distribuovat pouze právovareční měšťané, kteří ovšem zadávali výrobní úkony specializovaným řemeslníkům a sami si ponechávali jen šenkování, pokud i tuto činnost nepronajímali. Tento stav vydržel v českých zemích až do druhé poloviny 15. věku.
 |
| 4. Titulní list knihy o vaření piva z roku 1801 |
Problém sui generis představuje cena pivního moku. Údaje se zachovaly náhodně a torzovitě, vše navíc komplikuje rozdílná kvalita piv vyráběných v jednotlivých pivovarech, stejně jako kolísavá cena obilí, přímo reagující na úrodné a neúrodné roky. Proto berme následující čísla pouze orientačně. V roce 1390 se 1 pinta, tj. cca 2 litry starého pražského piva, prodávala za 6 haléřů. V převodu to znamená, že jeden půllitr (z tak malých nádob se ovšem nepilo) stál 1,5 haléře. Zhruba stejná byla cena žitavského piva, zatímco půllitr svídnického se vyšplhal na 2 haléře. Na prahu husitské revoluce dosáhla cena starého pšeničného piva 3,5 haléřů za půllitr. Rekvizice zásob v klášterních sklepích pak cenu piva v husitské Praze prudce srazily dolů, na jaře 1420 se půllitr opět prodával za 1,5 haléře. Neúrody v druhé polovině třicátých a počátkem čtyřicátých let vyhnaly cenu až na 4,0-4,5 haléře, ale již za krále Holce, tj. Ladislava Pohrobka, byla za groš nejen ovce, nýbrž zlevnilo též pivo. Po roce 1460 se pak cena piva ustálila v Praze na 4-5 haléřích za půllitr, zatímco na venkově se pohybovala kolem 3,5 haléřů. Časté hádky o kvalitu pivního moku vyřešily pražské městské rady šalamounským usnesením. Při obchodování měšťan "své pivo chváliti může, jak nejlépe umí", ale "pivo spolubratrovo nesmí haněti".
 |
| 5. Kopie výučního listu sladovníka z roku 1675 |
Všechny zde uvedené cifry ovšem velmi málo vypovídají o tehdejší životní úrovni. Ani v tomto případě nemohou být naše soudy vzhledem k neúplnosti podkladů kategorické. Zajímá-li nás, kolik půllitrů piva si za měsíční mzdu mohl zakoupit obyvatel Prahy v první půlce 15. století, potom je třeba říci, že plat byl tehdy (nešlo-li o úkolovou práci) stanoven na týden, a tudíž jsem musel výši měsíční mzdy propočítávat. Zde jsou výsledky: V letech 1410-1430 (inflace, byť ji křesťanský středověk nepřipouštěl, činila v tomto období cca 12-15%) si za měsíční plat mohl nádeník najatý na sezónní zemědělské práce zakoupit asi 100 piv, posel a tesařský mistr 192 piv, mistři lukrativnějších řemesel téměř 400 a jízdní žoldnéř 390-480 kvalitních piv. Životní minimum činilo tehdy přibližně 28 grošů měsíčně, což (v přepočtu 1 groš = 14 haléřů) obnáší 112 piv. K průměrnému životu v Praze stačila pak dvojnásobná částka, tj. cca 1 kopa grošů měsíčně. Komparace s dnešní situací je obtížná, poněvadž jiné, podstatně silnější bylo středověké pivo a zásadně se lišil i tzv. cenový spotřební koš (v porovnání s nynější situací byly levné zemědělské a drahé řemeslnické produkty, vysoké byly i nájmy).
Z předchozího výkladu plyne, že pivo a pivovary zaujímaly v každodennosti husitských Čech významné postavení. Bylo by proto s podivem, kdyby neovlivnily tehdejší politiku a veřejný život. Ilustrativní příklad poskytují propojené osudy staroměstských domů, stojících na levé straně Týnské uličky, procházíme-li ji z Dlouhé třídy směrem k bočnímu, tj. severnímu, nádhernou gotickou plastikou zdobenému portálu chrámu Panny Marie před Týnem. Zde, přímo na rohu Dlouhé třídy a Týnské uličky, nacházíme dům čp. 612, vedle něho dům čp. 611, zvaný podle domovního znamení U tří per, a hned vedle rozsáhlou novogotickou stavbu (čp. 628), zbudovanou roku 1894 na místě starého středověkého objektu, zvaného později U černého jelena (roku 1610 se tu narodil malíř Karel Škréta). Bezprostředně za rohem, tam, kde se Týnská ulička lomí od chrámu k Malé Štupartské, sousedí s čp. 628 dům čp. 627. Od 15. století všechny čtyři domy změnily svou podobu, ale jejich starý původ dokládají zachované románské sklepy.
Na počátku 15. století náležel dům čp. 612, zvaný U stříbrné hvězdy, Janu Ortlovi, objekt čp. 628 Mikuláši Nindertheimerovi, stejně jako dům čp. 611. V něm se tehdy nacházela sladovna, pivovar i šenk. Příznačné bylo pojmenování tohoto pijáckého ráje - říkalo se mu V pekle či Peklo (latinsky Ad infernum resp. Infernus). Je to týž pivovar a táž hospoda, ze které přinášejí Čechovu Matěji Broučkovi vynikající nápoj. Důležitost tohoto poznatku stoupne v okamžiku, když zjistíme, že na Starém Městě pražském máme k roku 1410 doloženo 36 sladovníků, ale překvapivě jen 2 pivovarníky, tedy lidi, pro něž vaření a prodej piva bylo profesí na plný úvazek. Dům čp. 627 držel Prokop Lang, zvaný též Langnikl, a po něm jeho potomci.
 |
| 6. Známka klatovského chmele z roku 1533 |
Zlom nastal, když si toto exponované místo, v blízkosti Velkého rynku a v sousedství hlavního kališnického chrámu, zakoupil Jan Velvar. Tento muž se na dějinné scéně objevil jako "deus ex machina" právě v roce 1428, kdy mu staroměstská obec prodala dům čp. 627. Od té chvíle se datuje strmý Velvarův vzestup, podmíněný i jeho přátelskými vztahy k Janu Rokycanovi, na jehož faru a do jehož chrámu to měl ambiciózní měšťan doslova "přes ulici". Jan Velvar takřka přes noc vyrostl v nejpřednějšího politika Starého Města pražského a v jednu z nejvýznamnějších osobností husitských Čech vůbec. Nacházíme jej ve funkci staroměstského konšela i mezi obecními staršími, mezi členy husitské delegace jednající roku 1432 o tzv. Soudci chebském, v poselstvu k basilejskému koncilu i při všech klíčových rokováních o kompaktáta i o podmínkách přijetí Zikmunda Lucemburského na český trůn. Vždy ruku v ruce s Rokycanou, vždy odhodlaně hájícího zájmy husitského Starého Města a vždy nekompromisně naladěného vůči případným restauračním (zde rozuměj ve významu politickém) krokům. V průběhu roku 1432 koupil vlivný Velvar i objekt Peklo, bezprostředně přiléhající k domu U stříbrné hvězdy bratří z Kunvaldu. Pro dějiny Starého Města, Prahy i celého husitství to byl klíčový moment. Velvar totiž v Praze neměl větší protivníky než Pešíka a Jana od Stříbrné hvězdy. Zatímco se Velvar snažil i po Lipanech legalizovat výsledky revoluce v co nejširším měřítku, bratři z Kunvaldu se naopak vydali cestou umírněných kališníků, navázavších spolupráci s katolickou šlechtou. Jakou roli v tomto nepřátelství sehrál pivovar, není snadné říci. Velvar jako Rokycanův stoupenec byl povinen, alespoň na veřejnosti, podporovat antipijácká opatření duchovního vůdce staroměstských husitů. Výstav a fungování pivovaru v první polovině třicátých let totiž neznáme. Jisté je pouze, že byl v provozu a musel vzhledem k svému umístění výrazně ovlivňovat produkci a konzumaci piva v staroměstském prostředí a tím pádem i přináššet slušné peníze. Nezapomeňme na těsné sousedství Ungeltu, kde sice za revoluce poklesl kupecký ruch, ale přesto pořád zůstával významným bodem Starého Města.
Přijetí Zikmunda Lucemburského českým králem a panovníkův příjezd do Prahy v srpnu 1436 znamenaly Velvarův politický pád. Král jmenoval do nové staroměstské rady Pešíka a jeho bratra Jana učinil dokonce podkomořím. Velvara programově opominul. Za blíže nevysvětlených okolností odprodal Velvar Pešíkovi Peklo a s hořkostí sledoval měnící se politické klima. Rokycana před Zikmundovým hněvem raději uprchl z Prahy, ale Velvara před nemilostí nezachránila ani císařova smrt. Poněvadž stanul v opozici vůči novému králi Albrechtovi Habsburskému, byl spolu se svými přívrženci 21. ledna 1438 zajat a uvězněn na Karlštejně. Ani po propuštění roku 1440 se na Staré Město, kde Pešík z Kunvaldu obsadil na devět let purkmistrovský úřad, vrátit nemohl. Bývalý soused nelenil a protiprávně dal Velvarovi zabrat veškerý pražský majetek, který důsledný husita získal z nejrůznějších odkazů. Všeho do času. Obsazení Prahy Jiřím z Poděbrad v září 1448 donutilo Pešíka k útěku a Velvar, jenž brzy znovu zasedl mezi konšely, se opět ujal svého jmění, mimo jiné též domu čp. 627 a podle Tomka i pivovaru V pekle. Tolik poučný příběh, který ukazuje, že sousedské spory o majetek a pivo měly pro politický život státu často větší dosah, než tušíme.
Spějme rychle k závěru. Myslím, že můžeme konstatovat jedno klíčové zjištění. I přes naléhání moralistů neztratilo pivo v husitských Čechách nic na své přitažlivosti. Ač snad někteří jednotlivci podlehli hlasu kazatelů a poněkud omezili spotřebu oblíbeného nápoje, uchovalo si pivo mezi alkoholickými nápoji svou prioritu. Bylo tomu tak částečně i proto, že se dovoz kvalitního vína do husitských oblastí ztenčil. Oprávněnost tohoto soudu potvrzují i slova dvou diplomatů, kteří navštívili porevoluční Čechy. Jorge de Ornos, biskup v katalánském Vichu popisoval v listopadu 1437 své drsné zážitky z pražského okolí: "Tu noc, protože už bylo pozdě něco dělat, jsem se uložil v jedné venkovské chalupě, kde jsme stěží sehnali víno a zvířatům oves. Co horšího, víno nemají, jak pravila Panna Marie, Matka boží. Piva bylo dost, nikdo z nás si však takové pití nemohl nijak oblíbit, ale raději jsme volili vodu. Tu noc jsme spali u ohniště na seně místo na lůžkách." Jeho věty ladí s tenorem slavného italského humanisty Eneáše Silvia Piccolominiho, jenž se v Čechách ocitl roku 1451 a své postřehy vtělil do díla Historia Bohemica: "Pivo pijí místo vína, nazývajíce je cerevisia, ježto se vaří z obilí (ex Cerere)... Víno, které se urodí, jest trpké, bohatší pijí dovážené z Rakous nebo Uher... Lid v celém království je pijácký, obžerství oddaný, pověrčivý a chtivý novot." Je tedy nutné přiznat, že obraz pivnímu moku a obžerství holdujících Čechů nebude asi pouhé topos středověké literatury, nýbrž spíše věrná reflexe skutečnosti 15. století.