Kauza: Omamné látky trochu jinak

Ivan Diviš

Možnost jiného světa

Záznam z intoxikace LSD

Přetiskujeme zde část textu, který vyšel v roce 1969 jako anonymní záznam v Sešitech pro literaturu a diskusi (známějších jako Sešity pro mladou literaturu). Dnes vychází text poprvé se jménem autora.

I. sezení

Cítím se sláb, pohyby zvolňují, mírně se mi točí hlava, rty se mi skládají do úsměvu, podlaha se křiví, lehká disproporcionalita všech předmětů. Těžké, ale současně lehké údy. Kamna se ode mne vzdalují. Písmena se ode mne vzdalují, vyjíždějí ode mne. Je to nepříjemné. Vznášení, ruce se mi chvějí, nic mne neposlouchá, svět se se mnou točí, zle se mi dýchá, vidím dvojitě, chvěju se jak list, předměty se vybulují a křiví, jsou hyperbolické, zakřivují se na hranách a okrajích, vše je z šedivé lepenky, chce se mi to prožívat jen po svém, světlo se zdvojuje,: jsem ozářen
přál bych si, aby můj život vzal zásadní obrat, mám hořkou pachuť v ústech, mám v ústech kobaltového ježka, nasypali mi do úst střelný prach, cítím výčitky na M. Jdou ke mně světelné iluze: jako bych slyšel tichou hudbu -; líbezně bílé,
se zlatým, krajkovým, lazurově zelenkavým lemováním ke mně ve vlnách stále mohutnějších pulsuje marnotratné světlo... Takové to musí být v Ráji, takový je Kristus uvnitř sebe, slabě se usmívám, přitakávám, jsem zajedno, slyším zvenku varhany, ty varhany jsou šeříkové a vysoké, uzounké, pocházejí z Rakous, ne z Rakouska, ale z Rakous, jsou to varhany rokokové, vyluzují na rejstříku vox caelesta, a ne na jiném, nejšeříkovější zvoucí pobízivou úpěnlivou hudbu, je to vábení paradízu, usměvavé a pobízivé, konec, konec je všemu trmácení, brána otevřena. Zavírám oči a vidím dracouny tkané v Chorásán lotosovýma rukama pokorných pružných poddajných milostnic, ovšem všechny ty dívky a výšivky nejsou ani nitky onoho světla, jež má základní hodnotu. Stále šíře se otvírají víry a pulsy a spějí ke mně.
Vlny světla. Ty vlny světla jsou nejkrásnější. Je to zlatě oranžové, pomerančově prozlacené ozáření. Náboženství nabývá na ceně. Je bezpodmínečné. Bylo odjakživa, bude navždy. Ono je klenbou, příporou, nosníkem. Je mi líto: promarněného času.; Vidím rubínově a granátově,
rubín a granát mají ze všech drahokamů nejvyšší cenu. Měl bych se spíš trochu ovládat. Myslím na M. Uvědomuju si, že už je mu deset let. To je jedna z nejdůležitějších věcí na světě. Myslím, že to prožívám optimálně. Ze všeho mám radost. Jsem tichý a současně jásající a vznášivý. Kolem mne ropotá zbytečně povídání. Jaképak je asi světlo opravdu, jaképak je uvnitř sebe, jaká je jeho podstata? Proč je záření, a proč záření je takové, jaké je? Na rukou mám boláky a strupy, krvavé rubínové šmouhy, dlouhatánské šrámy rubínové krve, ale nejsou to stigmata, je to zločin. Jsou to stopy zločinů. Rány, strupy, boláky, jizvy. Ruší mne zvuky, chci vydělenou kój ticha, ruce mám samou krev. Z keřů a stromů vycházejí varhany a pochodují zahradou. Ruce mám potisknuty písmeny, literami runového písma provinění. Zezdola z města vnímám zvuky, jsou na svém místě, slyším letadlo, je tiché, pěnové, bodové, jak holubice letí, ale i ono je zaléváno světlem, jak by ne! Jsem solidární se všemi. Chci se soustředit jen na svou radost. Bylo by nesmyslné zapalovat si cigaretu, ničit si čistotu kouřením. Všechny zvuky, doléhající ke mně zvenčí, chápu jako harmonii, jako přirozenou souhru, teď nezáleží na slovech,: ale výlučně na oné radosti.

To blažené, blahonesoucí, blahonosné SVĚTLO! Ke svému úplnému štěstí bych tu potřeboval vidět M. Rozpouštím se, ale současně jsem jak nikdy soustředěn. Vstříc světlu jdoucímu, slova jsou slabá, překypuju vděčností...

Škoda, že čas tak rychle plyne. Zastavit vše! ONA se na mně provinila. Nechci jí ubližovat, ale co to, proboha, dělala za chyby, třeba by sem mohla na chvíli přijít, to je ten podstatný rozhovor, dokud ho spolu neodhovoříme: nebudeme držet od ničeho klíč
tys mne o něco prazákladně nádherného ochudila, obrala, okradla, možná, že si to ani neuvědomuješ, jak tě to vychovávali? Jak tě to vychovávali, život se musí vidět v úhrnu,: NIC NENÍ ROZDROBENO A ROZDROLENO,
naopak, všechny důvody k pesimismu odpadají, jenže my umíráme,: škoda,; že umíráme! Bohužel,
miláčku, jsme na světě jen jednou! Zas mne berou mohutné vlny jásavosti, radosti a kladu a přitakání a ponořování se do světla -: ONA BYLA VSEBEZAHLEDĚNÝ SOBEC,; EGOISM
Je to nejhnusnější, máme myslet jeden na druhého, v tom tkví smysl všeho. Je mi úplně krásně. Mávám na svého kamaráda, aby mi něco sdělil a napsal.

NAPIŠ MI SEM NA PAPÍR, CO MÁ PRO TEBE
NEJVĚTŠÍ CENU?

VŽDYCKY JSEM K ÚPLNÉMU NEVYSLOVENÍ MILOVAL SVOU ŽENU, nechápu čím to je, ale ano, já velmi dobře chápu v čem to je, ona voní něčím, co není LEŽ. Má žena znamená pro mne URČITOU PRAVDU, URČITÝ PRINCIP, PRINCIP, KTERÝ NELZE ZRADIT.
  Já se v životě držím ještě jen tím, že jsem nezradil to zásadní, avšak to zásadní je LÁSKA.
  Je to obrovský pocit potvrzující všechno. Je to to nejlepší, čeho se kdy lidé dopátrali. Pomyšlení na sexuální styk s xy mi připadalo nesnesitelné, nesnesitelně odporné, ale současně jsem jistě o něm zakázaně snil. NEJVĚTŠÍ CENU MÁ MOJE ŽENA a M., chtěl bych být nesobecký, a když se dívám na svůj pekelný život nazpátek, chápu, že se nesmí s ničím hazardovat. Vlastně jsem svou ženu okradl o deset let života a ona mi to odpustila, odpustila mi to proto, že se mnou žila a mne milovala, ano, držel jsem to podstatné, co jen lze v životě mít a držet... jsem to nechápal.
  Nechápu, že může existovat POKUŠENÍ. Nevím, jak bych to vyjádřil, mám pocity, že mi nestačí papír, URČITĚ BYL KRISTUS KRAJNĚ NESOBECKÝ. Nevím, zda byl nadán nadpřirozenou mocí, ale patrně ano, možná že byl rubínovým středem nám známého vesmíru, středem všeho toho, na čem ve vesmíru záleží, ať je to jakkoli, my jsme na této zemi povinni si pomáhat. Musím to všechno zachytit, a mám málo času, tedy jak to vidím:

POESIE JEST

a musí se to

takhle napsat

mně se nechce do něho šťourat nebo ho urážet, já jen najednou vidím nekonečnou trapnost všech jeho jednání. Byl by to takový příjemný správný kluk, řeklo by se. Kdyby se nebyl dal na naprosto zcestnou a prolhanou kolej. Na těch jeho... ale vůbec nezáleží. Všechno leží jen v duševní síle. XQ je velmi žádoucí a velmi krásná, to se bezpečně vytuší, ale nevyspal bych se s ní, a to proto, že se mi zdá, že FG je daleko prostší, FG musí vstávat ve 1/4 na 5 ráno a šlapat do mlhy. FG není možno podvést, a to nejen pro její krásnou schopnost milovat, ale hlavně proto, že JI PROSTĚ NELZE PODVÉST, JÍ SE NESMÍ DO TVÁŘE PLIVNOUT, protože plivnout jí do tváře, znamená plivnout do tváře životu a PRAZÁKLADNÍ PROSTOTĚ. Moje FG mi ztělesňuje PRAZÁKLADNÍ PROSTOTU ŽIVOTA - ONA JE MOJE KVĚTINA.

To, že jsem se opíjel

a ožíral a

chodil potmě kudyma -

ani nemohu říct, že je mi toho líto, ne, to já teď naprosto nechápu.
M. NESNESE ALKOHOL, VYSMÍVÁ SE MU, MÁ K NĚMU NAPROSTO ZÁPORNÝ VZTAH. Soustřeďuju se na ty nejprostší výpovědi, nezáleží na ničem jiném než na nejprostších ANO a zásadních NE. Naprosto nechápu, že jsem kdy pil. Nemohu říct, že je mi toho líto, mohu říct jen, že to nechápu.

Taky měla pro mne zásadní význam žena, která se jmenovala AH. Měl jsem s ní v Nymburce první sexuální styk. Okouzlilo mne, jak řekla pojď - to bylo gesto - skromné - a pak ještě jednou v lese, naposled - - - ale nezáleželo tolik na tělesné rozkoši. Pak jsem jednou za ní putoval, na konečnou stanici kamsi pod B. Stál jsem mnoho hodin a vyhlížel ji, zda vyjde. Velmi mnoho mi záleželo na tom, aby vyšla z domu a abych jí mohl vstoupit do cesty a říct MILUJU TĚ. Pravděpodobně je z ní dnes stará žena, zatímco já mám pocit, že jsem na počátku všeho. Nemám

ani vize

ani hysterické

ani patické

ani megalomanické pocity či stavy,

nechci se nikomu mstít, vše se mi zdá v rovnováze. Rovnováha, ale DO PLUSU, to je to nejlepší, čím můžeme čelit NICOTĚ: mezi lidmi můžeme čelit NICOTĚ jen ODVAHOU KÁZNÍ

ano, přirozeně -

žil jsem pekelnicky,

vychýleně a nevyrovnaně

dvacet let

Je to dost zlé:

Tak najednou! Bolí

mne u srdce.

a zásadní OHLEDUPLNOSTÍ jednoho k druhému. Nechci, aby tyto chvíle odcházely, ale nadlouho snášet toto prozření není taky lehko snesitelné, protože jsem dělal chyby, a těžké. Někdy mne deprimuje, že si ani nedokážu vzpomenout na jména všech těch žen a jakoby lásek, teď chápu, že to žádné lásky nebyly. VELIKÁ LÁSKA JE JEN JEDNA!: Ale je škoda, že jsme se nemohli stýkat; jako muž
a žena nebo jako bratr a sestra s X. V., ale to byla a je opravdu jediná sokyně FG: Já to nemohu odhadovat, ale snad by se mnou byla bývala X. V. taky nejmíň tak šťastna jako s tím, s kým žije teď. Jsem šťasten, že jsem neměl žádné extatické vize, žádní strašáci za mnou nechodili, žádné démony jsem neviděl, viděl jsem nejprostší vztahy, měl jsem to nejkrásnější prožívání. Nic nebylo disproporční, naopak, vše se k proporcím navrátilo.

II. sezení

Proti prvnímu podání LSD, jehož subjektivní průběh jsem se snažil vylíčit v černém zápisníku SI ESOS MUROS I. mohu říci, že vstup do druhého pokusu byl rychlejší, ale i nepříjemnější. Bylo to tak. Ve čtvrthodině nastoupily trapné vegetativní potíže, točila se mi hlava, měl jsem nesnáze s dechem, a tyto nesnáze trvaly poměrně dlouho a byly provázeny pocity nejistoty a úzkosti.

Od počátku jsem byl naladěn spíš nepsat nic a prožívat toxikaci sobečtěji, upnut na vlastní osobu. Chtěl jsem se dovědět. Taky se mi chtělo spát, přivíral jsem víčka, sedl jsem si do křesla, uvelebil se v něm, a jako by proti vůli zavřel oči.Akutní intoxikace trvala tři hodiny. Po celou dobu jsem byl pozorován a měřen panem D. K., který mne neopustil ani po "vystřízlivění" a doprovodil mne domů. Z akutní toxikace jsem verbalizoval; tuto verbalizaci zachytil D. K. do psacího bloku, obnáší asi deset rukopisných stran. Je monotematická. Jsou to výkřiky o lásce. Je to hořekování vyhoštěnce. Je to zaklínání milenky, aby neodcházela. Upínají se k fiktivní mladé, velmi mladé ženě. Vše má úpěnlivý, horoucí ráz. Bylo mi sděleno, že jsem se v křesle sesouval, měl křeče kolem úst, skřípěl zuby, zatínal a kroutil ruce. Na prsou jsem si trhal a uvolňoval košili. Měl jsem desetiminutový záchvat pláče, který mne probudil, a to proto, že mne chladily slzy na tváři a na úplně mokré dlani.

Ivan Diviš před třiceti lety. Fotografie z básníkova archívu.

Byl jsem "do kořene bytosti" proerotizován. Zažíval jsem nekonečné vidiny dívky, ale netělesně, neviděl jsem ani určitou tvář ani určité tělo. Několikrát jsem volal slova jako Nepál, Indie, Indie, afgánská princezno. Jindy jsem zas viděl ženu-dítě, vše rudě zbarveno. Zakusil jsem rovněž slabý a neurčitý průnik do dětství, cítil jsem se ohrožen a bylo mi zima, jako bych se byl koupal, stál na břehu řeky, měl sestru a toužil být zabalen do froté ručníku - avšak to bylo jen matné.

Byl jsem pak rozpojen na muže i ženu, chápal jsem bisexuální povahu objetí i průniku zároveň. Slast neustále stoupala. Mám dojem, že jsem postupně ztrácel vědomí, sláblo povědomí osobnostní identity a časově místní orientace. Pohyboval jsem se na vzdáleném horizontu vlastní osoby, jako bych byl kráčel po okraji sama sebe, ale současně byl vším.

Erotické blaho stoupalo. Bytost toužila po orgasmu, na ničem jiném nezáleželo, nic jiného jsem nechtěl. Ve světelných vzdutích milostné povahy jsem byl vynášen výš a výš, zaplavován jasem, na krátkou chvíli, již jsem si přál prodloužit do nekonečna, měl jsem pocity mystické jednoty a projednocenosti všeho se vším. Tyto pocity nebo zážitky se centrovaly k srdci, nebo na hrudní jamku, a taky proto jsem si trhal dolů košili, abych "uvolnil Vstup". Zážitky charakterizovalo intenzivní světlo - záření "zelenkavého modrojasu", úbělové nedotčenosti a krystaličnosti, dokonale symetrické se sebou samými. Šlo o Nadhimaláje životního smyslu, Nadhimaláje pokryté panenskými ledovci a ponořené do nepopsatelného blaženství přitakání a oslavování, pod kterým se hroutí tělo a v němž jsem sama sebe přistihl rozpřáhnout paže do kříže, přesvědčen, že trvat ty zážitky jen o něco déle, člověk by musel zemřít, ale rád, a právě v nich.