Cynikův pohled na instituci voleb je ten, že volby jsou slibotechna a nejlákavější sliby přitáhnou nejvíce hlasů. Už naše poměrně krátká zkušenost s demokracií však ukázala, že všechno je složitější - viz strana nejstranovatější, komunistická.Brněnský autor (1942), pracoval u vypalovací pece ve Sfinxu, u dopravy podniku Domácí potřeby, jako nemocniční zřízenec a v různých kotelnách - v jedné z nich pracuje dodnes.
V roce 1995 vyšla jeho kniha Nenápadný půvab dialektiky. Naše ukázka je z jeho nové knihy Kdyby se Václav Havel zbláznil, která vyjde na podzim v nakladatelství Petrov.
Cynikův pohled na instituci voleb je ten, že volby jsou slibotechna a nejlákavější sliby přitáhnou nejvíce hlasů. Už naše poměrně krátká zkušenost s demokracií však ukázala, že všechno je složitější - viz strana nejstranovatější, komunistická.
Při našich volbách dochází k zajímavému paradoxu, který kupodivu zůstává celkem bez povšimnutí: komunistickou stranu volí lidé, kteří jejím slibům nevěří. Její současný program předčí humanismem a sametovostí nejen Václava Havla, ale i prcinky barokních andělíčků - a s touto líbeznou vidinou kontrastuje fakt, že typickým voličem komunistů je nenávistný fotr, jehož žlučovitá slina po odplivnutí zanechá v podlaze díru.
Rozdíl mezi komunistickými voliči a tvůrci jejich stranické taktiky a strategie se zdá být udivující. Zatímco IQ průměrného komunistického voliče zpravidla nebývá vyšší než číslo jeho bot, komunistický poslanec dokáže o demokracii mudrovat celé hodiny a jen tak mimochodem ještě katolíky poučí o eucharistii, existencialisty o odcizení a Baťovi vysvětlí, jak měl dělat cvičky. A co tyto zdánlivě tak odlišné typy soudruhů spojuje? Láska. Tak jako správný křesťan miluje své nepřátele, správný komunista miluje svou vševysvětlující ideologii nenávisti. Váže je citový vztah z mládí, kdy se s marxismem báječně vyvztekali.
Ctností komunistů je věrnost. Podle jejich názoru by komunismu stačila pleťová maska, a bude zase pomilováníhodný jako za mlada. Proto si vydržují ideové Kukulíny - lazebníky, jejichž úkolem je kadeřit formulkám z doby královny Viktorie módní příčesky a přesvědčit svět, že oslí uši politikovi sluší. Z frekvence veřejných vystoupení soudím, že nejúspěšnějším Kukulínem je komunistický poslanec Ransdorf.
Kdo o soudruzích tvrdí, že jsou stejná verbež jako dřív, ten zřejmě nepostřehl radikální proměnu jejich slovníku. Zatímco předválečný poslanec Gottwald předváděl mravy řeznického psa, poslanec Ransdorf si osvojil slovník slimáka v diplomatických službách. Jeho cestička k beztřídnímu ráji je lesklá a kluzká jako Mar-xova dialektika. Kde poslanec Gottwald sliboval svým protivníkům zakroutit krkem, tam poslanec Ransdorf hovoří, jako když drobí ptáčkům:
"Rozdíl mezi socialisty a komunisty je v tom, že komunisté překračují současný rámec společenské racionality. Nechtějí jít jen cestou reforem, ale chtějí překročit společenský rámec..."
Není to hezky řečeno? Komunistické "kroucení krkem" stálo dost lidských životů a utrpení v lágrech, přesto se skutečně vejde pod sametový termín "překročení společenského rámce". Společenský rámec demokratické společnosti jsou její psané i nepsané zákony. Ze zkušenosti víme, že marxistické odhodlání překračovat společenský rámec znamená doslova odhodlání překračovat hromady mrtvol. Zdá se však, že ani Ransdorfovým parlamentním oponentům nedochází, že vlastně říká totéž, co jeho bolševičtí předchůdci, jen s větší dávkou dialektického slizu. Cituji:
Nosné jádro marxismu: Vývoj civilizace šel na úkor přirozeného světa lidí, ale tak to dál nejde. Je zde šance na úplně nový typ racionality, který překonává pouhou manipulativnost. Přestává platit pojetí instrumentální, dochází k proměně vědeckého paradigmatu.1
Slova instrumentální manipulativnost paradigmatu prozrazují, že informativní hodnota Ransdorfova řečnění spočívá často jen v tom, že se dozvíme, která slova mezi intelektuály právě frčí. Zbavíme-li však jeho rétoriku intelektuálského blafání, zjistíme, že "nosné jádro marxismu" zůstává tvrdé jako skála, na níž se staví církve. Stejně jako v Marxových dobách slibuje Ransdorf udělat s dějinami krátký proces a začít úplně znova. Což je snad největší vítězství dialektiky nad rozumem: Konečný cíl veškeré levicové utopie, takříkajíc její "End-lösung", je předdějinný začátek. Takže začátek je konec a naopak. Marxista svou "úplně novou racionalitou" bourá všechno staré jen proto, aby mohl nastolit to nejstarší: návrat do kanibalských rájů beztřídní společnosti. Civilizace se prý vyvíjela nepřirozeně, jelikož byla ponechána přirozenému vývoji. Můžeme se potom divit, že například opice prolajdačily celé vývojové epochy, aniž projevily sebemenší zájem o polidštění prací? "Ale tak to dál nejde," říká Ransdorf a nabízí nám "úplně nový typ racionality".
Je ale skutečně tak nový, i když je vyšňořen pentličkami slov jako paradigma? O "úplně nový typ společenské racionality" se už pokoušel Lenin, Stalin, Mao Ce-tung, Pol Pot a spousta jiných vrahů, včetně zatím posledního z nich, šéfa Světlé stezky Guzmána, který si nechal říkat "čtvrtý meč marxismu". Ransdorfovi je to stále málo. Rád bych věděl, kolik Gulagů a Kambodží bude ještě třeba, aby i marxista pochopil, co chápe obyčejný člověk.