Martin Reiner

Hasicí emulze babího léta

Ve dnech 23. - 26. září 1999 proběhlo na hradě Bítově čtvrté setkání českých a moravských básníků a literárních kritiků.

Fotografie: Ondřej Slabý

Kosti posledního bítovského feudála, sebevraha barona Jiřího Haase se už obrátily v prach, Národní kulturní komise, která po roce 1948 zařadila Bítov do souboru "památkových objektů s kulturně výchovným posláním" zabouchla dveře po své poslední schůzi... a na Bítov začali jezdit básníci.

Bítov je raně feudální sídlo, písemně doložené poprvé v letech 1061 až 1067, které dominuje půvabné krajině zvlněných plošin protékané Dyjí a Želetavkou. Dnešní novogotický hrad se tyčí na ostrohu, prakticky na soutoku obou zmíněných řek a má za sebou - jak by ne! - bohatou a místy pohnutou minulost.

Někdejší hraniční hrad sehrál v dávné minulosti důležitou roli při zastavení postupu německé kolonizace na sever. Později, jako jeden z mála tehdejších moravských hradů, významně úřadoval v konfliktu Moravy s českým státem, který vyústil ve vytvoření Markrabství moravského. Ústředními postavami sporu byli český kníže Bedřich a jeho rival Konrád Ota, původně znojemský kníže, který však již r. 1181 držel ve svých rukou všechny tři moravské úděly: Brno, Znojmo i Olomouc. Když se Bedřich konečně rozhodl potřít protivníka zbraněmi, svěřil vojsko svému bratru Přemyslovi, a to následně zpustošilo bítovskou i znojemskou provincii. Vyplenilo kostel v Pavlově u Mikulova i klášter v Dolních Kounicích, odkud se ovšem řeholnice včas uchýlily právě na Bítov, který dobyt nebyl.

Věky šly a majitelé, případně správcové Bítova se střídali. Nejvýznamnější mezi nimi byli patrně Bítovští z Lichtenburga, kteří měli hrad v lénu už od konce třináctého století. O dvě stě let později, 13. července 1498 se tehdejší král Vladislav Jagellonský zřekl všech svých nároků na dosavadní léno a udělil rodu Bítovských z Lichtenburka hrad do svobodného dědičného držení. Moravští Lichtenburgové ovšem vymřeli po meči již v roce 1572.

Dalším významným majitelem Bítova byl Fridrich Jankovský z Vlašimi, který obratným politickým manévrováním v době stavovského povstání a potom po Bílé Hoře získal velký majetek, a zajistil tak sobě i potomstvu bezstarostnou budoucnost.

Vítězstvím v pozůstalostním sporu se nakonec roku 1755 dostává Bítov do rukou starého německého rodu Daunů, kterým hrad patřil ještě na počátku tohoto století. Posledním majitelem Bítova pak byl podivínský velkoprůmyslník baron Jiří Haas z Hasenfelsu, majitel slavných západočeských porcelánek ve Slavkově a Karlových Varech. Svůj titul si "koupil" za několik vagonů porcelánu a brzy po svém příchodu proměnil takřka celý hrad v zoologickou zahradu. V prostoru někdejšího zámeckého divadla zřídil velký psinec. Se svou nejoblíbenější lvicí dokonce spával a 11. května 1945 se na Bítově zastřelil.

Ještě v roce 1945 byl hrad převeden do správy československého státu a stal se majetkem Národního pozemkového fondu Ministerstva zemědělství.

V roce 1979 byla zahájena generální oprava objektu, která se protáhla do roku 1991. Tehdy bylo veřejnosti znovu zpřístupněno alespoň smutkem dýchající hradní nádvoří a kaple.

V roce 1993 pak mohli návštěvníci vstoupit po čtrnáctileté pauze znovu i do hradního paláce.


Bítov je hezká vesnice, mimořádná zejména tím, že celá povstala z půdy bítovského dvora Vranče teprve koncem dvacátých a počátkem třicátých let našeho století na základě urbanistického projektu pražského architekta J. V. Říhy. Její starší jmenovkyně, trs baráčků roztroušený okolo vyhublé Želetavky, vzala za své během dvou let (1934-36), kdy se stala částí dna Vranovské přehrady. Někdejší podhradí tak připomíná už jen hřbitov na protějším břehu monumentálního hradu, který voda nepohltila ani 24. dubna 1936, kdy dosáhla hladina přehrady svého maxima.

Bítov je metafora. Metafora setkání, metafora střetů, dlouhých nočních pijatik a snad i duševního a duchovního vzepětí. Tuhle metaforu prozatím známe hlavně my, kluci a holky od literatury, a proto se tímto textem vracím zase na úplný počátek všeho.


Jiří Kuběna, originální básník a hradní kastelán k tomu, má k Bítovu velmi intimní vztah už více než čtyřicet let a daří se mu pomocí silných slovních lektvarů přenášet tu zvláštní bítovskou šalbu a mam i na jiné. Ještě v době, kdy byl hrad zavřen a podlahy, po nichž se dnes šourají desetitisíce návštěvníků, upomínaly svými obnaženými trámy veliké zvířecí kostry, seděli jsme spolu v malé chatce u Želetavky, pustý hrad se neviditelně tyčil v bezhvězdné noci kdesi nad námi, a my se tenkrát v létě roku 1989 bavili o tom, že by se měly věci literatury a poezie měřit výhradně uměleckým a ne ideologickým metrem, majíce přitom na mysli oba konce pomyslné hole.

V září roku 1996 jsme pak poprvé svolali na hrad Bítov básníky a představitele literární kritiky - a pozvali jsme zástupce všech směrů uměleckých a právě i ideologických, když už si dal někdo tu práci... Bylo z toho setkání natolik břeskné, že Lautréamontův deštník a šicí stroj na operačním stole, tahle surrealistická ikona vší imaginace, působí v jeho světle jako konvenční zátiší. Léta vězněný skandalista a jeden z otců českého undergroundu, básník Ivan Magor Jirous, se nakrucoval, nahý, jak ho patrně Pánbůh stvořil, před stolem, u kterého seděl - zpočátku ještě s úsměvem na tváři - autor Atomového plédu a jeden z hlavních představitelů oficiálního básnického proudu let sedmdesátých a osmdesátých Karel Sýs. Slipy si při té skvělé příležitosti serval i jurodivý katolík Luděk Marks, martyr vizuálně podobný svému slavnějšímu jmenovci - a to už šlo do tuhého. Naháči přiměli Karla Sýse a jeho spolustolovníky zpívat písně vpravdě sebemrskačské a zatímco naše cudná fotoreportérka zvěčňovala zpoza rododendronů mírně povislá pozadí obou minesengrů, prohořívala "opečovávaným" hostům líčka barvami studu a vzteku.

Druhý den práskla katolická avantgarda ztělesněná Martinem C. Putnou dveřmi po vystoupení Pavla Švandy, bývalý surrealista Petr Král, který dorazil na Bítov až z Paříže, to schytal od papeže papežštějšího Ivana Slavíka, Ivan Diviš rozdával rány svou laskavou holí na všechny strany a Tomáš Mazáč žádající při veřejné diskuzi Jirouse, aby mu netykal, byl označen - dámy prominou - za čuráka.

"Já su kriminálník a tykám každýmu, ty č.," řekl lyrik I. M. J., - a pak jsme se všichni rozjeli zpátky do svých domovů.

Bítov se koncem roku objevil mezi kulturními událostmi roku v MF DNES i v Lidových novinách, a přestože krev (po které se tradičně volalo), pokud vím, netekla, české a moravské básnictvo si na Bítově svou katarzí prošlo.

Na druhém setkání, v roce 1997, hlavní exponenti prvního ročníku většinou chyběli - a čtyři bítovské dny tak byly už trochu víc o poezii. Někteří novináři, jejichž lačným báchorům (v duchu reklamního sloganu) "jeden kousek nikdy nestačí", sice nadepsali své hodnotící komentáře sloganem "Čekání na Jirouse", ale fakt, že letos poprvé na Bítově takřka nestačila ubytovací kapacita, se zdá svědčit spíše o tom, že Bítov může fungovat i bez pravidelného pánského striptýzu.

Ostatně, show pokračuje, jenom žánry se mění. Letos kupříkladu se nechal jeden z mladších příznivců poezie, jehož život nepochybně protéká korytem metafor, ošálit adjektivem vodní a nastříkal několika kolegům z branže do očí agresivní hasicí emulzi z vodního hasičáku. Následně dostal po papuli, organizátoři uhradili znovunaplnění a revizi použitého přístroje - a je zase o čem psát, když už samotná poezie je jen matnou a nezajímavou hroudou na česko-moravském duchovním úhoru, není-liž pravda?


A jaký tedy byl Bítov ?99?

Byl především nádherně slunečný a teplý. Petr Chudožilov brázdil bazén u hotelu každý den - a nezůstal osamocen. Na počasí máme na Bítově opravdu docela štěstí; vzpomínám na to velké první setkání, kterému předcházely snad tři týdny neúprosných plískanic. Ještě v den příjezdu bylo škaredě, páteční ráno ale bylo už ve znamení třeskuté modři, oteplilo se a pěkné počasí vydrželo až do závěrečné Svatováclavské mše.

Lidí letos přijelo tolik, že vůbec poprvé vstoupily do hry tradičně přichystané záložní ubytovací prostory. Po dvouleté pauze dorazili i dva z hrdinů prvního Bítova, Ivan M. Jirous a Martin C. Putna. Putna měl hned v pátek dopoledne výbornou přednášku o Hölderlinově "věčném jinochovi", kdyžtě své vystoupení ještě okořenil jemnou prací s figurantem. Z Bítova ale odputoval předčasně, zhnusen ušmudlaným pudlem Kerinou, malým černým nohsledem básníka Leoše "Bacona" Slaniny, který mu po ránu s apatickou vytrvalostí olizoval tvář. Jirous naopak dorazil až v sobotu odpoledne a přednášel pouze ve vinném sklípku manželů Mrázových. Prý břitce a vtipně. Na parkovišti za hotelem později tancoval s několika dalšími básníky lambadu, to už se schylovalo k ránu... Poprvé v čtyřleté historii bítovského setkávání vkročil na "Hrad básníků" lisabonský František Listopad, s nímž (o němž) režisér Jiří Němec právě natáčí obsáhlý dokument. Ten bude patrně stát za to; osud básníka, který zůstal po roce 1948 v Paříži, kde tehdy pracoval jako zpravodaj Mladé fronty, viděl světovou premiéru Beckettova Čekání na Godota a později se z něj stál známý portugalský prozaik a divadelní režisér, je totiž mimořádně zajímavý. Tradičně několik přihlášených básníků na poslední chvíli vyřadily nemoci, takřka rovnou z nemocnice naopak dorazili ostravský Petr Hruška a pražský Jaroslav Čejka, kterému pouhý týden před bítovským setkáním vyšla v Petrově po mnohaleté pauze nová básnická sbírka.

Na úvodním rautu vedle tradičního kuběnovského živijó a jazzové trubky bítovského poštmistra Vladimíra Kundráta nechyběla ani v minulém čísle Neonu slíbená doga Marie, která je společnicí brněnské básnířky a mé někdejší nakladatelské kolegyně Jany Soukupové. Chlebíčků snědla čtrnáct, přidala si sedm kremrolí a dopadla tak, jak ji zachytil náš fotograf Ondra Slabý.

Přednášky měly poprvé stejné téma pro oba dny; byla jím Interpretace básně. A stejně jako účastníků, také textů se sešlo více než kdykoli předtím. Za všechny zde přetiskujeme výjimečnou stať Jaroslava Pížla, doplněnou speciálně pro náš časopis pořízeným souborem fotografií, které názorně ilustrují některé teoretické vývody našeho předního básníka. Všechny zbylé přednášky budou jako obvykle pojmuty do bítovského sborníku, který vyjde na jaře příštího roku.

Vzhledem k zúženému zadání jsme i odpolední besedy shrnuly v jednu - a páteční odpoledne uvolnili pro internetové zákoutí, jež na místě provizorně zřídili vydavatel internetového časopisu MagazLín František Horka a básník Jiří Dynka. Oba vyjádřili druhý den svou spokojenost s tím, že se debaty okolo internetu pomalu ale jistě přesouvají od otázky zda vůbec k otázce jak nejlépe.

Doprovodný večerní program se poprvé obešel bez divadla. Průvodní deklamace mladých vinařů na páteční řízené ochutnávce vín ovšem neměly k pindarovské poezii mnohdy daleko a víno ve sklenicích taky "jen hrálo". Kdo naopak málem nehrál, byl Karel Plíhal, kterému jsme na sobotní vystoupení nedokázali opatřit správnou aparaturu. Nakonec vše - alespoň pro nás, diváky a posluchače - dopadlo dobře, protože jsme s výborným Plíhalem absolvovali unikátní akustický koncert. Myslím, že opravdu stál za to, ovšem seděl jsem ve třetí řadě... nevím, jak věc viděli v dalších řadách za mnou.

Nedělní zádušní mše za Ivana Diviše, Karla Křepelku, Miloše Vacíka a Ladislava Nováka, kolegy, s nimiž jsme ještě na loňském Bítově debatovali a popíjeli, byla dojemnou a poněkud smutnou tečkou za čtvrtým básnickým setkáním.


Tři bítovské sborníky vybavené bohatou fotodokumentací, vám prozradí více o krátké historii básnického setkávání na starém hradě. Dostanete je u svého knihkupce nebo přímo u distribuční firmy Kosmas, Lublaňská 34, 120 00 Praha 2, tel.: 02/291925


Přehled bítovských přednášek

Pátek 24. 9. 1999
  1. Milan Suchomel: A co teorie
  2. Martin C. Putna: Hölderlinův věčný jinoch
  3. Bohuslav Vaněk-Úvalský: Král výklopných přístrachů Ostrochin Vrábel
  4. Milan Exner: Symbol a interpretační metoda
  5. Jaroslav Pížl: Text a promluva
Sobota 25. 9. 1999
  1. Petr Hrbáč: "Arktis" a "Stmívání"
  2. Marian Palla: Chaos a interpretace básní
  3. Vladimír Křivánek: Tajemství básně v zrcadlech interpretace
  4. Martin Reiner: Princip rýmového karambolu v pozdní lyrice Ivana Blatného
  5. Jiří Kuběna: Právo Na Hlas


Fotografie, na které s Jirkou Kuběnou uvádíme sobotní diskuzní odpoledne, mě ponouká k malému zamyšlení na téma naší bítovské dvojjedinosti: pořadatelé a hostitelé na jedné straně, přednášející a básníci na straně druhé. Tentokrát měl situaci podstatně těžší můj kolega, protože v jeho sršatém příspěvku létaly hromy blesky na hlavy přítomných přátel. Hostitel takto nesmí, básník však v dané chvíli nemohl reagovat jinak. Pro mě bylo zase během vyostřené besedy obtížné několikrát polknout následující názor.

Je více než jasné, že oslavné vyvolávání našeho největšího novodobého literárního kritika F. X. Šaldy (a nebyli jsme ho ušetřeni ani letos!) hned tak neutichne. Básníci (ne všichni), kteří během diskuze poněkud provokativně tvrdili, že kritiku nepotřebují, zatímco kritik bez básníka poněkud ztrácí smysl, by jistě aplaudovali kritickému duchovi měřitelnému s F. X. Š., ale kde ho vzít a přitom nekrást? Přednášky, jež na Bítově za uplynulé čtyři roky zazněly, opakovaně dokazují, že k tomu, co učinilo Šaldu velkým, mají téměř bez výjimky blíže někteří současní básníci než kritici.

Šalda měl vzdělání, intuici či kreativní nerv a měl styl. Dnešní kritici tak ještě nejspíše disponují prvně jmenovanou kvalitou, dál už to bývá horší - až strašné. Básníkům většinou nechybí vhled a styl - a když se věnují pouze tématu, které je léta zajímá, pak nedopadají zle ani stran první kategorie.

Páteční přednášku profesora Suchomela jsem neslyšel, ale podle řady následných komentářů udělala čest jménu přednášejícího. Byl jsem zato přítomen předčítání Dr. Křivánka a musím konstatovat, že otravnější soubor frází jsem už dlouho neslyšel. S čímž souvisí další problém našeho pořadatelství. Pokud si přednášky objednáváme předem, obracíme se zpravidla na lidi, jejichž možnosti a schopnosti známe. Pokud se ovšem zároveň snažíme dostát deklarovanému "Bítov všem", ihned riskujeme, že přednáška bude standardní nudou z literárně-vědeckých konferencí.

Díky Bohu tedy alespoň za Milana Exnera a Martina C. Putnu, duchy kritické, u nichž však nelze tak zcela pominout fakt, že zároveň literaturu píší. Slibuji, že nového Šaldu budeme vyhlížet i z cimbuří našeho Neonu.

Chlapecký úšklebek jednoho z hlavních podněcovačů a inspirátorů našeho časopisu, duchovně košatého Blížence Petra Stradického ze Strdic. Po jeho boku dušinka nakladatelství Petrov, Barbora Sládečková.

Šéfredaktor Bogdan Trojak s přítelkyní, mladou zlínskou básnířkou Markétou Horákovou.

Náš fotograf, autor těchto snímků, osmnáctiletý Ondřej Slabý a jeho ještě mladší přítelkyně na hradní party.

Vpravo Bedřich Vémola, garant a tvůrce grafické podoby časopisu Neon. Vlevo člen pracovního podpalubí nakladatelství Petrov Jan Kubový.

V.I.P.jatá hruď laureátky Ceny Knižního klubu, pražské básnířky a prozaičky Věry Chase. Kalný zrak varnsdorfského básníka a milého společníka Milana Hrabala.

Brněnský botanik, hudební skladatel, originální myslitel a nenapodobitelný básník Petr Hrbáč tiší mladou básnířku Věru Rosí.

Básník a výtvarník Pavel Herot z Martinkova letos na Bítově opět řádil jako tajfun. Kolegyni sežral mokasín a v pátek ráno ve společenské místnosti nám svým falzetem neustále kazil zpěv ruských dumek.

Básník, nakladatel a pražský blatnolog Bohdan Chlíbec přemýšlí i u kulečníku.

Dýmkaři svorní a takřka neodluční. Brněnský básník Zeno Kaprál (vlevo) s lisabonským básníkem Františkem Listopadem. Mámivá vůně tabáku.

Literární vědec Mirek Zelinský stihl na Bítově režírovat televizní natáčení Salónu českého, pečovat u půvabnou adeptku literární vědy Šárku Nevidalovou a ještě se slušně nadlábnul.