Neon Michala Viewegha
Neon Michala Viewegha
(na motivy stejnojmenné novely Petera Handkeho)
(1)
V den narození vytouženého dítěte stál Dospělý u fotbalového hřiště poblíž porodnice. Bylo slunečné nedělní dopoledne, jaro, a on se zalíbením pozoroval nejprve sytě zelený trávník, bílé lajny, bahýnko v brankovišti, z něhož stoupala pára, a potom i celé utkání mladších žáků. Jeho žena, která mu byla podle jeho přesvědčení souzená a která se mu odedávna přibližovala v tajemných kruzích, byla tou dobou stále ještě sama na hekárně, kde předtím strávila noc. Žáčci nehráli špatně, ale téměř každý útok zbytečně vedli přehuštěným středem, místo aby se pokusili hrát víc po křídlech. Ve druhém poločase naštěstí alespoň zpřesnili přihrávku a šli aktivněji za míčem, což jim přineslo zasloužené vítězství. Dospělý se nakonec rozhodl zůstat ještě i na následující zápas dorostenců, protože se stejně tak trochu ostýchal být při porodu.
(2)
Nespatřil novorozeně, ale dokonalého člověka. Nepodávali mu "dceru", natož "potomka", nýbrž dítě.
"Je to dítě," konstatoval Dospělý.
"Ano," řekla sálová sestra jakoby kysele. "Správně."
"Sama skutečnost dítěte, bez zvláštních znaků, vyzařuje veselost," pokračoval radostně Dospělý. "Přechází na mne jako něco zlodějského, takže jsme okamžitě společně vytvořili spikleneckou skupinu."
Cítil odpovědnost a divokou chuť dítě bránit.
Sálová sestra na něho zamyšleně hleděla. Potom se obrátila k matce.
"No," pravila, "nechám vás radši s manželem o samotě."
Ležící žena s ústy do běla vyschlými ji s námahou zachytila za lem stejnokroje.
"Prosím vás, ne! Odveďte ho," požádala ji.
Doma si dal vydatnou koupel, jako by právě přestál nejhorší štrapáci svého života.
(3)
Když dítě přišlo domů, život Dospělého se převrátil naruby. Místo aby chodil jak byl zvyklý do kina a po nocích bloumal po otevřených ulicích, jak si žádala jeho neklidná krev, vozil po bytě plačící dítě. Navíc si jeho žena neustále stěžovala, že ji na klinice připravili o první pohled dítěte: vlastním rozením prý propásla okamžik narození, a tak jí cosi jednou provždy uniklo. On ten první pohled novorozeněte ale spatřil. Byl to pohled tak světoborně skutečný, že každý, kdo ho viděl, musel vědět, jak se o dítě starat a kolik stupňů má mít voda na koupání. Ona ale ten první pohled neviděla, takže se musela řídit knihami odborníků, které on, jakkoli mohly být osvědčené, vesměs neuznával. Dokonce ho pobuřovaly coby nedovolené a opovážlivé zásahy do tajemství mezi ním a dítětem. Ona byla schopná řídit se cizími návody a strkat dítěti teploměr do konečníku... Dospělý jde pomalu ztemnělým pokojem k postýlce a sám se přitom vidí seshora zezadu jako v monumentálním filmu - vytrhne jí teploměr z ruky a zastrčí ho dítěti do ucha, jak mu to napovídá intuice.
(4)
Jeho žena pro něj byla už jen "ta". Jako by ji už nepotřeboval. Vždycky věděl, že jejich manželské soužití je lež. Distancovaně pozoroval, jak pečuje o dítě a uklízí byt.
Když jsou dítěti tři roky, začne na sobě pozorovat novou, neobvyklou chuť je vychovávat. Dítě si celé odpoledne hraje pohrouženo do sebe, Dospělý jako obvykle postává strnule stranou. Čas od času se dítě přece jen na něco zeptá a muž odpoví, jednoslabičně a zároveň vyčerpávajícně.
"Tati? Ploč maj lopuchy bladavice?"
"Kol."
"Aha. Tati, a co je Intelnet?"
"Huf!"
"Oplavdu? To jsem nevěděla."
(5)
Nějaký čas bydlí se ženou a s dítětem u přátel, kteří se svobodně rozhodli zůstat bezdětní. Zdrží se u nich o pár týdnů déle, než se původně předpokládalo. Když bystré dítě plné nádherného humoru v nestřežené chvíli namaluje přátelům na zeď v obýváku oběšenou veverku, začnou s ním mluvit čím dál tišeji a věcněji. O dva dny později jim dítě s osvobodivou samozřejmostí rozřeže koženou sedací soupravu. Jejich němé kárání je lacině samozřejmé, bezcitné, perverzní a opovážlivé. Dospělý slyší od svých hostitelů stále častěji, že se vzdaluje od přítomnosti a přehlíží skutečnost. Dříve by na takové výtky asi přistoupil - ale po všech těch letech strávených s dítětem mu už nikdo nesměl říkat, co je skutečné. Jednoho dne to Dospělý nevydrží a zarecituje jim antického dramatika.
"Děti jsou přec všem lidem duší. Kdo to nepoznal, trpí sice méně, avšak jeho dobré bydlo je štěstí, které minul!"
"Hm," řekne přítelova žena. "Ale i tak se oba dáme pro jistotu vykastrovat."
(6)
Poprvé v novém bytě. Temný listopadový den v nevytopené novostavbě.
"Br," říká dítě. "Mně je zima."
Už jen ze skutečnosti, jak se mu kroutí vlásky, zaoblují ramena, z bosých nožiček vyskakuje na přihlížejícího ta nejstrašlivější bída jako v nějaké osudové tragédii.
"Tati?" opakuje dítě. "Mně je zima."
Dospělý začne o dítěti - a to je to jediné správné slovo - pochybovat. Ne však o něm coby jednotlivé bytosti, nýbrž coby nadřízené instanci. Jeho základní pocit vůči němu, ještě před jakoukoli náklonností, dosud byla bezpodmínečná, entuziastická důvěra. Aniž by měl nějaký názor na děti všeobecně, věřil právě v toto určité dítě. Copak se mu nezjevilo už v prvním okamžiku jako jeho osobní učitel?
"Tati, slyšíš mě?"
Každodennost se skládá výlučně z dětských zvuků a věcí ubíhajících v dětském rytmu, stále prudčeji.
"Tati, mně je strašná zima!" zaječí dítě.
Tu se Dospělý přestane ovládat a uhodí ho vší silou do obličeje.
Vrata soudu jsou dokořán, s žhavými rozmachy pozounů.
(7)
V houfu vrstevníků projevuje nyní už šestileté dítě chvat a nemoudrost. Někdy dokonce slepou paniku - jako například teď, když mu ostatní děti svazují nohy a hlavou dolů ho na laně vytahují vysoko do větvoví stromu. Teprve nyní se v dosud tak rovnoměrném tahu jeho příběhu objevuje drama, uvědomuje si Dospělý, který scénu zpovzdálí pozoruje. Dítě je "to, co je" (totiž Všechno), ale zároveň je nuceno stát se něčím Jiným, a tudíž očividně už Ničím.
"Věšej vám dítě na strom, nevidíte?" informuje Dospělého kolemjdoucí sousedka.
Dospělý přikývne. V koruně stromu se kýve jeho dítě a kuličky platanů. Lesní pěšinka je okrově červená, posetá lesklými kalužemi.
"Ty děti dobře vědí, co je nespravedlnost. Páchají ji nejen v afektu, nýbrž s rozmyslem, a nemají přitom ani vědomí nespravedlnosti, takže jejich činy jsou často hrůznější než činy nejsprostších Janovanů," říká sousedce Dospělý.
"Ježišmarjá, tak něco dělejte!"
"Dítě je nutno nechat být, což je ideálně pořádající energie," říká Dospělý. "Samozřejmě účinná jen tehdy, když zůstávám všudypřítomným. Uvidíte, že má bezstarostnost na dítě záhy přeskočí."
"No to teda nevim. Zatím pořád jenom volá o pomoc..."
"Ale pohybuje se přitom s nebývalou fyzickou ohebostí a i barva jejích vlasů a zvuk jejího hlasu je zřetelně svěžejší a sebevědomější... Nevidíte?"
"Ne."
(8)
Na rok se od dítěte odloučí, aby se z něj nestal mystik a aby nežil spokojeně v pouhém nazírání jako nadšený nebo pohroužený.
Odloučení dítěti nijak nevadilo.
(9)
Příštího jara jedou všichni tři na dovolenou k Baltu. Zatímco vlak projíždí mokrým, vlahým údolím, Dospělý spatří, jak si to vedle kolejí hbitě upaluje dítě.
"Budiž pochváleno cizí, hopsající dítě!" osloví ho nahlas.
Manželka vyhlédne z okna a potom se k Dospělému nakloní.
"Posloucháš mě?"
"Ano."
"Myslím, že to bylo naše dítě."
(10)
Ani v zimě se svou třídou na horách netrpělo zlem zvaným stesk. První večer v cizím prostředí, ve společné ložnici, prý patřilo k posledním, kteří se rozplakali - a i tak jenom "plakalo s ostatními".
Také v průběhu následujícího roku se běžně stávalo, že se dítě po vyučování vracelo s Dospělým domů jen s nechutí.
"Chceš snad ve škole zůstat přes noc?!" zeptá se jednou Dospělý.
A z osloveného dítěte vyrazí jako z nejhlubších hlubin téměř hrozivý nářek souhlasu.