Rostislav Švácha

Adolf Loos v síti kultury

Adolf Loos a Peter Altenberg

Použité fotografie z knih:

Adolf Loos - Das Werk des Architekten, Wien 1931

Adolf Loos - Leben und Werk, Wien 1982

Za posledních padesát let se u nás architektura vytratila ze sítě kulturních vztahů. Ani kulturní, ani výtvarnické časopisy o ní dnes netisknou téměř žádné články. Znalci výtvarného umění, filmu, literatury, divadla nebo hudby dovedou objevovat spojitosti mezi svými obory. Stopují představy a náměty přebíhající z jednoho oboru do druhého. Téměř nikoho však dnes u nás nenapadne, že podobnou roli vysílače i přijímače dobových uměleckých vidin by mohla plnit také architektonická tvorba.

Před stoletím si stála jinak. Přežívala tehdy ještě tradiční stupnice uměleckých oborů, které architektura hostila pod svým pláštěm jako jejich královna. Výpůjčky a vazby mezi uměnami zajišťoval i kavárenský způsob života tehdejších umělců a intelektuálů. Architekti kavárny nejen navrhovali a zařizovali, ale také v nich debatovali se svými přáteli-umělci a literáty. Pověst skvělého diskutéra, autora provokativních článků o bydlení a odívání i nekonformního architekta si mezi intelektuální smetánkou Vídně získával od konce devatenáctého století Adolf Loos. Brněnský rodák a od roku 1918 občan Československé republiky se ve Vídni octnul v roce 1896, po delším pobytu v USA. Od roku 1897 začal psát fejetony o anglosaské civilizaci pro deník Neue Freie Presse. Útočil v nich proti napodobování historických slohů, které podle jeho soudu proměnilo Vídeň v Potěmkinovo město, proti tvarovým násilnostem secese, jež prý zbytečně vymýšlí nové formy a kazí tak u věcí jejich účel, a především proti dekorativnosti a ornamentu, které se Loosovi jevily jako příznaky zločinnosti a barbarství. Stavěl se proti "zprasáčtění praktického života ornamentem", jak to vyjádřil vídeňský esejista a dramatik Karl Kraus, věhlasný nepřítel ornamentalizace v básnické a žurnalistické mluvě. Když Adolf Loos v prostém a bezozdobném slohu provedl svou první velkou práci - zařízení kavárny Museum na Karlově náměstí ve Vídni z roku 1898 -, secesní architekti ji posměš ně nazývali "Café Nihilismus". Nebylo divu; vybílené místnosti nezdobilo nic než Thonetovy židle.

Dům Tristana Tzary v Paříži, 1930

Loos tvrdil, že moderní doba se podobá klasickému Řecku. "Viz Thonetovu židli! Nezrodila se z téhož ducha, z něhož povstala řecká židle s ohnutými nohami a opěradlem ztělesňujícím zcela prostě způsob sedění doby? Pohleďte na bicykl! Nevane z něho duch Periklových Athén?" napsal v roce 1897. Obdobné hlubinné souvislosti mezi antikou a současností hledal tehdy jeho přítel Peter Altenberg, básník a milovník nočního velkoměstského života, jehož portrét od Gustava Jagersprachera dodnes zdobí interiér Loosova Amerického baru nedaleko Kärtnerstrasse z roku 1908. Vývěsní štít baru Loos opatřil elektricky prosvětlovanou reklamou, jednou z prvních v Evropě, a jeho maličký prostor důmyslně zvětšil velikými zrcadly.

K častým námětům Altenbergových próz a Krausových fejetonů patřil rozpor mezi "vnějškem" jevové stránky života a "vnitřkem" skrytých dramat lidské duše. Šlo o téma, k němuž se z jiné strany ve Vídni probíjel Sigmund Freud, na jehož psychoanalýzu se však Loosův přátelský kroužek díval podezíravě, protože podle jeho úsudků odhalovala v duších vídeňských měšťáků pouze banálnost a prázdnotu.

Model domu Josephiny Bakerové v Paříži, 1928

Napětí mezi strohým, téměř nepřívětivým vnějškem a komfortním a útulným vnitřkem se stalo základním rysem Loosových rodinných domů. Vídeňský Steinerův dům z let 1910-1911, Bauerova vila v Hrušovanech u Brna z roku 1917 nebo slavná Müllerova vila v pražské ulici Nad hradním vodojemem z let 1928-1930 se navenek tváří jako prosté krabice. To podstatné se děje uvnitř, v sálech a pokojích orámovaných mramorovými pilíři, mezi stěnami a stropy ze vzácných dřev a na podlahách pokrývaných perskými koberci. Do tohoto prostředí, ve kterém se snoubí "řecká" klasičnost s anglosaským komfortem, Loos vsazoval krby, anglická rokoková křesílka, empírové lenošky a jiné klasické kusy nábytku bez ohledu na jejich různorodý sloh. Cíl spočíval v nestrojenosti a nevyumělkovanosti, v neměšťáckých hodnotách, kterým podle Loose rozuměli pouze moderní Angličané a Američané, anebo naopak příslušníci starých šlechtických rodin.

Pravidlo o strohém vnějšku stavby Loos porušil jen jedenkrát. V roce 1924 se načas přestěhoval do Paříže a navštěvoval tam vystoupení americké tanečnice Josephiny Bakerové. V podání Josephinina kapelníka Sidneyho Becheta tam uslyšel pravý americký jazz. Návrh domu pro svou novou přítelkyni, nakonec bohužel neprovedený, pojal Loos velmi jazzově. Vyzdobil jeho fasádu barevnými pruhy; motivem, který nám připomene koupací trikot, ale i americkou vlajku, jejíž skleněná stylizace svítí nad vchodem do Amerického baru ve Vídni.

Loose neuspokojovalo tradiční dělení domu na jednotlivá podlaží. Představil si vnitřek domu jako jeden velký prostor a do něho pak vkládal kaskády teras spojovaných kratičkými schodišti. Málokdo postihl smysl tohoto řešení lépe než vídeňský průkopník atonální hudby Arnold Schönberg. "Zde se v prostoru myslí, vynalézá, komponuje tak, jako by duchovní zrak měl před sebou prostor ve všech jeho částech a naráz jako celek," napsal Schönberg v roce 1930 o Loosovi.

Prostorovými kaskádami opatřil Loos pařížskou vilu básníka Tristana Tzary na avenue Junot pod Montmartrem z roku 1926 i Müllerovu vilu v Praze. V hale Müllerovy vily se při oslavě Loosových šedesátin v roce 1930 sešlo několik pozoruhodných osobností. Zahlédli bychom tam Karla Krause s jeho ochránkyní Sidonií Nádhernou z Borutína a jinými příslušníky české šlechty, básníka Josefa Svatopluka Machara, historika umění Antonína Matějčka, estetika Bohumila Markalouse, kterého známe i pod jeho spisovatelským pseudonymem Jaromír John. Markalous-John, Loosův přítel od počátku dvacátých let, přeložil do češtiny a vydal v roce 1929 soubor Loosových statí Řeči do prázdna. Ve své době to u nás byla povinná četba všech kulturních lidí.

A neškodilo by, kdyby se takovou povinnou četbou stala i dnes. Možná by to byla skulina, kterou by architektura mohla znovu proniknout do sítě kulturních vztahů.

Interiér domu Tristana Tzary v Paříži, 1930

Oslava Loosových šedesátin v Müllerově vile v Praze, 1930. Stojící zleva: Bohumil Markalous-John, Karel Nádherný z Borutína, Josef Svatopluk Machar, Antonín Matějček. Sedící zleva: František Müller, Claire Becková-Loosová, Milada Müllerová, Adolf Loos, Karl Kraus, Sidonie Nádherná z Borutína, Valentina Humblová-Mladotová, Gisela Markalousová