Kauza: Omamné látky trochu jinak

---

Ladislav Verecký

Abstinence je někdy nudná

(rozhovor s doc. Jaroslavem Skálou)

"V léčebně se básníci vyskytovali spíš jako ojedinělé případy, ovšem na záchytce představovali jednu z nejvýznamnějších skupin," vzpomíná průkopník a nestor české protialkoholní terapie, docent Jaroslav Skála.

Pár měsíců po promoci, tři týdny po nástupu na pražskou psychiatrickou kliniku - v září 1946 - odjel psychiatr Jaroslav Skála do Bruselu na mezinárodní konferenci o závislostech na toxických látkách. Tam pochopil, že alkoholismus je celosvětový problém, a začal se jím zabývat.

"Půjdeš ke Skálovi. Je u Skály. Skála ho vyhodil," řeklo se, a každý věděl, že je řeč o pražské protialkoholní léčebně u Apolináře.

Závislí ho nenáviděli i milovali. Hovořil k nim nevybíravou, ironickou řečí. Dodnes je tento třiaosmdesátiletý docent ve výslužbě obrovskou autoritou v oboru. Kyčelní klouby vyměněné, vidí už spíš jen v obrysech, ale mozek mu funguje perfektně. Určitě nejen proto, že už čtyřicet devět let abstinuje.

Mohl byste odhadnout, kolik pacientů jste měl během své klinické praxe v péči?

To vám mohu říct přesně. Důkladně jsme s mojí sociální pracovnicí, paní Arnoštkou Maťovou, poznali třináct tisíc závislých. Tolik jich na klinice vydrželo celé tři měsíce. Deset tisíc mužů, dva tisíce žen, tisíc mladistvých.

Tvořili mezi nimi významnou skupinu literáti?

V protialkoholní léčebně u Apolináře, založené v roce 1948, ne. Tam se jednalo spíš o ojedinělé případy. Ovšem na záchytce, vzniklé až roku 1951 - to byla jiná. Statistiky jsme si vedli pečlivě. Vyplývá z nich, že nejpočetněji zastoupenou profesí na záchytce byli instalatéři a hned po nich se umístily citlivé duše - autoři veršů pro děti. Dětských básníků ovšem dohromady nebylo nikdy tolik co instalatérů. Jinými slovy: když se to zhruba spočetlo, ukázalo se, že na záchytce spočinulo mnohem větší procento dětských básníků než instalatérů. Ukázali se tam skoro všichni.

Nevím, jak o vás mluvili dětští básníci, ale Ivan Diviš, který se u vás léčil, na vás vzpomínal - pro mnohé jistě překvapivě - s úctou, ba s láskou.

Máte pravdu, asi si ke mně nějaký vztah vypěstoval. Tak před pěti měsíci mě přišel neohlášeně navštívit do mého pracovního apartmá u Apolináře a zastihl mě, jak odpočívám na lůžku. Byl bílý den. Básník začal máchat holí, hrozil mi jí a křičel: "Proč vy tady takhle ležíte?" Bylo znát, že ho to velice rozrušilo - trochu pohoršilo, ale víc zděsilo. Znal mě jako člověka, který se snaží pomáhat druhým na nohy, prohání je, a teď mě poprvé viděl bezmocného.

Jinak ovšem musím říct, že když se u nás Ivan Diviš léčil - to byl ještě mladý, ne tak slavný autor -, nevěřil, že bych mu já mohl nějak pomoci.¹ Oslovoval mě sice bůhvíproč mistře, ale říkal: "Ten Skála mi nemůže nic dát a já mu nemůžu dát nic z toho svého."

I já jsem dobře věděl, že nejsem vyladěný na jeho vlnu. Odešel z léčení předčasně. Mnohem později mě dost překvapilo, když jsem ho slyšel na Svobodné Evropě v jednom fejetonu velice chválit Apolináře jako instituci.

Stejně si nedovedu představit, jak tam vlastně vydržel, byť jediný den. On - komplikovaná, výjimečná individualita s rouhavým vztahem k autoritám - v léčebně, kde vládne disciplína, pořádek, řád.

Nebojte se, ono i té individualitě bylo v léčebně popřáno - při psychoterapii. Ale pokud měl službu, musel mít Ivan Diviš hajzly uklizené stejně dobře jako prostý člověk.

Vážil si vás i proto, že jste prý ani jako autorita nejvyšší neskrýval sebekritickou skepsi ke své vlastní léčebné metodě.

Jistě. Jestliže se v léčebně objevují deset let ti samí recidivující pacienti, nemůže být chyba jenom v nich, ale i v terapeutech. Dokonce tkví už jenom v terapeutech. A ty největší rezervy musí mít terapeut hlavní, který za všechno odpovídá, totiž já. To jsem často opakoval. Navíc jsem zdůrazňoval, že žádná léčba se nehodí pro všechny závislé. Účinná může být jen léčba, které člověk věří, ale ani ta zdaleka ne vždy. Tomu mě naučili Anonymní alkoholici, kteří poznali, že jejich systém nakonec zachrání tak deset procent lidí. A já jsem říkal, že jestli ten můj systém může zachránit pět procent, tak je to všechno. Ale na to jsem přišel až tak po patnácti letech klinické praxe. Zpočátku jsme nevěděli nic. Všechno jsme se museli učit na bedrech pacientů a k jejich škodě. Přesto mám za to, že jsme nešli tak úplně nesprávnou cestou. Dnes jsou v módě různé měkčí, načechranější přístupy k lidem v léčbě. Přiznám se, že cítím jisté zadostiučinění, když se dovídám, že nejlepší výsledky má pořád americká klinika Betty Fordové, kde je režim ještě tvrdší, než býval u Apolináře.

Diviš nebyl jediný velký básník, který měl pro Apolináře velké uznání. Totéž cítil František Hrubín. Dokonce prý neváhal dát vlastní mélické nadání do služeb léčebny a produkoval v ní říkanky, jež se stávaly terapeutickým prostředkem.

To je pravda. Přišel k nám v roce 1952. Jeho básničky se připichovaly na nástěnku. Popisovaly třeba soutěž jednotlivých pokojů o nejvzornější pořádek. Jednu, takovou obecnější, mám na zdi zarámovanou. Citovat mohu jen volně. Každá sloka začínala stejným obrazem čehosi odpudivého. Třeba:

Housenky se každý štítí,
Ta má smutné živobytí.

No a pak se ta housenka zakuklí a je z ní krásný motýl. Poslední sloka nás poněkud přeceňuje:

Opilce se každý štítí,
ten má smutné živobytí.
Ať jsi pivař nebo vinař,
pomůže ti Apolinář.

Byly to pochopitelně texty pod úrovní jeho velkých sbírek, psal je spíš jako ten básník pro děti, ale jako užité umění fungovaly.

Ve své autobiografii dokázal František krásně popsat své služby na záchytce, které jsou součástí léčby:

"Starý si bídu strojí, mladého si bída strojí sama..."

A váš vztah? Byl jste vyladěn na jeho vlnu?

S Hrubínem jsme se osobně sblížili a prožili jsme spolu hodně. Byl jsem tehdy v oboru jen pět let a neuvědomil jsem si včas, že je to ode mě vlastně hrubá terapeutická chyba. Jezdili jsme v létě do Chlumu u Třeboně k rybníku Hejtman. On s rodinou, já jen s dětmi. Byl jsem rozvedený a snažil jsem se jim o dovolené vynahradit, co jsem přes rok zanedbal. Tam jsem poznal Hrubínova syna Vítka, který se pak také dostal do závislosti na alkoholu.

Básník mi v sedmapadesátém napsal předmluvu k mojí monografii o alkoholové závislosti
a její terapii, později dokonce k monografii o mně.

Snažil se vás někdy nějaký literát přesvědčit, že pije, jelikož mu alkohol pomáhá psát, uvolňuje a rozvíjí jeho fantazii?

Jen jednou na záchytce poměrně renomovaný básník. Byl tam častým hostem, léčit se nikdy nešel. Vykládal mi o tom celé dvě hodiny. Nebyl ovšem střízlivý.

František Hrubín se o svých poznámkách, které si udělal v opilosti a o nichž si v tu chvíli myslel, že jsou geniální, vyjadřoval vždy s naprostým despektem.

Ale abych netvrdil, že alkoholový rauš nemůže žádnému umělci přechodně pomoci, připouštím: snad mu lze přiznat jisté zajímavé účinky na tvorbu moderních malířů, kteří se nezabývají precizní drobnokresbou, ale pracují spíš s kombinacemi barev základních tvarů, hrají si s jejich valéry... O tomhle jsem zas debatoval s výtvarníky. U Apolináře se jich vystřídalo taky pár.

Od Ivana Diviše jsem také nikdy neslyšel, že by pil proto, aby lépe psal. Pokud kdy uváděl nějaké "rozumné" důvody, mluvil o možnostech alkoholu otupit nesnesitelnou citlivost, zastavit strašný myšlenkový trysk...

Tohle je časté tvrzení. Amerika má osm nositelů Nobelovy ceny za literaturu, pět z nich bylo závislých na alkoholu. A snad všichni uváděli zmíněný důvod.² Osobně jsem přesvědčený, že reálný impuls byl prozaičtější: zasáhla je v mládí strašlivá vlna nadrženého postprohibičního pití. Jak říkávám, získali Nobelovu cenu, přestože pili.

Myslíte si tedy, že neměli více zraňující vnímání světa než většina ostatních?

To netvrdím, ale příčinnou souvislost bych tam nedával. Podívejte se: já piju, protože a abych... To je racionalizační systém každého závislého na alkoholu. A každý si vybuduje takový systém, na jaký jeho mozek stačí. Od naprosto primitivních po velice rafinované. Netýká se to jen alkoholiků. Člověk má sklon obehnat racionalizačními systémy každou svoji potíž. Na to přišel už Freud. Jedná se totiž o systém obrany: kdybyste ho dotyčnému jen tak vzal, patrně by se zhroutil úplně.

Dá se s tím tedy vůbec něco dělat?

Je to velmi těžké. Psychoterapeut musí v oblasti racionalizačních systémů pracovat nanejvýš opatrně, opakuji: i když tento systém ve svých důsledcích lidi drtí, v úvodní fázi léčby ho pořád ještě potřebují. Jde sice o to posunout člověka v přístupu k problému o kousek jinam, někam, kde by mu už racionalizační systém prospíval. Ale jak já rád říkám při výcviku terapeutů i sester: po určitou dobu musím být pacientovi použitelným blbcem a dělat, že mu to všechno věřím. On si však zároveň musí uvědomovat, že by se měl po čase dostat v náhledu problému trochu dál. Vytvořit takovou situaci je velké terapeutické umění.

Existují přece i inteligentní závislí jedinci, kteří si dobře uvědomují, jak na tom jsou. Studují lékařská repetitoria, a co se dozvědí? Že pokud se půjdou léčit, s daleko největší pravděpodobností se octnou v koloběhu křehkých abstinencí a zničujících recidiv, které je okamžitě přivedou ještě hloub, než byli.

Tak za prvé: pokud se někdo odmítá léčit s tím, že mu stejně není pomoci, jedná se opět o racionalizaci. Ale k té perspektivě: i přechodná abstinence má pro organismus velký zotavující význam, o rodinných a sociálních vztazích nemluvě. Potíž je v tom, že nikdy nevíme, která recidiva bude ta poslední. Při recidivě totiž může v organismu selhat kdeco. Že léčené lidi přivede recidiva okamžitě ještě hloub, než byli? Jak koho. Já jsem pacientům při propouštění vždycky mimo jiné přál, aby jejich recidiva - pokud k ní dojde - byla co možná bouřlivá.V tomto případě je mnohem větší šance, že je někdo rychle dopraví tam, kam v této situaci patří. Pozvolné, sebeklamné recidivy jsou mnohem nebezpečnější.

A co ti lidé, kteří tvrdí, že pijí - a nikterak málo -, protože jim to chutná? Protože pití piva v hospodě je nádherný obřad? Kult radostného, chandryprostého pití je v české literatuře tohoto století velice silný. Stačí otevřít kteroukoliv knížku Bohumila Hrabala. Tihle lidé si taky něco nalhávají?

Nikoliv nutně. Prozradí vám, co říkával u Apolináře jeden velký český malíř a přítel spisovatele, o kterém jste se zmínil. "Hrabal? To není pořádnej alkoholik. Ten se nikdy nenechal chlastem uštvat tak, aby se válel pochcanej ve vlastních zvratkách. Hrabal - to není pravej našinec." Tak si totiž závislí v léčebně u Apolináře říkají.

No: pamětníci z řad Hrabalových přátel tvrdili, že i on se válíval - ovšem pouze jako mladík. Časem se "naučil pít". Troufám si tvrdit, že v mládí se párkrát zpila pod obraz velká většina naší populace. Ani ve starších generacích mnoho abstinentů nevidím. Kdo však třídí pijáky? Kdo to na ně ukazuje prstem a říká: tobě to projde, ty vyvázneš, ale ty - ty špatně skončíš?

Organismus. Lékařská věda toho čím dál víc svaluje na geny. Já ne tak docela. Léta jsme se
o tom dohadovali s profesorem Zvolským, který se zabýval genetikou na světové úrovni. Shodli jsme se, že genům bychom přiznali tak desetiprocentní podíl na vzniku alkoholových závislostí. Zbytek připisuji vlivu prostředí, tedy faktorům, jako je takzvaný rodinný stůl a tak dále. Není ovšem naprosto vyloučeno, že alkoholová závislost je vrozená. Není to po nikom, ale narodíte se s tím. Poslední dobou se totiž objevily i výzkumy, jejichž výsledky podporují tuto teorii.

Takže skončíme obvyklým způsobem? Že jedinou jistotou je celoživotní naprostá abstinence?

Víte, začal jsem abstinovat v padesátém. Nikoliv proto, že bych byl závislý. Řekl jsem si jenom: "Když už se tak snažíš zasahovat do osudů lidí, jdi do toho taky. Vyzkoušej si, co jim ukládáš a doporučuješ." A vydržel jsem. Kupodivu si však ještě vzpomínám na léta, kdy jsem se občas napil. Není sporu o tom, že život pijáka je pestřejší.³ Lidem, kteří se rozhodli pro abstinenci, zdůrazňuji: Pozor! Někdy je nudná. Jenže život člověka s rozvinutou alkoholovou závislostí - ten je mučivý a naprosto pustý.

Jako kazachstánská step - mám-li použít příměru Ivana Diviše?

Pustší. Doporučuji například román Hanse Fallady Pijan. To je zobrazení života závislého člověka, s nímž se po své dlouhé terapeutické zkušenosti můžu zcela ztotožnit.