Možná vás překvapí, že hlavními hrdiny tohoto milostného dobrodružství jsou zástupci předválečných vladařských kruhů, které až do zkázy Rakouska panovaly nad naším národem. Těmito reky, prožívajícími svá mladá erotická dobrodružství, zálety i skandály v bahnu Prahy, jsou Karel I. a Poslední a pán z Konopiště, strůjce světové války František Ferdinand.
V Rybné ulici na Starém Městě se nacházely dva pověstné útulky lásky - "Napoleon" a "Radecký". A v jednom z nich, nechci úmyslně říct kde, se udála tato vpravdě "královská" idyla.
Je-li možné přiřknout po zásluze některé prostitutce titul nejctnostnější padlé holčice či nevšední predikát "Lilie v blátě nevěstinců", pak patřil jistě před válkou krásné, něžné, mladistvé blondýnce, jíž se jako hvězdou honosil "salón" známého pražského konfidenta X. Nejmenuji jej plným jménem proto, že dosud žije v Praze jako bohatý soukromník z obrovského jmění, které si nahrabal v pražském bahně v Rybné ulici ze zmařených ženských těl a duší. Nechci mu v kruhu těch, kteří se mu dnes pro peníze koří (neboť je teď namnoze jedno, jak kdo peněz nabyl, zda prací, kuplířstvím nebo loupeží), dělat zbytečnou reklamu.
Ten upír stovky nešťastných, lehkovážných i bídných děvčat a žen, propadlých moru prostituce, měl štěstí, že právě v létech, kdy na Brandýském zámku u Prahy trávil nejkrásnější léta mládí a svobody naivní arcikníže Karel - pozdější císař Karel První i Poslední -, získal pro svůj "salón" navštěvovaný bohatými hejsky z pražské smetánky i aristokracie překrásné "dítě ulice", patnáctiletou dívku ze zlatými kadeřemi a safírovýma očima. Byla to dcerka žižkovské poběhlice, která vlastní dítě prodala za tisíc zlatých a povznesla ji tak na "Krásnou Elsu" ve staroměstském prostitučním podniku, kde každý pobuda, každý opilec i vyžilý starý zvrhlík mohl za bídný žold "hladit Elsin dlouhý, zlatý vlas", jak napsal básník Vrchlický, i se pokochat jejími něžnými dívčími vnadami.
Hezká Elička ze Žižkova, ač vzešla z pustých rodičů a dětství prožila v nevlídném, surovém prostředí, byla jemné, plaché a sladké stvoření s lehkou chůzí a graciézními pohyby, hodna básnického opěvování. Neříkaly snad přece lež klepavé sousedky o její matce, když ji podezřívaly, že měla Elišku s ňákým nóbl kavalírem, který za ní chodil, s nějakým dvorním holičem nebo snad dokonce samotným komorníkem jasného prince či princezny... A máma - domovnice se za to nestyděla, ba byla na to skoro hrdá, a na "špičky" sousedek vždy odsekla: "No s váma by se takovej čistej nóbl pán nezahodil, vy sprosté rajdy a afrikánský vopice!"
Za "Zlatovlasou Elsou", nebo jak jí přezdívali návštěvníci domu lásky, kde sloužila choutkám každého podomka, za "Lilií z žižkovských pecí" začali brzy potom, co se o ní rozletěla zpráva roznesená světem zhýralců, chodit i "lepší" hosté - nedostudovaní doktoři, rukavičkáři, fiakristé i vrchní číšníci! Od těch pak sláva jejích vnad a grandezzy rostla dál a dál, až pak jedné noci k ní zapadl dokonce i kuchař ze šlechtického kasina
v Celetné ulici. Býval v noční Praze častým průvodcem vysoké aristokracie. A jednou, jako v pohádce, přivedl do vykřičeného salónu opravdového prince, který zde toužil shlédnout krásnou vílu, "Šípkovou Růženku", zlatovlasou krasavici Elsu...
Karlíčkovy líbánky v Brandýse nad Labem
Byl to mladý, fešný oficírek s blond kníry, růžovou pletí dvacetiletého mladíčka, lámající zadrhovaně češtinu s němčinou, ale příjemně nakadeřený a navoněný. Elsa v něm naráz poznala prince Karlíčka, jak mu říkaly všecky dívky i všecky báby v Brandýse nad Labem, kde žil na zámku a kde ho také Elsa jednou náhodou spatřila při jakési slavnosti.
Bylo to před rokem v létě na dožínkách, když s matkou pomáhala tetě-chalupnici na poli. A již tenkrát padla "jasnému princi" do oka, takže ji zastavil, štípl vzrušeně do bradičky a prohlásil nadšeně: "Móc esky olká! Móc a móc!"
Také Výsost pan arciprinc ji poznal okamžitě, jakmile vklouzl s kuchařem sem do "Salónu", kde "móc esky olká" okouzlovala všecky a byla na prodej pro každého, a to dost lacino!
Ještě té noci vykoupil naivní mladíček Karel zlatovlasou Elsu z drápů ziskuchtivého bordeláře, který zprvu nechtěl o ztrátě hvězdy svého brlohu nic slyšet. Když se však Karel legitimoval jako Výsost a pohrozil sprostému otrokáři, odkázanému na milost a nemilost policie, která mu mohla zabavit jeho kuplířskou živnost, spokojil se zastrašený upír s hrstí bankovek "bolestného" a propustil spanilou Elsu ze svého doupěte s tichým proklínáním, které však zachráněná kráska ani její vznešený únosce neslyšeli, protože zatím odjížděli v lunojasné noci šíleným tryskem v arciknížecí ekipáži do Brandýsa na Karlův zamilovaný zámeček.
Zlatovlasá Elsa byla té noci tajně propašována do komnat mladé Výsosti a prožila v ložnici vzácného ctitele rozkošnou nelegitimní svatební noc.
Poněvadž pak zamilovaný mladík láskou k hezké Else úplně pozbyl rozvahy, opakovaly se vášnivé líbánky první "svatební noci" i za jasného dne v každém líbezném zákoutí zámeckého parku tak horoucně jako v Dumasově románu "Dáma s kaméliemi" mezi půvabnou kurtizánou Margeritou Gauthierovou a jejím blouznivým zbožňovatelem Armandem v parcích jihofrancouzských. Tam dáma s kaméliemi vykoupila ty sladké chvíle svého života promarněním všech peněz a klenotů nastřádaných od jiných milenců, zde však vyházel mladičký milovník za opulentní hody i nádherné dary malé Else nejen celou apanáž, ale i skvělé mimořádné příspěvky, které v tu dobu nesčetněkrát vybombardoval, vylichotil i vynutil - pod tisícerými záminkami, které zplodila jeho bujná fantazie - od mocného děda - vladaře celé říše.
Ta krásná, světácká idyla ale nemohla dlouho trvat. Kterýsi dvořan, pověřený dohledem nad císařovým miláčkem, podal starému Veličenstvu o jeho životě a avanturách v Brandýse přímo skandální referát:
"Princ Karel tu žije již delší čas - s odpuštěním - na divoko s pouliční holčicí, hezkou blondýnkou ze žižkovské "Černé Indie", dcerou sprosté domovnice, kterou sebral v nejhorším pražském nevěstinci. Miluje se s ní skoro před očima poddaných, tropí s lehkou holčicí veřejné pohoršení a vyhazuje kvůli ní plnými hrstěmi spousty peněz. Ba co horšího - dělá pro ni již také dluhy, nejvíc u marnotratného kamaráda barona R... K dovršení celého skandálu se naučil od zlatovlasé Elsy - "Lilie periférie" všecky zlozvyky, hantýrku i pepické výrazy, takže i ke svým učitelům, vynikajícím profesorům a duchovním nemluví jinak než: "Čéče, to mrkaj! Furt se dé!"
Starý pán ve Vídni nedělal dlouhé brykule, když to uslyšel. Vzápětí došel do Brandýsa "nejvyšší" rozkaz. "Karlíčkovi hned zastavit výplatu peněz, sebrat mu poslední haléř, dát mu měsíc kasárníka v jeho pokojích a tu blond holčici okamžitě odvézt do Prahy a vrátit ji, odkud přišla - do staroměstského salónku - s přísnou výstrahou: Zmařit za každou cenu opětné sblížení slečny Elsy s panem Karlíčkem!"
V tu dobu, po nekonečně dlouhý měsíc odluky "od stolu a od lože", nebylo nešťastnějšího zamilovaného párku na světě nad Karla a Elsu! Ta malá kněžka prodejné lásky, která se poprvé v životě doopravdy, celou svou duší zamilovala, zmírala teď bez svého ideálu v ještě hroznější mravní bídě a hnusu než dříve.
Ale jakmile minul měsíc kasárníka, byl již Karel - ještě zamilovanější než předtím - v Praze na známém místě u své znejmilejší jako na koni. Odloučení od ní ho docela zbláznilo. Ani dost málo se neohlížel na nejvyšší dědův zákaz ani na zastavení apanáže. Použil úvěr od kamaráda barona R. a byl v útulku zlatovlasé Elsy celé dny i noci. Tak dlouho dělal kavalíra na konto barona, až i přítel R. byl dán pod kuratelu svou rodinou.
Ostuda rostla pyramidálně každým dnem, až konečně vyvrcholila posledním kouskem lehkomyslného Karlíčka: Když už neměl peníze, nechal u majitele prostitučního doupěte kvůli Else drahocenný briliantový prsten, který dostal od dědečka, s jeho monogramem i korunou! Slíbil sice, že vzácný rodinný skvost vládnoucí dynastie vyplatí hned, jakmile mu z Vídně dojde apanáž, ale ještě než k tomu došlo, stali se oba milenci obětí zrady podlého majitele brlohu, zištného Elsina kuplíře.
"Pán salónu", v němž zlatovlasá Elsa prožívala poslední dozvuky erotické lásky s princem Karlem, boje se následků opětovného skandálu a úmyslně pak chtěje se zbavit mladého, naivního arciknížete, odhodlal se k odporné intrice. Z insolventního Karlíčka už nic víc nekoukalo a pýchu svého salónu, zlatovlasou "Lilii periférie" chtěl opět vrhnout do náručí těch bohatých, sprostých zvrhlíků, jichž se Elsa dosud štítila a kvůli Karlovi se od nich vzdalovala. Nicméně ti teď měli více peněz než on a mohli lépe zaplatit její tělo, vnady a objetí.
Drzý chlap si tedy došel na Hradčany, pohrozil skandálem princi Karlovi, ukázal dvornímu hofmistrovi zastavený prsten arciknížete s dědovými iniciálkami a hrubě požádal o nestydaté výkupné.
Dostal ve zlatě skvělý Jidášův groš spolu s ujištěním, že mu budou z nevěstince odpuštěny daně, a co hlavního - obdržel záruku, že se u jeho Elsy milenec Karel už nikdy neobjeví a může ji hodit napospas svým ostatním hostům...
V dusném pokojíku v doupěti prostituce byl Elsin románek dohrán nezměrnými výbuchy zoufalství a dvěma sebevražednými pokusy. Po nich "Lilie periférie" pozvolna otrnula, otupěla a často vysedávala celé hodiny, hledíc mrtvě před sebe na jedinou, poslední památku na svého krásného milence z doby kratičké lásky: na jeho podobiznu, kterou jí dal s vlastním podpisem v Brandýse za nejkrásnější chvíle líbánek. Nebyl to nijak drahocenný umělecký portrét v zlatém rámci, vroubený démanty či perlami, jen malá fotografie formátu obyčejné pohlednice, kterou zhotovil na jednom výletě svým aparátem bývalý přítel baron R. a na niž mladý milenec vlastnoručně připsal: "Karel, tvůj zbožňovatel. Brandýs n. L."
Mladý arciprinc zatím v salónech svého děda ve Vídni již dávno zapomněl na krátkou milostnou epizodku chlapeckých let a chystal se k slavné veselce s princeznou, kterou mu vybral vídeňský dvůr. Možná se mu jen někdy ve snách zjevila zlatá hlavinka plavovlasé milostnice s jasně modrýma očima a bodlo jej u srdce při vzpomínce, odkud ji k sobě povznesl a kam byla zas zpátky svržena.
Ale malá Elsa, ubohá lilie pražského předměstí, nezapomněla do skonání... Nezapomněla, když ji svíraly hrubé ruce lotrů v hnusném objetí, vzpomínala stále, i když pustnouc oddala se pití, nezapomněla ani, když jí poprvé potřísnila rty krev z plic, zničených zákeřnou tuberkulózou, kterou uvítala s radostí jako démona vykoupení.
Bylo to pár dní potom, co se noviny rozepsaly o slavné svatbě jejího miláčka prince Karla ve Vídni s vlašskou princeznou. Zlatovlasá Elsa byla vyhnána jako sešlá a nemocná, zestárlá a nepotřebná kurtizána z prostitučního brlohu, v němž přišla o všechno: o nevinnost, o panenství, mládí, krásu i jedinou lásku života. Ve tmavé Týnské uličce tiskla k srdci i ústům jedinou útěchu, podobiznu ztraceného miláčka, a propukla v zoufalý pláč.
Za několik let skončila světová válka a bývalá kráska periférie se již jen vlekla bahnem Prahy jako mizící příšerný, ohyzdný stín, jemuž apači přezdívali "Suchá lípa". Když se dozvěděla z novin, že sesazený císař Karel umřel daleko odtud ve vyhnanství, snad také na souchotě, vyronila pro dávnou lásku poslední slzy smísené s posledními krůpějemi krve, vyřinuvšími se z jejích bledých rtů.
Ráno pak našla stráž v Týnské uličce v bahně Prahy jeho bývalou princeznu, "Lilii periférie", "Zlatovlasou Elsu", kterou by nikdo nepoznal v té lidské trosce těla, jež z ní zbylo. Když přišli pohřební zřízenci s rakví, nemohli jí z vychrtlých, křečovitě sepjatých rukou vyrvat zmuchlaný, špinavý cár papíru, v němž by nikdo na světě nepoznal fotografii bývalého císaře Karla Posledního s jeho vyznáním lásky a vlastním podpisem...
"Zpustla a oddala se pití..."
(Převzato z knihy Konec bahna Prahy, 1927)