- Vykouřils někdy kukačku? zeptal se mě kamarád.
- Jak to myslíš?
- Tys o tom nikdy neslyšel?
- Ne.
- Tak to nemá cenu ti něco vysvětlovat, ale Wlapr, uvědomuješ si, že ti ujíždí vlak?
- Nerozumím.
- Pokud nevíš, co je to "vykouřit kukačku", tak stárneš, hochu.
Přišel jsem domů a podíval se do zrcadla. Potom jsem napřáhl ruku, ukázal prstem na sebe a pohrozil si:
- Styď se! Neumíš vykouřit ani kukačku!
Sedl jsem si a snažil se nemyslet na to, že moje ženská je zase kdesi pryč. Nešlo to. Asi po hodině, kdy jsem si představoval všechno možné, zaklepal komisař:
- Wlapr, jak je?
- Blbě.
- Co se děje?
- Mimo normální nával, kdy nevím, co právě teď dělá moje ženská, a jen si to tak představuju, neumím navíc vykouřit ani kukačku!
- Já také ne, co kdybysme ji teda vykouřili spolu?
- Kukačku?
- Ano.
- Nevím, napřed bysme ji museli chytnout..., namítl jsem.
- Tak ji chytneme...
- Ty, komisaři, kukačku jsem nikdy nechytl a navíc to může být krycí heslo třeba pro nějakýho sportovce!
- Kašlem na heslo, normálně vykouříme kukačku a basta! řekl komisař, sportovec sem, sportovec tam!
- Tys pil!
- No a?
- Kde teď seženeme kukačku?
- V obchodě, tam se dnes prodává úplně všechno, prej i atomy.
Zašli jsme do obchodu a donesli si v sáčku kukačku.
- Vykuř ji první, navrhoval zbaběle komisař.
- To nejde, hejbe se.
Naklonil se nad sáček.
- Má hezkej zobák!
- Právě, jak bys ji chtěl asi vykouřit, ty chytrej?
- Nevím, možná kdyby byla mrtvá...
- Ty bys ji zabil?
- Ne.
Oba jsme se koukali do sáčku a přemýšleli, co si počít.
- Třeba by stačilo požužlat jí ocásek! navrhoval komisař.
- Klovne tě, namítl jsem.
Připustil to.
- Tak co budeme dělat?
- Pustíme ji a rozhlásíme, že jsme ji vykouřili!
Otevřeli jsme okno. Kukačka odlétla.
Druhý den jsem potkal přítele.
- Vykouřil jsem kukačku, oznámil jsem mu hrdě.
- To není možné, namítl zmateně.
- Jak to?
- Pro kukačky teď není vhodné období.
- Pro moji bylo.
- Je zima, budou až na jaře.
- Možná že jsem vykouřil jinou než ty...
- Vždyť ti neteče ani sopel! Tak jak jsi ji mohl vykouřit?
Vzdal jsem to. Uvědomil jsem si, že mi definitivně ujel vlak a že bych měl někam pro zbytek života zalézt, stydět se a moc se neukazovat.
(Z knihy S chloupkem na jazyku aneb Sto případů detektiva Wlapra)
vzbudil mě kamarád
a řekl mi
že jsem už dvě hodiny
měl sedět ve vlaku
vstal jsem
uvařil si kávu
zapálil si
a uvědomil si
jak je všechno
fajn
a mnohem lepší
než chceme
a že stejně dojedu tam
kam chci
a že mi bude docela fuk
kdy jsem vstal
jednou bych chtěl potkat Japonce
jak se šťourá v nose
a já bych ho po tý ruce
sekl
jako mimino
a on by se se mnou soudil
protože by byl velké zvíře
a na jeho firmu by mohlo padnout podezření
kdybych mohl lovit tuleně
tak bych vzal peřinu
a jak by byli od krve
a koukali z posledních sil do slunce
tak bych je přikryl
ani nevíte
kolik krásných jinochů
zahyne na pasece
když usnou a had jim vleze do úst
a sběračky malin na to koukají
a diví se
proč tak krásní jinoši umírají
tak blbě
až budu ještě tlustší
koupím si nové gatě
a začnu se smát hubenejm
ale tím to neskončí
já zhubnu
koupím si nové gatě
a začnu se smát tlustým
pozná se velmi jednoduše
(návod pro amatéry)
vezmeš jednu ženu
přidáš dva litry vína
zaženeš kamarády
pomiluješ se
vstaneš
otevřeš okno
a koukáš do tmy
cokoliv zahlédnu
někde je
cokoliv pohladím
odejde
cokoliv řeknu
mohlo být řečeno líp
cokoliv miluju
začne uklízet
leželi jsme v posteli a stříleli do okna
- bylo léto
na zimu to zasklíš?
zeptala se
jistě
odpověděl jsem
a věřil tomu tak dlouho
než mi došlo
že to maximálně tak zalepím papírem
a to ještě jen tehdy
když bude se mnou
pocítil jsem jistou náklonnost
jak jinak se říká chtíči
a snažil se
aby ta náklonnost dospěla k určitému naplnění
jak jinak se říká lásce
ale nepovedlo se
jak jinak se říká zpackanému večeru
ptám se docela veřejně a otráveně:
jak je možné, že náš prezident
zašlápl žížalu
a nenapsal o tom esej!
(Z knihy Kdyby byl krtek velkej jako prase)
Pokud má někdo moc babiček, doporučuji, aby si z jedné udělal motýla. Je to velmi jednoduché a vůbec to nebolí.
Při této zájmové činnosti platí jeden důležitý zákon: Čím víc máme babičku rádi, tím krásnějšího motýla uděláme.
Také se doporučuje babičku předem přesvědčit a mít v ní oporu než se s ní celou dobu přetahovat, hádat a stále dokola vysvětlovat, co to vlastně děláme. Měli bychom si uvědomit, že každá babička, i ta nejfeminizovanější, je stále jen babička a nemá ráda novoty. Proto kapacity nabádají, aby se vyhlédnuté babičce koupila napřed velká barevná kniha o motýlech a aby se jí, sem tam, když se nebude dívat, připnuly zkusmo dřevěné nožičky. Jakmile se přesvědčíme, že se motýli v knize babičce líbí a vůbec jí nevadí připnuté dřevěné nožičky, shromáždíme si tento materiál: 28 nosných trámků o velikosti - 23 x 24 x 2062 mm, dvě prostěradla, dva ořechy, jeden šroubovák, kyselinu sírovou, barvičky, pytel vycpaný slámou, popruhy a červenou čepičku. Potom vyrobíme zadeček z pytle slámy a všechno našroubujeme na babičku a pomocí popruhů utáhneme. Barvičkami pomalujeme babičce bříško a zavedeme ji na rozkvetlou louku. Jestliže jsme babičku měli rádi a udělali jí festovní křídla, bude lehounce poletovat z květu na květ, jestliže jsme babičku moc rádi neměli a nedali si takovou práci s křídly, babička bude vláčena po louce větrem a spálí si nohy o kopřivy, potom nám vynadá a odejde domů, kde nás pomluví u sousedky.
Ale nemusíme mít přehnané obavy: Podle posledních statistických průzkumů jen 0,02 babičky přeměněné na motýla nevzlétly.
Jistě existuje spousta žen a mužů, kterým vadí nadměrně krásná postava, ale málokdo z nich to přizná..., stydí se. Taková žena a muž hrozně trpí, stále se na ně někdo dívá, chce si domlouvat schůzky, chce dotyčné jedince objímat, laskat a slibuje jim cokoliv. Mnozí z nich nesčetněkrát zatoužili stát se malými, tlustými a nevýraznými, ale neexistoval nikdo, kdo by jim poradil anebo je alespoň utěšil v jejich žalu. Já sám jsem vůbec netušil o těchto zamindrákovaných lidech, až do jednoho dne, kdy jsem jel tramvají. Na zastávce přistoupil nádherně urostlý muž, každý jeho pohyb vyzařoval utajenou, ladně zvířecí sílu, ale tento muž se viditelně chvěl a nervózně se rozhlížel. Ihned po nastoupení si začal prohlížet jakýsi letáček a nepřestal s tím, dokud nevystoupil. Vypadalo to, jako by si ani nevšiml, co v tramvaji způsobil: Všechny ženy se posunuly tak, aby na něho mohly koukat a pokusit se o lehce odpolední flirt. Když vystoupil, jejich oči prozrazovaly pohrdání a nepřátelství, pouze jedna stařenka se hrabala rukou mezi nohama v síťovce a snažila se vytáhnout plyšového medvídka. Druhý den jsem toho muže potkal v parku na lavičce, seděl tak, aby byl celý ve stínu, a zase se chvěl. Nedalo mi to, a tak jsem se ho zeptal, co mu je.
"Jsem moc krásný," odpověděl a rozplakal se. "Už to nemůžu vydržet." Vzal jsem si adresu a slíbil, že něco vymyslím, aby nezoufal. Pracoval jsem na tom asi měsíc a tady je výsledek - moje práce nese název:
Jak se stát malým, tlustým, nenápadným
Tyhle pomůcky by nám však byly k ničemu, kdybychom také drasticky neupravili svoji životosprávu:
Fantazii upnutou tímhle směrem nekrotíme!
Tento návod jsem poslal onomu muži na udanou adresu a poprosil ho, aby mi dal vědět, jak pochodil, abych mohl popřípadě něco na své metodě opravit, než ji vydám tiskem.
Za tři měsíce přišel děkovný dopis. Začínal slovy:
"Konečně svobodný a svůj."
"Paní Nováčková! Paní Nováčková! Mně se stalo něco hrozného!" zvolala paní Ondráčková.
"Ale nepovídejte. Přijel syn?"
"Kdepak."
"Tak vám utekla koza?"
"Ne, normálně se mi včera sběhly sliny!" zvolala vítězně paní Ondráčková.
"No to přece není nic tak divného."
"Ale ze mě tekly takovým proudem, až si manžel myslel, že zvracím."
"A jakpak se to stalo?"
"Jako vždycky jsem se podívala do kuchařky, že jako uvařím manželovi něco nevšedního, a najednou jsem uviděla ten obrázek..."
"Jaký obrázek?"
"Na straně 261 je upečená husa."
"To mi nepovídejte, paní Ondráčková, že při koukání na normální obrázek..."
"Schválně, pojďte ke mně a uvidíte!"
Po cestě přibraly ještě paní Otočnou a paní Ryšavou. V kuchyni paní Ondráčková nachystala na stůl kuchařku a lavór.
"K čemu ten lavór?" zeptala se paní Otočná.
"Nenechám si zaneřádit kuchyň, až vám potečou," řekla paní Ondráčková a potom bleskurychle otočila kuchařku na stránku s pečenou husou. Ženy ucítily svíravou chuť v ústech a potom se to z nich začalo hrnout. Když byl lavór plný, zaklapla paní Ondráčková knihu a řekla:
"Tak vidíte! Měla jsem pravdu?"
Ženy přikývly, utřely si ústa, ale než stačily promluvit, vešel manžel:
"Panebože! Už zase blázníte?"
"Jeníčku, ty tomu nerozumíš!" zvolala paní Ondráčková.
"Jak to nerozumím! Mně stačí, že zase musím vynášet lavór!"
"Ale Jeníčku, s tím obrázkem není něco v pořádku!"
"Tak ho ukaž!"
Paní Ondráčková rozevřela kuchařku a manžel se naklonil... a... nic, jen jedna slina mu ukápla.
"Jeníčku, ty sis nevzal brýle!" zvolala paní Ondráčková vyčítavě a nasadila mu brýle. Naklonil se znovu a zase nic, jen kapka.
"Je zdegenerovanej," zašeptala paní Nováčková.
"Není! Je jen moc upracovanej, že jo, Jeníčku," řekla paní Ondráčková a pohladila manžela po hlavě.
"Jo, já jsem zdegenerovanej, protože nezaplním slinama lavór, že jo!" zvolal vztekle manžel, vzal lavór a vynesl ho na dvůr.
"Je přepracovanej. Asi jo, chudák!"
"Holky! Ale stejně to bylo fajn odpoledne, že jo!" zvolala paní Ondráčková.
"Jasně, bylo to dokonce lepší než u kadeřnice Omáčkové!"
"A možná...," paní Nováčková ztišila hlas a rozhlédla se, "že to bylo lepší než volby!"
(Z knihy Jak zalichotit tlusté ženě)
Narozen 30. 7. 1953 v Košicích.
První rok života strávil v lodi, která stála na louce a oknem nakukoval bernardýn. Potom vystudoval konzervatoř (kontrabas), hrál v operním orchestru, maloval, performoval, psal... Nyní jako odborný asistent na fakultě výtvarných umění (ateliér konceptuálních tendencí) maluje, performuje a píše.
Je výtvarník, hudebník atd., říká se dokonce, že je konceptuální umělec, protože nedělá nic pořádně. Sám Palla osobně neví, co je. Kdyby to věděl, upnul by se na jednu oblast, aby přestaly řeči, a měl by pokoj.
V současné době žije na zámku a má čtyři záchody, ale pamatuje si, jak ho teta vezla v kočárku přes cestu a jak mu svítilo do očí slunce. Potom měsíc namotával v jedné galerii provázek na klacek, maloval čtyřiadvacetihodinovou čáru, pral v galerii lidem prádlo, psal krátké texty pro rádio, vyvezl Český kámen do Evropy (hodil ho do Seiny), napsal spolu s Janem Jiráněm knihu a tři scénáře, které vyšly na CD, v jedné bance opsal na dva sloupy povídku z Medvídka Pú. Zjistil docela sám, že 1+1=4 (viz Chaos jako úvaha) a jak zalichotit tlusté ženě. Aby se mohl zúčastnit multimediální výstavy, provrtal spolu s Petrem Vášou televizi a prostrčil skrz ni větev. O životě si myslí svoje a nikomu nedoporučuje, aby si myslel to stejné.
Pallova taška pro gymnaziální profesory
Sekání dřeva na festivalu performancí v Ostravě, 1998