Kauza: Prostituce, I. díl

Jiří Pešek

Prostituce v zemích Koruny České

Jungmannův Slownjk česko-německý z roku 1835 abstraktní pojem "prostituce" ještě nezná. Je to jazykovědné dílo vybudované na rozpisu staročeských památek a v nich se tento jev nazýval nanejvýš zcela obecně "neřád". Setkáme se tu ovšem se staročeským slovem "hampejs", který je definován jako "domek hříšných a obecných žen, místo, kde v kuželky hrají". Pojmu "hříšná a obecná žena" je tu použito na místě jinak běžných dobových výrazů: nevěstka, kurva nebo hurva, čili dikcí Jungmannova slovníku: "tvrdě a s potupou = osoba ženská, která se nad svou poctivostí zapomenula." Daniel Adam z Veleslavína charakterizuje roku 1598 ve slovníku Sylva quadrilinguis tutéž příslušnici nejstaršího povolání jako "ženskou, která z auplatku, ze mzdy nebo zisku se propůjčuje buď jednomu, od něhož se živí (kuběna, souložnice, ženina), nebo každému krásu svou za peníze prodává, každému svolí".

Renesanční pečetidla

V kostce tu máme shrnuty hlavní charakteristiky protagonistek našeho zájmu: jsou to ženy nerespektující mravní normu - hřešící za úplatu buď ve stálém nelegálním poměru, nebo ad hoc od zákazníka k zákazníkovi jako "ženy obecné", každému za peníze dostupné.

Konkrétní každodennost provozu nejstaršího řemesla si je možno nejlépe osvětlit snad na příkladu Prahy, jediného velkoměsta Čech ve středověku. Již k roku 1365 je na okraji židovského ghetta doložen "starý hampejz" čili antiquum gallimordium, jak bývalo tehdy zapisováno do městských knih. Směrem od starého hampejzu k řece pak okolo roku 1400 městské knihy dokládají i "nový hampejz". To byla sídla prostituce v židovském městě.

Křesťanské nevěstky byly zájemcům k dispozici při Perštýně na Starém Městě: roku 1359 prodala totiž jistá Keruše Hoffartová, snad kuplířka nebo provozovatelka nelegálního veřejného domu, parcelu v Benátské ulici městskému katovi. Ten si tu postavil obydlí a v jeho zázemí začal provozovat veřejný dům. Záhy se do této části města stahovaly i další nevěstky. "Benátky" se staly hlavním centrem pražské prostituce doby Karlovy, centrem do té míry proslulým, že vzbudilo nelibou pozornost císařových dvorních kazatelů a mravokárců, zejména snad Jana Milíče z Kroměříže. Pod jeho vlivem dal Karel roku 1372 katovský hampejz zbořit a nevěstky rozehnat. Prázdnou parcelu po hampejzu obdržel Milíč spolu s domem, který výše zmíněná Keruše odkázala na smrtelné posteli na bohulibé účely, a vybudoval tu, podporován dalšími finančními dary věřících, kapli a útulek pro nevěstky obrácené na pokání - tzv. Jerusalem, kde pak bydleli i mladí kněží, jdoucí za jeho autoritou. Nereformované nevěstky se ovšem neztratily: jen si našly nová působiště. Nové Město pražské mělo své centrum prostituce v Krakovské ulici, odbočující z Koňského trhu, dnešního Václavského náměstí. Opět "domky žínek obecných" obklopovaly obydlí městského kata, jemuž, popřípadě jeho manželce, býval ve středověku i v prvých novověkých staletích městskou radou dohled na hampýz a prostitutky u nás i v ostatních evropských městech svěřován (vedle toho kat spravoval i městské počišťovače - odvozce hnoje a pohozených zvířecích či dokonce lidských mrtvol, které zaneřáďovaly městské ulice).

Za "hurvami" nebylo však ani po zkáze "Benátek" potřeba chodit až na Nové Město. Protokoly z vizitací pražských far roku 1379 a v útržcích dochované o něco pozdější zprávy nám dávají poznat, že prostituci se dobře dařilo i mimo její hlavní centra. Pregnantně to do protokolu visitace roku 1379 vyjádřil jeden z obyvatel staroměstské svatomikulášské farnosti: "V této i v ostatních farnostech je mnoho domů, kde studenti meškávají, a sotva se najde dům jimi obývaný, v němž by si nedrželi nevěstky" ("meretrices publice"). A že byla Praha druhé poloviny 14. století významným evropským univerzitním městem, bylo pro pokrytí studentských nároků potřeba nemalé množství lehkých žen.

Je samozřejmé, že prostituce nebyla prosta ani levobřežní Praha: pro Malou Stranu bývá jako hnízdo hříchu zmiňována Obora, ležící až za městskými hradbami, případně vinice u Košíř a Smíchova, kam chodíval městský rychtář občas nevěstky "lovit" a přiváděl je pak na provaze do malostranské šatlavy, nejednou přes ozbrojený odpor jejich ochránců.

Na Hradčanech, tehdy spíše pouhém městečku, se soustřeďovaly prostitutky v domech okolo kostela sv. Benedikta. Hradčany byly i v tomto směru vždy zázemím Pražského hradu. O prostitutky měli přece zájem také urození až nejurozenější zákazníci. Roku 1380 dosáhla například specifické proslulosti "jistá krasavice od Rýna", bydlící v pronájmu u Frány Geunhera ve staroměstské svatohavelské farnosti, k níž coby zákazníci chodili páni i zemané a drželi nad ní také ochrannou ruku. Jedna "podezřelá ženština" sídlila téhož roku i v domě markraběte Zikmunda, pozdějšího císaře římského. Zikmund byl ve svých dvanácti letech asi ještě příliš mlád na pěstování svého pozdějšího celoživotního koníčka, dotyčná metresa patřila tedy spíše někomu z jeho doprovodu.

Hampejzy, prostitutky a polosvět s tímto prostředím spojený nebyl ovšem vyhražen jen boháčům a urozencům. "Radovat" se uměli i lidé nemajetní. Pro nejchudší zákazníky byly k mání prostitutky v pražských skladištích dřeva na haldách na vltavském břehu. Z jejich označení se dokonce vyvinula tvrdá, ale rozšířená nadávka: jarmareční dámy se při hádkách označovaly epitelem "haldecká". O přátelském akceptování prostitutek ve společnosti městských chudých dále svědčí výnos staroměstské rady, jímž se roku 1390 zakazuje, aby na Štědrý den chodili radní a rychtářovi pacholci a biřici, kat, čeleď pivovarská a vodácká spolu s veřejnými nevěstkami po městě na koledu. Kultura veselí, smíchu a nemravností byla pevně provázána s veřejnými násilnostmi, pogromy i zločinností podsvětí. Byla proto kárána z nejrůznějších pozic, byla však nevykořenitelná.

Svědčí o tom i situace po roce 1419, kdy byly v rámci výbuchu husitství, v ovzduší nadšené reformní zbožnosti a mravnosti všechny prostitutky z Prahy vyhnány a hampejzy rozbořeny. Pro trestání cizoložství, smilstva, obžerství a jiných nemravností byl dokonce zřízen zvláštní úřad. Už po třech letech, v době, kdy v Čechách jako správce působil litevský princ Zikmund Korybutovič, však Pražané působnost tohoto úřadu zpochybnili a později zanikl.

Když po Lipanech v husitských Čechách usedl na královský trůn císař Zikmund Lucemburský, museli ho doboví mravokárci akceptovat i s jeho průvodem nevěstek. Rozumí se samo sebou, že v době jeho pražského pobytu prostituce začala opět vzkvétat.

Ale i později, poté co císař a král Prahu urychleně opustil a na bezmála útěku do Uher zemřel ve Znojmě, prostituce z Prahy úplně nezmizela. Lze tak soudit alespoň z nářků husitského arcibiskupa Jana Rokycany v jeho Postile z 50. let 15. století, kde stárnoucí prelát naříká nad poměry v českých městech slovy: "Ano, v těch městech vše zlé má svobody zjevně všudy, ano, v neděli vedou svobodně tance, věnce, ve řády dávání, nevěstky bídné, vše má svobodu jako v Sodomě". Arcibiskup zřejmě věděl, nad čím se rozhořčuje. Vždyť i v zakládací listině univerzitní Rečkovy koleje se roku 1438 hrozí vyloučením takovým studentům, kteří by chodili do obydlí nevěstek - do "amasiarum vel meretricum cellulae". Vyšehradská právní kniha se k roku 1460 suše spokojuje s požadavkem, aby nevěstky "chodily v šlojířích s kraji žlutými, aby po tom známy byly". Obdobně za pražského povstání roku 1483, označovaného dnes za epilog husitství, se ve "snešení" obce Pražské - jistém vysvětlení, proč bylo nutno vyvraždit neřádné katolické konšely a převzít vládu v metropoli do rukou lidu - požaduje opětné zřízení radního mravnostního úřadu. Jeho úkolem mělo být stíhání hříchů a neřádů "jakož cizoložstvo, smilstvo, tance, krčmování v neděli, oděv oplzlý mužského i ženského pohlaví, hry o peníze, zpívání nepoctivá a škodlivá". Opět se nám tu objevuje prostituce nikoliv jako nějaká výjimečná nemravnost, nýbrž jako součást neřádné svobody zábavy, zejména ve dnech vyhrazených zbožnosti.

Nevěstky ovšem reformační umravňování společnosti vždy ve zdraví přežily. Svědčí o tom třeba skutečnost, že záminkou pro krvavý přepad Malé Strany Staroměstskými roku 1509 byl spor měšťanských frejířů s helmbrechty dvora krále Vladislava Jagellonského o jakousi malostranskou kurvu.

I když kališnicky mravné městské řády v Čechách 16. století prostituci nepovažovaly za legální, reálně nadále existovala. A pochopitelně nejen v Praze, kterou jsme si vybrali jen jako příklad za všechna pramennými zprávami snad méně vybavená a dějepisci prozkoumaná města. Zejména katolická města a nebo obce, kde žilo nebo přes něž pravidelně cestovalo více cizinců, musela vycházet vstříc jejich kališnictvím nezatížené poptávce po zábavě a službách. Tak je doložena ulička lásky v Jihlavě, v Jindřichově Hradci se roku 1506 vybírá "od pěkných žen" městská daň apod.

V 16. století kališnický rigorismus definitivně vyčpěl, zato opětně vzrůstající význam Prahy jako mocenského a politického centra, po nezdařeném protikrálovském odboji roku 1547 pak především společenské, kulturní a obchodní metropole království, povzbuzoval prostitutky i jejich ochránce k vyšší aktivitě.

Ve Starých letopisech českých se lze dočíst, že v roce 1518, kdy došlo ke spojení měst pražských v jedno, bylo v Praze jen málo domů, které by nechovaly ženy podezřelé z prostituce. Jistě jde o kronikářovo zbožné přehánění, je však jisté, že decentralizovaná a městem neprovozovaná prostituce v Praze oné doby kvetla: "špatný zisk" z kuplířství vyčítalo měšťanům i sněmovní "snešení" roku 1545.

Nelegální veřejné domy s vyhlášenou pověstí nacházeli návštěvníci města zejména na Františku, v Celetné ulici, v bývalém Králově dvoře u Prašné brány a na Novém Městě bylo nejerotičtější osadou Podskalí. Vyhlášený byl veřejný dům Pod Slovany, zvaný "kancelář", podnik vyšší úrovně s pracovnicemi "dosti vonakými v čistých mantlích". Sem chodili i zahraniční aristokraté, stejně jako za nevěstkami do Pasířské ulice do domu ctihodného měšťanosty Tobiáše Nejedlého z Vysoké. Pro méně solventní zákazníky bylo dost neokázalých příležitostí v domcích na postranních právech nebo v chudých střeleckých obydlích u bran a hradeb.

Ohromný impuls pro rozvoj pražské prostituce znamenalo přesídlení císařského dvora z Vídně do Prahy roku 1583. Dvořané bydleli v nájmech po Malé Straně i na Starém Městě, metropole oživla ruchem desítek nových krčem a šenků. Však již roku 1568, když staroměstská komise (byl v ní i tiskař Jiří Melantrich z Aventina) vydala nový šenkýřský řád, psalo se v něm, že "znají se při šenku veliké rozpustilosti, bezbožnosť, neřády..." Každý šenkýř se měl zaručit, že povyků, lotrovstva nočního, ženek a dívek nestydatých u sebe nedopustí a kromě manželky nebude u sebe přechovávat žádnou osobu ženského pohlaví. Páni radní asi vycházeli z hluboce zažité praxe, ale vzhledem k tomu, že opět roku 1591 v řádu šenkýřů vína lze číst artykul, "aby se šenkjýř na žádné nepravosti nedíval, nevěstek netoliko nepřechovával, ale ani se mezi hosty nutkati a tříti jim nedopouštěl", zdá se, že se nevěstky prosadily i navzdory řádům. Asi měly nejednou zdatné ochránce. Podle některých zpráv měl třeba známý komorník císaře Rudolfa II. na Malé Straně v domě U tří růží soukromý harém.

Prostituce ve zdraví přežila třicetiletou válku i hrozné morové epidemie konce 17. a počátku 18. století. V českých i pražských poměrech její rozvoj zásadněji neovlivnila ani změna vládnoucí ideologie - přechod od převažujícího protestanství k poměrně militantnímu katolicismu. Veřejné domy nebyly ve městech legalizovány, ale masově provozovaná prostituce byla tolerována bez výraznějších zásahů ze strany veřejné moci. Rozvoji prostituce přály doby válečné, zejména pak okupace Prahy cizím vojskem. Tvrdí se zejména o francouzské okupaci Prahy za válek o rakouské dědictví, že kontakty francouzských vojáků s ženskou částí pražského obyvatelstva byly více než těsné a že při odchodu doprovázely zaangažované ženštiny vojáky až za městské brány. Jak však Praze 18. století postupně ubývalo na rušnosti a velkosvětskosti, tak skomíral i její nemravný život.

Opětovný rozvoj této specifické oblasti veřejných služeb přineslo až znovuoživení Prahy jako nejvýznamnějšího českého města a vlastně jediného velkoměsta od 60. let 19. století. Rozvoji prostituce obdobně přál i vznik moderních industriálních center - ať už šlo o textilácká pohraniční města (Liberec), nebo o severočeský hornický revír (Most), či města svázaná s rozvojem těžkého průmyslu (Kladno). Řemeslná prostituce byla sice v Rakousku a později předlitavské části Rakouska-Uherska podle § 509 trestního zákona z roku 1850, resp. 1873 zakázána, nevěstky však byly trpěny. Roku 1885 pak zákon č. 289 povolil prostituci za omezení daných policejními nařízeními. Nadále byla stíhána jen tajná "nemravná živnost" podle § 5 zákona o tulácích z téhož roku.

Znamenalo to, že policie byla ochotna tolerovat veřejné domy, jejichž zaměstnankyně byly evidovány, podrobovaly se pravidelným lékařským kontrolám a byly ochotny v jisté míře s policií spolupracovat při vyšetřování obecné zločinnosti. Obdobně byly tolerovány pouliční šlapky "s knížkou", které své služby nabízely a provozovaly přímo na ulici nebo v soukromých bytech. Stíhány byly hlavně poloprofesionálky a amatérky, které se bez evidence a lékařské kontroly pokoušely prosadit - většinou s nižším komfortem a tedy i s nižší cenou služeb - zejména v předměstských ulicích, hospodách a sadech.

Jaké byly výdělky pracovnic bordelů nebo lepších "dam s knížkou", můžeme jen odhadovat. Zdá se, že ty úspěšnější z nich okolo roku 1900 denně vydělaly a většinou (za laskavé péče kuplířky nebo majitelky bordelu) i utratily asi 15-30 korun, tedy ekvivalent příjmů řádného univerzitního profesora. Příjmy neregistrovaných "lehkých holek" byly pak zhruba srovnatelné s nádenickými a dělnickými mzdami. Sazba za výkon se pohybovala okolo jedné koruny, odehrál-li se na ulici nebo v předměstské přírodě, na dvě koruny stoupala v případě, že prostitutka mohla pána pozvat na pokoj. Z něj musela platit většinou zlatku týdně a nadto patřila bytné koruna za každého obslouženého pána. Byl to snazší výdělek než v továrně nebo dílně při pracovní době často delší než deset hodin. Prostitutky k tomu většinou dostaly od zákazníků ještě najíst a napít. Ve veřejných domech bývaly za konzum hostů dokonce prémiované. Při všem nepohodlí a nepříjemnostech, které pravidelně provázely "nemravnou živnost", šlo ve srovnání s běžnou občanskou prací o snadněji a rychleji vydělané peníze. Daní za to byla ovšem zdravotní a morální devastace většiny žen, které "u řemesla" zůstaly trvaleji. Pohlavní choroby, zejména syfilis, slavily na přelomu 19. a 20. století mimořádné úspěchy, jimž přítrž učinily až v době světové války sulfonamidy.

Od počátku našeho století začaly bordely pomalu vycházet z módy. Příliš se na ně koncentrovala pozornost mravokárců, bylo neúnosně zjevné, kdo z občanů do nich chodí atp. Žily především ze zájmu obchodních cestujících, vojáků a studentstva. Těžiště prostituce se však pomalu přesouvalo na ulici. Definitivní zlom v dosavadní praxi znamenal zákon č. 241 z roku 1922, který v prvorepublikovém Národním shromáždění prosadila poslankyně Alice Masaryková. Zákon v ČSR rušil reglementaci prostituce, tj. odstraňoval policejní a správní dozor nad prostitutkami a zakázal zřizování a udržování nevěstinců. Byť zákon nesl název "O potírání pohlavních nemocí", byl motivován především morálně a trestal i pouhé vyzývání ke smilstvu, především ovšem veškeré jeho pohoršlivé provádění.

(Převzato z knihy Nejstarší řemeslo, kráceno)


Michal Mareš

Před východem listopadového slunce

(Podle Siegfrieda von Vegesack)

Nevěstku starou, zvadlou ze předměstí
život už neměl trochu rád.
I uvědomila si, že už nemá štěstí
a u prvních se pověsila vrat.

Sem nadučitel šel svou denní cestou,
v strnulém kroku zabývá se úlohou.
Měl tlustý skřipec spojen s vestou
a okuláry vrazil holce do nohou.

Odlehčil si umravněle:
"Hle, hanba visí na dveřích,
i ve smrti má toto svinské tele
zelené punčochy a v břichu hřích."

Pan kantor nasadil si skřipec z rohu,
nahoru civěl ostře, bez citu:
"Já musím děkovati Bohu,
že za živa jsem neznal děvku tu."

Tu mesiáš včas přišel, židák štvaný,
a před vraty, hle, zůstal stát
a řekl tiše, k srdci dojat: "Fanny!
Pojď, ty dnes musíš z mrtvých vstát!"

A ubohou žid rázem uříz z lasa
a bratrsky ji vřele obejmul;
a nevěstka dnes nebyla jen hroudou masa,
jí ušlechtilý pocit prsa dmul.

A holka přitulena k židáčkovi řekla:
"Já mnohému jsem byla muži poddána,
před tebou prvým bych však na zem klekla!"
A na nevěstku padlo slunce, stejně jako na Pána...

(Trn, 1924)

Ivan Blatný

...

Seifert, I am coming with my lute
even to the common prostitute.

Vlast vlasti, kost a ženský rod.
Jsem smetanovský patriot.

You?ll soon be knowing what I mean,
když vzpomenem si na komín.

(Pomocná škola Bixley, 1981)


František Drtikol:

Ukřižování

Byla tu i další kategorie zájemců o tento druh speciálních služeb: nemravní faráři a klerici obecně.

V dějepisné literatuře došel značné proslulosti podskalský farář Ludvík Kojata, který si ve svém domě pod klášterem sv. Kateřiny proti škole u kostela sv. Apolináře zřídil veřejný hampejz, ve kterém provozoval čtyři až osm nevěstek. Nebyl samozřejmě jediným vysvěceným nemravou. Svatolinhartský farář Prokop rád zvával veřejné nevěstky na svou faru k oslavám, na které chodila řada dalších kněží a mnichů.

Prokop byl patrně estét, protože podle vyprávění dobových relací provozoval s nevěstkami i svými zbožnými hosty také "adamitské tance". Nevěstky byly po ruce vždy a promptně - vždyť fara sousedila s hampejzem, který proslul i jako jedno z významných center hry v kostky. Ve vedlejší svatovalentinské farnosti, sousedící s židovským ghettem, bylo nelegálních hampejzů tou dobou dokonce osm.

František Drtikol:

Vanitas

16. století přineslo novou metlu nevěstek - syfilis.

Přivezli ji s sebou Kolumbovi námořníci z Nového světa a v nepřipravené Evropě rázem řádila jako černá smrt. Trvalo pár desetiletí, než si jednotlivé populace vypěstovaly jakous takous imunitu.

V prvých letech se infekce projevovala vysoce horečnatým onemocněním, při němž většina nakažených v krátkém čase umírala. Už roku 1498 bylo kupříkladu těžce postiženo Ústí nad Labem. Rázem byly pryč časy rozverných lazebnic a minimálně omezovaného sexu. Lidé se začali - alespoň v jisté míře a přinejmenším někteří - bát. Největší hrozbu to ovšem znamenalo pro samé prostitutky. Pracovaly totiž bez jakékoliv ochrany. Ani metla syfilidy (francouzské či uherské nemoci) ovšem rozvoj prostituce nepodvázala.

W. Hogarth:

Místní dohazovačka jako kuplířka

Postavení většiny prostitutek, samozřejmě s výjimkou několika nejúspěšnějších, bylo podle všeho dosti trudné. Kuplířkám či pasákům odevzdávaly minimálně třetinu výdělku, nejednou však upadaly do vysloveného otroctví. Roku 1587 byla v Praze popravena utopením kuplířka Knobloška, která se ke svým prostitutkám chovala tak zle, že veřejně naříkaly. Z výdělku jim nechávala sotva čtvrtinu, mlátila je, a aby jí neutekly, odebírala jim šaty, takže vybíhaly ven polooblečené a volaly na kolemjdoucí, že u Knoblošky je "hůř než v pekle, kromě že nepálí". Špatným zacházením s nevěstkami prosluli i majitelé veřejných domů v židovském ghettu. Z roku 1603 pochází zpráva o šenkýři, který místo šenkování provozoval nelegální hampejz a při rychtářských kontrolách zamykal nevěstky do truhel.