Donald Barthelme

Donald Barthelme představuje spolu s Kurtem Vonnegutem, Richardem Brautiganem, Thomasem Pynchonem, Robertem Cooverem, William Gaddisem a Johnem Hawksem experimentální proud moderní americké prózy. Autor ve svých krátkých prózách předkládá čtenáři namísto běžného sdělení zpravidla jen provokativní hádanku, kterou není snadné rozluštit. Přestože vliv Louise Borgese, ale i francouzského "nového románu" na Barthelmovu tvorbu je evidentní, fantasknost jeho textů, jejichž nedílnou součástí jsou citáty a intertextualita, je odlišná. Bizarní, nemístné či šokující události se odehrávají s klidnou samozřejmostí snu. Pětatřicetiletý zaměstnanec pojišťovny je z trestu záhadně přeřazen do šesté třídy obecné školy, nemůže se vejít do lavice, je milován svou jedenáctiletou spolužačkou a sveden třídní učitelkou... Emancipovaná dívka a ateistka si chce zřídit půjčovnu aut v bohabojném městě, které se skládá ze samých kostelů a kde všichni obyvatelé mají auto, byť nikdo nikam nejezdí... Edward Lear pozve přátele, aby se přišli podívat na jeho smrt jako na divadelní představení...

Většina Barthelmeho textů působí dojmem mutantů vzešlých z laboratoře šíleného lingvisty, který trpělivě testuje lexikální a sémantické složky řeči rafinovanými akty jazykového vandalismu. Svou kolážovou technikou, umožňující spojovat jevy v reálném světě neslučitelné, ztvárňuje Barthelme stavy "neobyčejné skutečnosti", jaké existují v nevědomí člověka, případně v patologických mentálních procesech. Tak jako se hmotný svět konzumní společnosti skládá z pseudomateriálů, kýče a odpadu, stal se z literárního jazyka pseudojazyk, odpad, nebo - jak praví jedna z Barthelmeho postav - drek.

Donald Barthelme (1931-1989) se narodil ve Filadelfii ve středostavovské katolické rodině. Dětství a mládí prožil v Houstonu, kde jeho otec, modernistický architekt ve stylu Miese van der Roheho, získal ve 30. letech zakázky i renomé. Za studií žurnalistiky na Houstonské univerzitě publikoval Donald Barthelme reportáže v Houston Postu; jeho vzorem byl Hemingway. V době korejské války v roce 1953 na dva roky narukoval, sloužil v Koreji a Japonsku; tehdy se začal utvářet jeho silně ironický postoj vůči vojenským kruhům a obecně mocenským, technologickým a byrokratickým strukturám. Po ukončení studia pracoval jako publicista, pak šéfredaktor a vydavatel intelektuálního čtvrtletníku Forum. V roce 1961 byl jmenován ředitelem Muzea současného umění v Houstonu, ale po roce se funkce vzdal, aby se mohl věnovat psaní, a odstěhoval se do New Yorku.

Newyorská megalopole se nadlouho stala jeho hlavním zdrojem inspirace. Svého zájmu o výtvarné umění a estetické otázky (dělal i grafické úpravy a přál si být malířem) časem využil jako šéfredaktor krátkodobé umělecké revue Location. Příležitostně se věnoval pedagogické činnosti - v 70. letech byl hostujícím profesorem na Newyorské městské univerzitě, od roku 1980 řídil program tvůrčího psaní na Houstonské univerzitě. Byl čtyřikrát ženatý, z druhého manželství měl dceru. Zemřel v Houstonu v osmapadesáti letech na rakovinu hrtanu.

Od roku 1962, kdy Barthelme nabídl první povídku prestižnímu New Yorkeru, tam začal pravidelně publikovat spolu s autory jako Salinger, Updike nebo Roth své provokativní texty, často kombinované s kresbami a ikonografickým materiálem, které pak postupně vyšly v osmi knižních sbírkách: Vraťte se, doktore Caligari (Come Back, Dr. Caligari, 1964), Provinilé radosti (Guilty Pleasures, 1974 - sbírka obsahuje zčásti fikci, zčásti společenský komentář, satiry a parodie), Amatéři (Amateurs, 1976), Slavné dny (Great Days, 1979) a Přes noc do mnoha vzdálených měst (Overnight to Many Distant Cities, 1983). Z textů, které Barthelme považoval za nejlepší, sestavil dva výbory, Šedesát povídek (Sixty Stories, 1981) a Čtyřicet povídek (Forty Stories, 1987). Kritika je přijala jako definitivní potvrzení autorova přínosu pro americkou povídku. Z těchto dvou výborů čerpá toto první české knižní vydání (časopisecky byl Bartheleme uveden ve Světové literatuře 1968/5 a 1979/5).

Vedle povídek, v nichž spočívá jádro jeho díla, uveřejnil Barthelme tři romány. Ústřední téma je stále totéž: problematika sociálních rolí, primárních osobních vztahů a neschopnosti Američanů naučit se žít ve vlastní kultuře, která jim nadále vštěpuje všudypřítomné romantické postoje. Románová parodie Sněhurka (Snow White, 1967) je především sondou do pokleslého jazyka, kýče a odpadu postindustriální společnosti. V ironických sekvencích uvádí pohádkovou hrdinku, krásnou nymfomanku Sněhurku - Američanům známou z disneyovského filmu -, která tentokrát žije se sedmi trpaslíky v promiskuitní komuně na Manhattanu 60. let a marně čeká na naplnění svého příběhu. Mrtvý otec (The Dead Father, 1975) pojednává o stěhování 3200 loktů dlouhého mrtvého otce napříč pustinou, aby mohl být pohřben; otec je však mrtvý pouze zdánlivě, cestou konverzuje se synem, svádí svou snachu, projevuje gargantuovské choutky. I zde, podobně jako v třetím románu Ráj (Paradise, 1986), příběh sestává z koláže či asambláže diskontinuitních výjevů, promluv a dialogů, takže bychom tyto texty mohli právě tak dobře považovat za montáž kratších próz, naratizovaný proud volně asociovaných představ; metodologicky je Barthelme poučen daleko spíše klinickou psychologií a psychoanalýzou než surrealismem.

Barthelme napsal také knížku pro děti Poněkud zvláštní hasičská stříkačka (The Slightly Irregular Fire Engine, 1971). Z pozůstalosti byly publikovány tři další tituly: románová hyperbola s artušovskou tematikou Král (The King, 1990), svazek ilustrovaných povídek, satir, parodií, bajek a her pod názvem Učení Dona B. (The Teachings of Don B., 1992) a kniha esejů a rozhovorů Nevěda (NotKnowing, 1997). K vydání se připravuje i čtyřicítka ineditních povídek.

Koupil jsem si menší město

A tak jsem si koupil menší město (Galveston v Texasu) a všem jsem řekl, že se nikdo nemusí stěhovat, všechno to uděláme postupně a v klidu, žádné zásadní změny přes noc. Všechny to potěšilo, ale taky byli podezíraví. Šel jsem do přístavu, kde byla skladiště bavlny a rybí tržnice a všechny možné záležitosti, co nějak souvisejí s dopravováním ropy po celém Svobodném světě, a řekl jsem si, že by se tam hodilo pár jabloní. Pak jsem kráčel širokým bulvárem, kde rostou uprostřed mohutné palmy, vysoké snad dvanáct metrů, a po stranách navíc oleandry. Ten bulvár je neuvěřitelně dlouhý a končí u širého Mexického zálivu; po obou stranách tam jsou výstavní sídla, potom je tam velký katolický kostel, který vypadá spíš jako mešita, a biskupský palác a hezká budova z červených cihel, kde se scházejí zednáři. To je ale fajn městečko, akorát pro mě, říkal jsem si.

Líbilo se mi, a tak jsem je začal měnit. Ale jen velmi citlivě, citlivě. Požádal jsem pár lidí, ať se vystěhují z celého jednoho bloku na První ulici, a pak jsem ty domy zboural. Jejich obyvatele jsem strčil do hotelu Galvez, což je nejlepší hotel ve městě přímo na přístavní hrázi. Velmi jsem dbal, aby byl z každého pokoje krásný výhled. Ti lidé po pobytu v hotelu Galvez toužili celý život, ale nikdy neměli šanci, protože to bylo nad jejich finanční možnosti. Teď byli nadšeni. Strhl jsem ty jejich domy a udělal místo toho bloku park. Pořádně jsme to tam osázeli a taky tam vrazili pěkné, na zeleno natřené železné lavičky a fontánku; normální inventář, nehodlali jsme být kdovíjak progresivní.

Měl jsem z toho radost. Všichni lidé ve čtyřech okolních blocích totiž najednou měli něco nového; měli park. Mohli v něm sedět a tak. Chodil jsem se na ně dívat - jak si v tom parku sedí. Jeden černoch už tam bubnoval na bonga. Já bonga nesnáším. Už jsem mu skoro začal říkat, ať tam do těch pitomejch bong nebuší, jenže pak jsem si řekl, že to není správné. Jestli se mu do těch pitomejch bubnů bušit chce, tak na to má právo; právě to je jedna z mizerií demokracie, jíž jsem jinak zastáncem. Pak jsem začal myslet na to, jak vystěhované lidi teď zase ubytovat, protože v tom nóbl hotelu přece napořád být nemohli.

O novém bydlení jsem ale žádné představy neměl, snad jen, že by to nemělo být nic kdovíjak nápaditého. Dal jsem se proto do řeči s jedním z těch vystěhovaných lidí; jmenoval se Bill Caulfield a pracoval ve velkoobchodě s tabákem na Mechanické ulici.

"A kde byste teda rád bydlel?" zeptal jsem se ho.
"No v ničem moc velkým."
"Aha."
"Mohlo by to třeba mít ze tří stran verandu, abysme tam mohli sedět a koukat. Ta veranda by mohla mít pletivo proti komárům."
"A na co budete koukat?"
"Třeba na stromy a taky na trávník, vždyť víte..."
"Takže byste chtěl kolem domu zahrádku."
"No bylo by to fajn."
"A jak asi velká by ta zahrádka měla být?"
"Stačila by malá."
"Jde o to, pochopte, že půdy je jenom určité množství a přitom by se každý rád díval na zahrádku a přitom neviděl sousedy. Prostě mít soukromý výhled, o to všem jde."
"No ano," řekl. "Přesně takové soukromí bych si představoval."
"No tak si vezměte tužku a uvidíme, co se s tím dá dělat," řekl jsem mu já.

Začali jsme od případného výhledu, což bylo tedy hodně těžké. Protože když už se na něco díváte, tak nechcete, aby to bylo to jediné ve výhledu - stojíte o možnost očima přejíždět. Potřebujete vidět alespoň tři věci, možná čtyři. Bill Caulfield ten problém vyřešil. Ukázal mi krabici. Otevřel jsem ji a uvnitř byla skládačka puzzle s obrázkem Mony Lisy.

"Mrkněte sem," řekl Bill. "Kdyby každej kousek půdy byl jako tahleta skládačka a po obvodu každýho pozemku ve tvaru jednoho dílku puzzle by byly vysázený stromy, tak už to máte, přesně takhle, a je to vyřešený."
"Výborně," řekl jsem. "Ale kde budou mít lidi zaparkovaný auta?"
"V ohromným podzemním parkovišti."
"No jo, ale jak se všichni dostanou ke svým domkům?"
"Všechna ta stromořadí jsou vlastně dvojitá, takže uprostřed vedou pěkně vyasfaltované cestičky, dokonce snad lemované begoniemi."
"A tam budou číhat potenciální přepadávači, násilníci a škrtiči," poznamenal jsem.
"Žádný takový nebudou," prohlásil Caulfield, "protože jste koupil celý město, takže tyhle týpky tady trpět nebudete."

Byla to pravda; přece jsem koupil celé město a klidně jsem mohl nepohodlné jedince vykázat. Úplně jsem na to zapomněl.

"No tak to teda zkusíme," řekl jsem nakonec. "Akorát se mi nelíbí, že je to až moc nápaditý."

Udělali jsme to tak a nevypadalo to špatně. Stížnost byla jen jedna. Přišel za mnou jistý A. G. Bartie.

"Tak poslouchejte," spustil a oči mu buď zářily nebo spíš hořely, nedalo se to poznat, protože bylo zataženo. "Já mám prostě pocit, jako bych bydlel v nějaký obrovský srandovní puzzle."

Měl naprostou pravdu. Z ptačí perspektivy také bylo jasné, že bydlí uprostřed ohromného obrazu Mony Lisy, ale radši jsem byl zticha. Dovolili jsme mu, aby svůj pozemek zařízl do obvyklého obdélníku 20x30 metrů a později se k němu ješt pár lidí přidalo - někdo zřejmě miluje obdélníky. Musím ale konstatovat, že to celý projekt jen vylepšilo. Sem tam v uličce nazvané "Pod stinnými duby" (nechtěli jsme používat moc fantazii) narazíte na obdélníkový pozemek a prostě vás to překvapí. To je milé.

A tak jsem si říkal:

Město malý mám
a je mi z toho fajn.

Do té doby jsem svá vlastnická práva uplatňoval jen velmi decentně a taktně, až jsem si říkal, jestli si vůbec dostatečně užívám (taky mě to přece dost stálo - skoro polovinu veškerého jmění). A tak jsem vyrazil do ulic a postřílel šest tisíc psů. To mě dost uspokojilo a ani si nedovedete představit, jak se to v mém městě podstatně zlepšilo. Takže jsme od té doby ve městě měli už jen 165 tisíc psů a asi 89 tisíc lidí. Pak jsem se vypravil do redakce galvestonského deníku News a v redakčním úvodníku jsem sám sebe veřejně označil za snad největšího padoucha, jakého kdy Bůh na tenhle svět poslal, a copak budeme - my občané tohoto báječného města, kteří nakonec přece jsme svobodnými Američany, a to bez ohledu na rasu a vyznání - jen tak nečinně přihlížet, jak jediný člověk - jediný člověk -, pokud tedy lze takového zločince vůbec takto označit, tohle všechno páchá, atd. atd.? Dal jsem to na městskou vývěsku a taky jsem jim řekl, že to chci vidět na první stránce pořádně velkými písmeny a v rámečku. Trval jsem na tom proto, že je samotné by to třeba nenapadlo. A taky jsem viděl film Orsona Wellese, kde ten chlápek napíše, jak jeho žena příšerně zpívá, a já tenhle jeho čin z jistého hlediska vždycky považoval za velmi slušný a elegantní.
Přišel za mnou člověk, kterému jsem zastřelil psa.

"Zastřelil jste Butche," řekl.
"Butche? A který byl Butch?"
"Jedno ucho měl hnědý a jedno bílý. A byl moc přítulnej."
"Milej pane," řekl jsem, "já právě postřílel šest tisíc psů a vy po mně chcete, abych si vzpomněl na nějakého Butche?"
"My jsme s Nancy nikoho jinýho než Butche neměli. Nikdy jsme neměli děti."
"No to mi je moc líto," řekl jsem, "ale mně tohle město patří."
"Já vím."
"Jsem jediným vlastníkem a vymýšlím veškerá pravidla."
"Slyšel jsem."
"Butche mi je líto, ale prostě se připletl do cesty při velké kampani. Měl jste ho mít na vodítku."
"To přiznávám."
"Měl jste ho mít doma."
"Ubohý zvíře občas ven jít musí."
"A příšerně zadělávat ulice?"
"No to je samozřejmě problém. Já vám jen chtěl povědět, jak mi je."
"To jste mi ale neřekl. Jak vám teda je?"
"Nejradši bych vám rozmlátil hlavu," řekl a ukázal mi krátkou trubku, kterou si k tomu účelu donesl.
"Jenže když to uděláte, tak se ocitnete v pořádné bryndě."
"To si uvědomuju."
"Možná byste si ulevil, jenže mně tu patří i vězení, soudce, policie a místní pobočka Americké unie občanských svobod. Všechno je to moje. Klidně vás zničím soudním výnosem."
"To byste přece neudělal."
"Už jsem udělal horší věci."
"Máte srdce temný jako kus uhlí," řekl. "Tím to bude. Budete se smažit v pekle ve věčným ohni a odnikud slitování ani chladivej vánek."

Odešel uspokojený tímto vysvětlením. A já zase byl spokojený, že mé srdce považuje za temné, tedy pokud by právě tenhle jeho výrok problém mezi námi vyřešil, protože s sebou měl tu ošklivou trubku a já měl vlastně ten náskok šesti tisíc psů. A tak jsem měl to krásné město a bylo mi z toho fajn, ale už mě v té chvíli nenapadala žádná další vylepšení a už vůbec ne taková, jimiž bych se proslavil jako pan Huey P. Long, bývalý guvernér Louisiany. Jde o to, že jsem se zamiloval do ženy Sama Honga. Zabloudil jsem do obchodu na Tremont Street, kde prodávali orientální předměty, lampiony, levný porcelán, bambusové klícky na ptáky, proutěné opěrky na nohy a podobné věci. Ta žena byla menší než já a já měl dojem, že jsem nikdy v životě neviděl tak laskavou ženskou tvář. Vůbec se mi tomu nechtělo věřit. Krásnější obličej jsem nikdy neviděl.

"Já to udělat nemůžu," řekla, "protože jsem provdaná za Sama."
"Za Sama?"

Ukázala k pokladně, kde seděl Číňan, mladý a od pohledu inteligentní; tím svým inteligentním pohledem se na mě podíval a zatvářil se jasně nepřátelsky.

"No to je ovšem smutná zpráva," řekl jsem. "Ale řekněte mi, jestli mě milujete?"
"Trochu," řekla, "jenže Sam je moudrý a laskavý a navíc spolu máme jedno krásné dítě a ještě třetinu."

Ani nevypadala, že by byla v jiném stavu, ale stejně jsem jí pogratuloval. Vyšel jsem na ulici, vyhledal jsem policajta a poslal si ho do KFC na ulici H pro kyblík zvlášť křupavých smažených kuřat plukovníka Sanderse. Byla to ode mě čirá hanebnost. Policajta to ponížilo, ale na vybranou neměl. A já si říkal:

Malý město mám
a je mi hnusně fajn
Lidem nepomůžu
ale ublížit jim můžu
Postřílím jim psy
a všechno převrátím vzhůru nohama.
S fantazií vysázím stromky
nebylo by lepší nechat je na pokoji?
Kdo to rozhodne?
Samova žena je Samova žena
a za cizí manželkou se neleze.

A tak jsem jedl zvlášť křupavá smažená kuřátka plukovníka Sanderse a zase jsem texaské město Galveston prodal zpátky. Spálil jsem se na tom, nebudu nic předstírat, ale něco jsem stejně pochopil - člověk by si neměl hrát na Boha. To už samozřejmě ví spousta lidí, ale já taky ani na minutu nikdy nepochyboval, že je spousta lidí chytřejších, než jsem já, takže jim všechno dojde rychleji a navíc využívají svého šarmu i statistických údajů. Snad jsem udělal chybu, že jsem k tomu přistupoval až moc invenčně a netradičně, i když jsem se hlídal, aby se mi to nestalo. Vykonal jsem velmi málo, držel jsem se při zdi. Bůh dělá každý den v jediné malé rodině, v jakékoliv rodině, daleko horší věci, než já napáchal v celém městě. Jenže má lepší představivost než já. Tak já například pořád ještě chci ženu Sama Honga. Jsou to muka. Chci ji a bude to tak nejspíš pořád. Trochu jako nechat si trhat zub. Celý rok, pořád dokola ten stejný zub. Takový příklad Boží představivosti. Docela působivý.

A co se tedy stalo? Popadl jsem druhou půlku svého jmění a odjel do Galena Park v Texasu a tam jsem si v ústraní pěkně žil, a když mě požádali, jestli bych nechtěl kandidovat do školní rady, tak jsem jim řekl, že ne, protože nemám děti.

Smrt Edwarda Leara

Smrt Edwarda Leara se konala jednoho nedělního rána v květnu roku 1888. Pozvánky byly rozeslány s předstihem. Stálo v nich:

Lze si představit pocity pozvaných. Náš drahý přítel! se nás chystá opustit! a tak podobně. Pan Lear! který nám toho tolik dal! a tak podobně. Na druhou stranu se dožil pěkného věku. Pan Lear! kterému už musí být, počkejte, kolik asi... A také to bylo značně, vzpomínám si, když jsem poprvé (nakoukl do) (byl uchvácen)... Ale v podstatě přátelé pana Leara tu událost očekávali se směsicí obřadnosti a praktičnosti. Zřejmě si vybavili slova blízkého Learova přítele Tennysona:

Staří lidé musí umřít,
jinak by byl svět moc zkostnatělý

a:

Lidé přicházejí a odcházejí,
ale já trvám věčně.

Lidé se chystali na smrt Edwarda Leara jako na výlet na venkov. Piknikové košíky byly sbaleny (protože za daných okolností se nedalo od pohostinnosti pana Leara čekat mnoho); lahve s vínem zabalené v bílých ubrouscích. Pro děti se vybraly vhodné hračky. Diskutovalo se, jestli pes pojede také, nebo zůstane doma. (Někteří psi, kteří opravdu byli na smrti Edwarda Leara, se vůbec nekrotili; skotačili po pokoji umírajícího, tahali za povlečení a otravovali tak, až je museli vyhnat z místnosti.)

Většina přátel pana Leara se rozhodla, že nejvhodnější čas pro příjezd do jeho vily bude kolem půlnoci, aby měl starý pán dost času vyslovit, případně vykonat vše, co měl na srdci, ještě před onou hlavní událostí. Všichni chápali, co čas uvedený na pozvánkách znamená. A tak hosté sestupovali z kočárů (pomáhal jim Learův sluha Giuseppe Orsini) v téměř naprosté tmě. Zastavovali se, aby se pozdravili se známými a sehnali dohromady pobíhající děti. Posléze byli uvedeni do sálu v přízemí, kde umělec obvykle vystavoval své akvarely, a odtud se pak po pohodlném širokém schodišti dostali do podobné místnosti v prvním patře, kde v posteli čekal sám pan Lear. Měl starý sametový krátký župan a své typické brýle se stříbrnými obroučkami a malými kulatými skly. Kolem jeho lůžka bylo v půlkruhu rozestaveno několik desítek židlí s rovnými opěradly; ty se brzy obsadily a pozdější příchozí už pak zůstávali stát podél stěn.

První slova pana Leara byla: "Vůbec nemám peníze!" A vždycky, když do místnosti vešla další skupinka hostí, to ještě zopakoval: "Nemám peníze! Vůbec žádné peníze!" Působil velice unaveně, ale vyrovnaně. Jeho bujné šedivé vousy s probleskujícími černými místy nebyly zjevně už řadu dní zastřiženy. Vypadal nervózně a hned zahájil svůj proslov, jako by se snad bál, že ho někdo předežene.

Začal tím, že poděkoval všem přítomným za to, že se dostavili, a vyjádřil naději, že jim snad nezpůsobil příliš obtíží vzhledem k tomu, že se jednalo "o dost nezvyklou hodinu na návštěvy"! Řekl, že nenachází slov, jimiž by vyjádřil radost, že vidí, jak se kolem něj shromáždilo tolik přátel. Pak pronesl roztomilou kratičkou přednášku v délce asi dvanácti minut o tom, jak vznikaly jeho jednotlivé spisy, ze které si ale nikdo nepamatoval podstatu, přestože se pak všichni shodli, že byla okouzlující, úchvatná a moudrá.

Potom Lear zaskočil své hosty otázkou, kterou na ně doslova zaječel: "Neměl bych se oženit? Oženit se? Mám se oženit?"

Poté přednesl kratší proslov na téma Přátelství. Přátelství, řekl, je nejryzejším z citů. Je to často také, tvrdil, vůbec nejsilnější pouto mezi lidmi, které přežívá nesnáze a zmatky, jež bývají méně vznešeným vztahům osudné. Poznamenal, že jeho vlastní četná přátelství tvoří základ bohatých životních vzpomínek.

Následoval výklad o Kočkách.

Když pan Lear dospěl k námětu Děti, mezi hosty byl zaznamenán jistý neklid. (Neustále totiž občas vykřikoval "mám se oženit?" a "vůbec nemám peníze!") Pak přítomným ukázal výtisky svých knih, ale protože už je všichni stejně četli, vyvolalo to jen zdvořilou pozornost. Potom zvedal do výše své akvarely, jeden po druhém - obrázky různých historických památek a malebných zákoutí. Také ty již byly známé; byly to stejné akvarely, které starý pán nabízel ke koupi za 5 nebo 10 liber už celých čtyřicet let.

Pan Lear pak zazpíval Tennysonův text, který sám zhudebnil, a doprovázel se při tom na mandolínu. Přestože měl slabý a přeskakující hlas, jeho píseň vyvolala bouřlivý potlesk.

Nakonec nechal sluhy vtáhnout do místnosti ohromný olej o rozměrech přinejmenším dvakrát tři metry, který zobrazoval horu Athos. Ozval se obdivný šepot, který však zřejmě malíře neuspokojil, neboť se zatvářil velice zarputile.

Ve 2:15 provedl pan Lear několik úkonů, jejichž smysl zůstal přihlížejícím utajen.

Ve 2:20 se natáhl k nočnímu stolku, zvedl z něj starodávné pero a zemřel. Posmrtná maska byla zhotovena okamžitě. Dlouhý zástup štkajících hostí se vydal zpět ke kočárům.

Lidé, kteří se zúčastnili smrti Edwarda Leara, byli celkem zajedno v tom, že šlo o poněkud fádní podívanou. Proč jen považoval za vhodné číst ty stejné staré verše, zpívat znovu známé písně, ukazovat okoukané obrázky, ještě jednou projít celý svůj repertoár? A proč vůbec ty pozvánky? A teprve pak jim cosi došlo: totiž že pan Lear udělal jen to, co vlastně dělal celý život, a proto to nebylo nic neobvyklého. Pan Lear převrátil neobvyklé v pravý opak. Předvedl vlastně jakousi menší geniální mystifikaci.

A tak začali hosté s odstupem času chápat celou událost v historickém světle. Vykládali o ní přátelům, úryvky z ní předváděli svým dětem a vnoučatům. Napodobovali komickým hlasem, jak stařec pištěl "vůbec nemám peníze!", a citovali jeho záhadné poznámky o ženění. Smrt Edwarda Leara byla pak časem tak populární, že se její předvádění setkávalo po celé zemi s obrovským úspěchem. V menších městech je ji stále ještě možno spatřit ve verzích obohacených dobře zvládnutou interpretací, vylepšením textu i měnícím se vkusem. Jedna z úprav, o které nikdo netuší, jak vlastně vznikla, je zvláště pozoruhodná. Vedlejší účinkující při ní hrají tradičním způsobem, ale Lear sám při vystoupení křičí, třese se a soptí hněvem.

O bodyguardovi

Ječí bodyguard na ženu, která mu žehlí košile? Která na jeho drahé žluté košili od Yves St. Laurenta spáchala hnědou spáleninu? Propálila mu díru přímo přes srdce?

Hovoří s bodyguardem jeho chráněnec a nadřízený, když spolu v šedavém citroenu čekají na zelenou? Ještě taky s dalším bodyguardem, který řídí? Jakým tónem? Komentuje nějak před bodyguardy jejich nadřízený to, že je po celém bulváru velké množství mladých žen s kakaovou pletí? Říká něco o mladících? O dopravním ruchu? Jestlipak se se svým bodyguardem někdy pustil do vážné politické diskuse?

Děsí bodyguarda zkratka D. I. T.?

Děsí bodyguarda zkratka K. J. O.?

Bude mít dnes bodyguard po práci čas, aby ještě stačil zhlédnout film, na který právě myslí - Emmanuelle na cestě kolem světa? Pokud už ho z práce pustí, takže film Emmanuelle na cestě kolem světa stihne, nebude se na lístky stát fronta? Budou v té frontě i studenti?

Děsí bodyguarda slogan Nezapomeňte na 17. červen? Děsí bodyguarda děsivě velká, černě nasprejovaná písmena, která jsou při okraji této zdi, této zdi? Kdy ukončil bodyguard školní docházku?

Je bodyguard slušně placený? Je placený stejně dobře jako mechanik? Jako dílovedoucí? Jako mnozí seržanti v armádě? Stejně jako poručík u námořnictva? Je ten citroen opancéřovaný? Je opancéřovaný mercedes? Jaká rychlost je pro mercedes ideální? Dokáže jet tak rychle jako BMW? Jako motocykl BMW? Jako několik motocyklů BMW?

Dává si bodyguard význam svého nadřízeného do souvislosti s tím, kolik má přidělených bodyguardů? Neměly by náhodou před i za tímto autem jet další auta s bodyguardy? Dochází občas k podobným dodatečným opatřením a připadá si v tom případě bodyguard coby kapka v moři bodyguardů? Pociťuje v takových chvílích euforii? Přeje si mít ještě další bodyguardy, třeba by mohli jet po obou stranách a čelní auto navíc daleko, daleko vepředu?

Čím se bodyguard zabýval po průmyslovce a před tím, než nastoupil na dnešní místo? Byl někdy ve vězení? Čeho se dopustil? Začal mít bodyguard svého chráněnce rád? Mají k sobě vzájemnou úctu? Nebo sebou navzájem spíš pohrdají? Když pije jeho zaměstnavatel čaj, nabídne i bodyguardovi? Když pije pivo? A kdo platí?

Může bodyguard uvést příklady profesionálního úspěchu?

Měl už nějakého zákazníka před tímto současným?

Je ve skupině bodyguardů nějaký nový bodyguard? Proč?

Jak moc záleží na vyhovění? Které služby bodyguard svému chráněnci poskytuje, tedy kromě té základní? Existují jisté služby, o které by neměl být žádán? Je i tak čas od času o takové služby požádán? Odmítá to udělat? Může to odmítnout? Dostává nějaké spropitné, tedy ještě nad dohodnutou odměnu? Jak velké? Při jakých příležitostech?

Restaurace, výborný stůl; pro chráněnce a distingovaného prošedivělého muže, s nímž něco projednává. Před ním (tedy mezi stolem obou chráněnců a dveřmi) je stůl pro čtyři bodyguardy. Jak kvalitní konverzace probíhá mezi oběma bodyguardovskými týmy? O čem spolu hovoří? O fotbale, možná o zápase Holandsko-Peru, který všichni viděli. Předvádějí likvidaci holandského brankáře Pieta Schrijverse tím prevítem Peruáncem? Probírají vystřídání Schrijverse statečným Janem Jongbloedem a to, co následovalo? Všiml si bodyguard nestejné kvality svého saka a saka svého chráněnce?

Ve všech koutech země, ve městech velkých i malých, už se chladí šampaňské vyhrazené na oslavu, vyhrazené na zvláštní den. Je si toho bodyguard vědom?

Omrzelo se už bodyguardovi budit se v pokojíku na Calle Caspe, kouřit Royale Filtre, pak vstát a rozhodit záclony a zjistit tak, že na autobusové zastávce na protějším chodníku už zase deprimovaně stojí osm lidí? Má bodyguard ve svém pokojíku na zdi plakát s Brucem Lee v bílém kimonu, a ten má nohy tak a tak a prsty roztažené tak a tak? Visí tam na hřebíku růženec z jablkových jadérek? Má tam zrcadlo, které u okrajů slepne, a na jeho levé straně zastrkané rozmazané polaroidové fotky, na nichž je žena v tmavomodrém šátku a dvě hubené děti v červených kalhotách? Visí ve tmavohnědé skříni tmavomodré kalhoty a bílá košile s dlouhými rukávy (už jednou nošená)? Má na dvířkách skříně zevnitř přilepenou velkou rozkládací fotku nahé dívky vytrženou z časopisu VIR? Stojí na miniledničce barvy sýra láhev skotské whisky Long John? A dvou hořákový vařič? Je na okenní římse matně zelený keramický květináč s neduživou rostlinou? Kniha Explication du Tai Chi od Bruce Tegnera? Čte bodyguard noviny politické strany svého chráněnce? Ovlivňuje ho názorově to, co si tam přečte? Ví bodyguard, k jaké velké alianci se jeho země připojila za druhé světové války? Za první světové války? Ví bodyguard, kdo jsou v současnosti největší obchodní partneři jeho země?

Bodyguard sedí v restauraci se svým chráněncem, proti jeho vůli mu přinesli želví polévku. Vyčkává, zatímco se jeho chráněnec pouští do jídla? Proč je vůbec tenhle kostroun pro svět tak strašně důležitý, že si zasluhuje mít šest bodyguardů - dva na směnu, které se střídají po osmi hodinách -, šest hlavních bodyguardů a navíc ještě bodyguardy příležitostné, dva opancéřované automobily a granáty s nervovým plynem pěkně při ruce pod předním sedadlem? Co pro svět znamená? A jaké má plány?

Vypočítává se bodyguardům věk odchodu do důchodu stejně jako ostatním zaměstnancům? Odcházejí do důchodu dřív v pětapadesáti, v pětačtyřiceti? Dostávají penzi? Jak velkou? Ti mladíci s černými vousy, kteří zírají na mercedes nebo citro¨en, co jsou zač? Všímá si bodyguard stížností svých kolegů bodyguardů ohledně hodin strávených čekáním před tím nebo oním ministerstvem, tím či oním ředitelstvím, hodinách, které tráví opřeni o blatník mercedesu, zatímco jejich chráněnec je mezi (bezpečnými) stěnami? Je tlusté sklo těchto speciálně vyrobených vozů dostatečně tlusté? Jsou jeho kolegové bodyguardi spolehliví? Je spolehlivý ten nový?

Děsí se bodyguard dívek z dobrých rodin? Dívek z dobrých rodin, které mají v kabelce bůhvíco? Má bodyguard pocit, že je tato situace nespravedlivá? Stane se bodyguardův syn, který se svou matkou žije v jednom vzdáleném městě, bodyguardem také? Když veze bodyguard syna svého chráněnce do školy, kam jsou všechny děti sváženy bodyguardy, staví se cestou v obchodě a koupí děcku broskev? Koupí broskev i sobě?

Vyjde bodyguard z testu jako hoden svého úkolu? Ví bodyguard, který zahraniční koncern v jeho zemi vyhrál tendr na výstavbu závodu na zpracování jaderného odpadu? Ví bodyguard, které části výroční zprávy národní banky o splácení dluhů zfalšovali? Ví bodyguard, že se dubnová všeobecná amnestie časově shodovala s opětným uvězněním šedesáti osob? Ví bodyguard, že je nový a liberalizovaný, v květnu vyhlášený tiskový zákon možná jen provokace? Je bodyguard štamgastem v restauraci nazvané "Krokodýl"? V podniku, kde je plno mladých, uřvaných a tlustých komunistů? Vylévá drink, aby tak vyjádřil své znechucení? Pochopil toto jeho gesto aspoň někdo?

Je v ulicích spousta lidí na chůdách? Chůdaři vznášející se tři metry nad davem, kteří mají nasazené ohromné ptačí hlavy z lepenky, černočervené kostýmy a nad lidmi mávají desetimetrovým pruhem barevné látky a přehrávají znásilnění mladé dívky, která symbolizuje jejich zemi? Bodyguard a jeho kolegové z mercedesu hledí na stovky mužů a žen, mladých i starých, kteří jejich auto stojící na červenou míjejí a obtékají, jako by to byl balvan v řece. Na zadním sedadle telefonuje chráněnec. Zvedá oči a odkládá telefon. Lidé, kteří se kolem auta mačkají, se ani nedají spočítat, je jich příliš mnoho. Jsou nepředvídatelní, v tom davu je nějaká vůle a záměr. Najednou mezera. Auto zrychluje.

Je pravda, že jistého rána jsou popelnice po celém městě, po celé zemi, plné lahví od šampaňského? Který bodyguard za to může?