Jak nám pomáhá způsob našeho sexuálního chování přežít? Proč se chováme zrovna tak, jak se chováme, a proč se nechováme jinak? Při těchto otázkách nám snad pomůže odpověď na jednu otázku: Jak vypadá naše sexuální chování ve srovnání s podobným chováním ostatních primátů?
Na první pohled vidíme, že náš druh je sexuálně mnohem aktivnější než ostatní primáti, včetně našich nejbližších příbuzných, u nichž úplně chybí zdlouhavá fáze dvoření. Opice nebo lidoop většinou nenavazuje delší, trvalejší vztah ke svému partnerovi. Předkopulační fáze je krátká a obvykle se skládá z několika jednoduchých mimických a hlasových projevů. Kopulace samotná je rovněž velmi krátká. (Na příklad u paviánů od počátku kopulace do ejakulace neuplyne víc než sedm až osm vteřin a počet kopulačních pohybů samce není vyšší než patnáct.) Samice, jak se zdá, neprožívá vůbec vyvrcholení. Jestliže vůbec existuje něco, co by se u ní dalo nazvat orgasmem, je to v porovnání s orgasmem ženy reakce zcela bezvýznamná.
Ochota k sexuálnímu styku je u opičí nebo lidoopí samice omezenější než u ženy. Obyčejně trvá pouze asi týden nebo o málo více než týden z celého jejího měsíčního cyklu. I to je však již pokrok proti nižším savcům, u nichž je sexuální vnímavost samice přísně omezena na dobu vlastní ovulace. U našeho druhu je sklon všech primátů k větší sexualitě doveden až k nejzazší mezi - žena je sexuálně vnímavá prakticky stále. Jakmile samice opice nebo lidoopa zabřezne nebo pečuje o mláďata, přestává být sexuálně aktivní. Náš druh rozšířil svou sexuální aktivitu i do této doby, takže existuje pouze krátký časový úsek těsně před porodem a po něm, kdy kopulace je podstatně omezena.
Je jasné, že nahá opice je sexuálně nejaktivnějším žijícím primátem. Chceme-li najít příčinu, musíme se opět ohlédnout po její minulosti. Co se v ní odehrálo? Nahá opice musela především lovit, jestliže měla vůbec přežít. Za druhé musela mít lepší mozek, aby vyrovnala nedostatky k lovu nezpůsobilého těla. Za třetí se jí muselo prodloužit dětství, aby jí mohl vyrůst větší mozek a mohl se vycvičit. Za čtvrté samice musely zůstat doma a starat se o mláďata, zatímco samci odcházeli na lov. Za páté samci museli na lovu spolupracovat. Za šesté se museli vzpřímit a používat při lovu zbraní, měli-li vůbec přežít. Netvrdím, že tyto změny šly za sebou v tomto pořádku; naopak, nepochybně se pomalu vyvíjely současně, přičemž každá modifikace podporovala ty ostatní. Prostě vypočítávám šest základních, podstatných změn, ke kterým došlo při vývoji lovícího lidoopa. Domnívám se, že v těchto změnách jsou obsaženy všechny prvky, jichž bylo zapotřebí, aby vzniklo naše dnešní složité sexuální založení.
Nejprve si samci museli být jisti, že jim samice budou věrné, když je ponechají samotnéa půjdou na lov. U samice tak musel vzniknout sklon k utvoření páru. Jestliže se očekávalo také od slabších samců, že budou na lovu spolupracovat, pak se jim muselo dostat také více sexuálních práv. Samice musely být mezi samce lépe rozděleny, sexuální organizace se musela stát demokratičtější a méně tyranskou. Tedy i samec potřeboval cítit silný sklon k utvoření páru. Nadto byli samci nyní vyzbrojeni smrtícími zbraněmi a sexuální soupeření se stávalo mnohem nebezpečnějším: další dobrý důvod, aby se každý samec spokojil jenom s jednou samicí. Kromě toho pomalu rostoucí mláďata měla mnohem větší nároky na rodičovskou péči. Musela se vyvinout otcovská péče a rodičovské povinnosti se musely rozdělit mezi matku a otce: další důvod pro silné vzájemné pouto mezi jedním samcem a jednou samicí.
Vyjděme z této situace a podívejme se, jak z ní vzešly další vlastnosti. Nahá opice si musela osvojit schopnost zamilovat se, být sexuálně vázána na jediného partnera, vytvořit pouto k soužití v páru. Ať o tom uvažujete jakkoli, jinak to být nemohlo. Jak to nahá opice dokázala? Jací činitelé jí v tomto směru vývoje pomáhali? Jako primát už musela mít sklon ke krátkodobému utvoření páru - na několik hodin nebo dokonce snad na několik dnů. Toto spojení však teď muselo být zesíleno a značně prodlouženo. Jediná skutečnost, která nahé opici v tomto směru vyšla vstříc, bylo její vlastní prodloužené dětství. Dlouhá léta růstu dávala příležitost k tomu, aby se u mláďat vyvinul hluboký vztah k rodičům, vztah mnohem mocnější a trvalejší, než jaký kdy nějaká mladá opice zažila. Ztráta rodičovského pouta po dospění a osamostatnění asi způsobila "příbuzenské vakuum" - mezeru, která musela být vyplněna. Proto byl asi mladý lidoop připraven k vývoji, jenž měl vytvořit nové, stejně silné pouto náhradou za pouto k rodičům.
Ale i když takto dostatečně zesílila potřeba nahé opice utvořit si nový vztah v páru, přece jen musela existovat ještě další pouta, aby toto soužití bylo udrženo a umožnilo tak zdlouhavý proces výchovy mláďat v rodině. Když už se jednou opice zamilovala, musela zůstat zamilovaná. K tomu prvnímu stačilo, aby se vývojem prodloužila vzrušující fáze dvoření, ale to druhé vyžadovalo něco víc. Nejjednodušší bylo zkomplikovat vzájemné chování páru a zároveň je učinit žádoucnějším. Jinými slovy, učinit pohlavní vztah ještě "pohlavnějším".
Jak to zařídit? Jak se zdá, odpověď zněla: jakýmkoliv možným způsobem. Ohlédneme-li se zpět na chování dnešní nahé opice, můžeme vidět způsob, kterým se to stalo. Mnohem větší sexuální aktivita samice se nedá zdůvodnit jen větším počtem porodů. Je sice pravda, že pohotovost samice k souloži už v mateřské fázi výchovy mláděte musí mít za následek i větší počet porodů. Vezmeme-li v úvahu dlouhou závislost mláděte na samici, pak je jasné, že by to byla úplná katastrofa, kdyby se samice chovala jinak. Ale to nevysvětluje, proč je ochotna přijmout samce a nechat se sexuálně vzrušit během celého měsíčního cyklu. K ovulaci dochází jenom v jednom okamžiku tohoto cyklu, taktéž páření v kteroukoliv jinou dobu nemá oplozovací funkci. Smyslem často se opakující kopulace u našeho druhu tedy zřejmě není vyprodukovat potomky, ale poskytnout partnerovi sexuální požitek, a tím upevnit vzájemné pouto páru.
I když se u ženy zastaví měsíční cyklus - tj. když je těhotná - stále reaguje na mužovy podněty. A znovu je to důležité zejména proto, že při systému monogamie by bylo nebezpečné nechat muže příliš dlouho odpočívat. Mohlo by to ohrozit vzájemné pouto páru.
Kromě zvětšení časového úseku, kdy může dojít k sexuální aktivitě, bylo pečlivě propracováno i sexuální chování. Lovecký život, který nám dal nahou kůži a citlivější ruce, poskytl též mnohem širší pole působnosti dráždivým tělesným dotykům, které právě v předsouložní fázi hrají důležitou roli. Milenci se hladí, třou o sebe, tisknou se k sobě a mazlí se v takové míře, v jaké to nenalezneme u žádného jiného druhu primátů. Také specializované orgány jako rty, ušní lalůčky, bradavky, prsa, pohlavní ústrojí jsou bohatě inervované a velmi citlivě reagují na erotické hmatové podráždění. Zdá se, že se ušní lalůčky vyvinuly výlučně z tohoto důvodu. Anatomové je často označovali za bezvýznamné přívěsky, za "zbytečné tukové výrustky". V obecné představě je to "pozůstatek z dob, kdy jsme měli velké uši". Pozorujeme-li však ostatní primátní druhy, zjistíme, že masité ušní lalůčky nemají. Jak se zdá, nejsou zdaleka jen pozůstatkem, nýbrž jsou něčím vývojově zcela novým. Když zjistíme, že se pod vlivem sexuálního vzrušení překrvují, nabíhají a stávají se přecitlivělými, pak nepochybujeme o tom, že se zde vyvinula další erotogenní zóna. (Nenápadné ušní lalůčky byly v této souvislosti poněkud přehlíženy, stojí však za zmínku, že jsou zaznamenány případy, kdy muži i ženy dosáhli orgasmu při pouhém podráždění ušních lalůčků.) Je zajímavé, že vyčnívající masitý nos našeho druhu je dalším ojedinělým znakem, který anatomové dosud nedovedou uspokojivě vysvětlit. Jeden z nich mluví o nose jako o "pouhé nadbytečné variantě bez funkčního významu". Těžko uvěřit, že by tak zřetelný přívěsek na těle primáta vyrostl bez jakékoliv funkce. Začneme o tom pochybovat zvláště tehdy, když si uvědomíme, že chřípí jsou složena z houbovité erektivní tkáně, která se při pohlavním vzrušení překrvuje, zvětšuje tím nos a roztahuje nozdry.
Kromě zdokonaleného souboru hmatových podráždění existuje celá řada zvláštních vizuálních sexuálních výzev. Důležitou roli zde hraje mimika obličeje, ačkoliv její vývoj souvisí se zdokonalenými sociálními vztahy všeobecně. Z celé skupiny primátů máme nejsložitější a nelépe vyvinuté obličejové svalstvo, schopné nejjemnějších výrazových odstínů, jaké nenajdeme u žádného jiného živočicha. Nepatrnými pohyby svalů kolem úst, nosu, očí, obočí a na čele a jejich různým kombinováním dovedeme vyjádřit celou škálu složitých náladových proměn. Tyto výrazy jsou velice důležité při sexuálních stycích, zvláště v počáteční fázi dvoření. (O jejich přesné formě pojednáme později.) Při sexuálním vzrušení se také rozšiřuje zornice v oku; i když jde o malou změnu, jsme na ni asi citlivější, než si myslíme. Rovněž povrch oka se více leskne.
Stejně jako ušní lalůčky a vyčnívající nos i naše rty jsou rysem, který nenajdeme u jiných primátů. Všichni primáti ovšem rty mají, ale nikoliv tak široké a umístěné na vnější straně ústního otvoru, jako je tomu u nás. Šimpanz může ohrnout rty v přehnaném úšklebku a obnažit tak sliznici, která je normálně skryta v tlamě. Ale v této poloze rty udrží jenom po krátký okamžik; pro normální výraz jeho obličeje jsou typické právě rty úzké. Naproti tomu naše rty jsou stále obráceny ven a dají se snadno ohrnout zpět. Když se na nás šimpanz dívá, musí se mu zdát, že neustále špulíme ústa. Jestliže vás náhodou váš šimpanzí miláček obejme, pak polibek, který vám vtiskne na krk, vás nenechá na pochybách, že šimpanz není schopen vyslat prostřednictvím rtů zřetelnější sexuální výzvu. Pro šimpanze je polibek spíš gestem pozdravu, zatímco my ho používáme v obou situacích; obzvlášť v předsouložní fázi líbáme často a dlouze. V souvislosti s tímto vývojem bylo pravděpodobně výhodnější vystavovat citlivý povrch sliznice neustále, takže zvláštní svaly kolem úst nemusely být po dobu prodloužených polibků staženy. To však není ještě celá historie. Exponovaná sliznice rtů dostala přesný a charakteristický tvar. Sliznice už nepřecházela nenápadně do okolní kůže na tváři, ale vytvořila pevně ohraničenou zónu. Tak se staly rty také důležitým vizuálním signálem. Řekli jsme už, že sexuální vzrušení vyvolává zduření a zrudnutí rtů. Jasné odlišení tohoto okrsku zřejmě umožnilo snadnější postřehnutí subtilních změn ve tvaru rtů. I za normálních okolností jsou rty červenější než ostatní část obličeje; působí jako reklama již svou prostou existencí, i bez naznačení fyziologických změn; upozorňují na přítomnost hmatatelných sexuálních znaků.
Anatomové si nevědí rady s významem našich ojedinělých slizkých rtů, proto prohlásili, že "jejich otázka není ještě vyjasněna", a naznačili, že má asi něco společného se schopností sát, jež je nutná pro nemluvně u matčina prsu. Ale mláďata šimpanzů sají také velmi vydatně a jejich svalnaté a chápavé rty jsou, jak se zdá, k tomuto úkolu přizpůsobeny daleko lépe. To také nemůže vysvětlit vznik ostré hranice mezi rty a okolní pokožkou obličeje. Tento výklad také neobjasňuje nápadné rozdíly mezi rty obyvatel se světlou a tmavou pletí. Považujeme-li naopak rty za optický sexuální znak, pak tyto rozdíly snadno pochopíme. Jestliže si klimatické podmínky vynucují tmavější pokožku, pak tmavá barva pleti míří proti signální úloze rtů tím, že zmenšuje jejich barevný kontrast. Jsou-li rty skutečně důležité vizuální signály, pak bychom zde očekávali vznik jakési náhradní vlastnosti. Zdá se, že tomu tak skutečně je, neboť negroidní rty si udržují svou nápadnost tím, že jsou širší a silnější. Co ztratily na barevném kontrastu, to si vynahradily na velikosti a tvaru. Také jejich okraje jsou vyznačeny mnohem nápadněji. Rty u lidí světlejší pleti jsou přehnaně zdůrazněny tím, že jejich hranice je světlejší než ostatní pokožka. Jak se zdá, není negroidní charakter rtů z anatomického hlediska něčím primitivním, ale naopak spíše reprezentuje pozitivní pokrok ve specializaci oblasti rtů.
Existuje několik nápadných vizuálních sexuálních znaků. Jak jsem se už zmínil, dosažení plné pohlavní dospělosti v pubertě je signalizováno růstem nápadných chomáčků chlupů v oblasti genitálií a podpažních jamek a u mužů na obličeji. U ženy rychle rostou prsa. Rovněž se mění celkový tvar těla: u muže se rozšiřuje v ramenou, u ženy v bocích. Tyto změny nejenom odlišují sexuálně zralého jedince od sexuálně nezralého, ale většina z nich také odlišuje dospělého muže od dospělé ženy. Působí nejen jako signály, které oznamují, že pohlavní orgány již fungují, ale zároveň naznačují, o které pohlaví jde.
Zvětšená ženská prsa se obvykle považují spíše za znak mateřství nežli sexuality. Zdá se však, že pro tento výklad není mnoho důkazů. Ostatní druhy primátů dávají svým potomkům nadbytek mléka, a přece se u nich nevytvářejí jasně ohraničené polokulovité prsní vyvýšeniny. Zdá se, že vývoj vyčnívajících prsou charakteristického tvaru je dalším příkladem sexuální výzvy.
Desmond MorrisSvětoznámý zoolog a žák jednoho z nejvýznamnějších etologů, držitele Nobelovy ceny profesora Tinenberga, pracoval v letech 1959-1971 jako opatrovník savců v londýnské zoo, kde zodpovídal za největší světovou sbírku divokých kočkovitých šelem. Zároveň si po deset let podmaňoval širokou veřejnost svým televizním pořadem ZOOTIME, prvním svého druhu a ve své době velmi neobvyklým, v němž se snažil divákům přiblížit přirozené chování zvířat. Již v roce 1951 přitom obdržel od univerzity v Birminghamu nejvyšší ocenění za výzkum v oblasti zoologie. Později byl ředitelem umělecké galerie, protože vedle zoologie dokázal úspěšně vystudovat i malířství a teorii umění. Syntézou obou jeho největších zálib se stala kniha Biologie umění. Morris na základě svých výzkumů napsal celou řadu známých knih, jeho daleko nejznámějším a nejslavnějším dílem je ovšem Nahá opice, která se stala světovým bestsellerem a byla přeložena do (prozatím) 23 jazyků. Kniha vyšla poprvé v Anglii už v roce 1967, česky pak v roce 1971 (a znovu v první polovině 90. let), a od té doby se dočkala mnoha desítek vydání. Jestliže mnohý pohled na úžasnou tvořivost člověka a jeho schopnost vzdělávat se svádí k tomu, abychom jej považovali za potomka andělů, Desmond Morris nám ve své vynikající studii připomíná neúprosně příbuznost člověka s opicemi a to, že jsme ve své podstatě nejvyšším tvorem z řádu primátů. I přesto, že některé z Morrisových hypotéz byly časem vyvráceny nebo upraveny, je nesporné, že jeho kniha přispěla historicky velmi podstatným dílem k tomu, aby se člověk dozvěděl více sám o sobě. To je také důvod, proč ji krátkou ukázkou připomínáme i v našem časopise.