Poprvé v životě letím letadlem. A hned zkraje pěkně optimisticky: posádka ukazuje záchranné pomůcky, kdyby jako něco. Dýchací masky. A plovací vesty! Copak jsem vlezl do lodě?
A už se roluje. Okružní cesta po Ruzyni. Kouknu na křídlo. Jakmile kola přejedou přes sebemenší nerovnost letiště, křídlo se zaklepe. To dodává důvěru.
A už se startuje: pocit, jako když jedu rychlovýtahem v obchodním domě Bílá labuť, která však nemá pater šest, nýbrž asi tak tisíc. Úžasné, ještě že netrpím zvracivostí. Za oknem se samozřejmě křídlo hejbe jak kravskej vocas. Tohle tedy nemám zapotřebí - zaříkávám se, že na křídlo se už ani jednou nepodívám.
Přesto v dálce zahlédnu blesky. Ale dole! Blesky jsou dole! Jsem nad počasím. (Budete jako bohové! Takovéhle úvahy mě naplňují sklíčeností i na zemi, a což teprv tady...) A kapitán letadla rozjařeně chrochtá z amplionků, že se jmenuje Vahala (snad jsem slyšel dobře, neřekl náhodou Valhalla?), taky sděluje, kam že to letíme (zřejmě pro případ, že jsem strachy zdementněl), a jako vyvrcholení svého projevu oznamuje, že venku je minus 53 stupňů. V tu ránu se do mě dává zima.
A už se roznášejí mističky sračičky, rychle, rychle - musí se to všechno stihnout. A tak okamžitě hltám, nevím sice, co jím, ale trochu to odvádí myšlenky od letu. Letušky pořád chodí tam a sem a v jednom kuse se velice, převelice usmívají. A najednou si uvědomuji - vždyť nás tady obsluhují samí klauni! Pane šediteli, dáte si káfe, nebo šáj?
Přichází soumrak. A náhle to začne vypadat jako v autobuse jedoucím z Dolní do Horní Lhoty. Klaun, hubu od ucha k uchu, hlásí něco neskutečně veselého. Prolétáme oblastí zvýšené turbulence, prosíme, připoutejte se. Už jen pomyšlení, že i teď mám možnost podívat se, co to dělá s křídlem, je pro mne nesnesitelné. Dostávám se do podivného ochromeného stavu - tak nějak si představuji, že by se mohla cítit myš před kobrou. Je to celé absurdní. V jakési rachtající hliníkové trubce někde ve tmě jedenáct kilometrů nad zemí je nahňácáno sto padesát lidí a - co dělají? Žerou!
Na závěr nekonečně dlouhé naklánění a propadání a už to drncá. Uf, ta úleva. A hned zas děs. Co se to stalo? Jako kdyby praskla pneumatika podvozku, či co? Ale ne, to se jen pasažéři roztleskali. No, krásné bylo to představení, jen co je pravda.
Tak po třech hodinách studeného potu vyklepaně vystupuji. A jsem kdesi v jižním Egejském moři. Na nějakém ostrově, po kterém - nebýt letadel - bych v životě nevzdechl.
Ó, chválím tě, techniko, chválím.