Filosofické aféry XX. století

Petr Čornej

Dva královští bratři a jejich lékař

Neduhy, strasti a deviace proslulých osobností bývaly pro veřejnost vděčným soustem v každé době. Platí to i o sklonku středověku, kdy se reálné zprávy o útrapách mocných často prolínaly s pomluvami, nadsázkou, dohady a výmysly, takže s odstupem času nelze dost dobře rozlišit hranici mezi fikcí a historickou skutečností. Barvité příběhy se v českých zemích i za jejich hranicemi vyprávěly také o dvou příslušnících lucemburské dynastie, českém a římském panovníkovi Václavu IV. a jeho ryšavém bratru Zikmundovi, vládnoucím v Uhrách, Svaté říši římské a od roku 1420 rovněž v českém soustátí. Byly to historky budící úžas i údiv, nadšení i odpor. Oba muži v nich střídavě vystupují v roli spravedlivých vládců a tyranů, jejichž rozhodnutí víc než často závisejí na momentálním fyzickém i psychickém rozpoložení. V pohnuté epoše, jež řešila naléhavý problém církevní reformy a která na české půdě nezadržitelně směřovala k výbuchu husitské revoluce, záleželo především na sympatiích i antipatiích vyprávěčů, kronikářů i autorů propagačních spisů, v jakých barvách oba bratry vylíčí. S jistou mírou schematizace se dá říci, že husité projevovali náklonnost Václavovi a odsuzovali Zikmunda, zatímco katolické prostředí postupovalo opačně.

Moderní historikové samozřejmě nevnímají dějiny černobílou optikou, nicméně jejich snahu podat co nejvyváženější portréty obou lucemburských vládců silně limitovala protikladná a subjektivně vyhrocená svědectví pamětníků. Střízlivé a neosobní úřední dokumenty zase prozrazují o vnitřním životě a o pohnutkách jednání dějinných protagonistů jen velmi málo. Shodou okolností však právě v nedávné době, kdy čeští a němečtí dějepisci chrlili o Václavovi a Zikmundovi jednu práci za druhou, se podařilo v příšeří knihoven a archivů identifikovat mimořádně cenné prameny. Jsou jimi zdravotní rady, které Václavu IV. a Zikmundovi Lucemburskému adresoval jejich osobní lékař Zikmund Albík z Uničova. Nebýt Milady Říhové, jež se postavou vzdělaného lékaře a plodného autora systematicky zabývá, sotva by si jich někdo povšiml.

Mistr vnitřního lékařství Albík měl velmi blízko zejména k Václavovi, s nímž ho pojil téměř přátelský vztah. Vládce "z boží milosti" si učence měšťanského původu oblíbil natolik, že spolu hovořili zcela otevřeně i o velice intimních věcech. Naučení pro českého panovníka sepsal Albík asi roku 1412, kdy Václavovi bylo jednapadesát let a kdy do vrcholného stadia vstupoval Husův zápas. Ve světle lékařových doporučení se král jeví jako nemocný a zestárlý člověk, trpící častými bolestmi hlavy, žaludečními potížemi, hemoroidy a onemocněním pohybového ústrojí, především dnou, která byla v lucemburském rodě dědičnou chorobou. Kromě toho z textu zřetelně plyne, že se Václav ocitl v koncích i v oblasti sexuální aktivity, čímž definitivně zhasla naděje na případného potomka.

Příčiny neradostného stavu shledával lékař, jistě i na základě rozhovorů s pacientem, především v špatném životním stylu během mladých let. Václav kdysi příliš holdoval tělesným radovánkám, včetně turnajů (tím padá rozšířená domněnka o panovníkově nerytířském vychování), mnoho pil a nezachovával ani střídmost v jídle. Jediné, co mu pomůže, je dodržování správné životosprávy. Musí se však vyvarovat nevhodné stravy (slaniny, uzeného a hovězího masa, zvěřiny, nakládané zeleniny a ryb - odjinud víme, s jakou oblibou král konzumoval slanečky), jíst raději selata, holoubata a kuřata, omezit alkohol a změnit denní režim. Vládce totiž svým neduhům nedokázal účinně vzdorovat, ve dne často polehával a činorodost projevoval spíše ve večerních hodinách a v noci. Svým biorytmem byl tedy tzv. sova, takže mistra Albíka sotva uposlechl. Nevíme však, zda si vzal k srdci alespoň další dobře míněné ponaučení - dbát na dostatek přiměřeného pohybu. Svého času jej měl Václav, vyhlášený lovec, víc než dost. Respektování lékařových pokynů by zlepšilo také panovníkovu psychiku, snadno podléhající smutku (zřejmě depresím) a na druhé straně náchylnou k nezkrotným temperamentním projevům. Některá Albíkova slova zřejmě přece jen padla na úrodnou půdu. Sotva bylo náhodou, že právě v letech 1411-1412 přikázal Václav IV. vybudovat Nový hrad u Kunratic, situovaný pouhých deset kilometrů od pražských hradeb, a tam v klidném prostředí trávil celé týdny. Dlouhodobé pobyty na Křivoklátě, Žebráku a Točníku, kam cesta z Prahy trvala celý den, se stávaly minulostí. Pro panovníkovo tělo, sužované bolestivými otoky, už byly takové přesuny příliš namáhavé.

Kromě toho, že Albíkův spis potvrzuje odjinud známá fakta (kupř. králův vyhraněný zájem o alchymii a přírodní vědy), umožňuje lépe pochopit Václavovo počínání krátce před propuknutím husitské bouře. Delší cesty, k nimž ho přemlouvali bratr Zikmund i jiné významné osobnosti, nehodlal podstupovat, nečekaná a leckdy protichůdná politická rozhodnutí zřejmě souvisela s jeho aktuálním zdravotním stavem. Vládcova snížená pohyblivost i chvíle strávené na lůžku, kde čelil atakům dny, nepochybně přispěly v katolických kruzích k vyostření obrazu líného a neužitečného monarchy. V posledních letech své vlády ponechával Václav událostem spíše volný průchod a do jejich spádu zasahoval minimálně. I to byl důvod, proč na něho husité vzpomínali spíše v dobrém.

Po smrti krále Václava, který skonal "se lvím řevem" 16. srpna 1419 na Novém hradě, nenalezl mistr Albík v Praze patřičné uplatnění. Kolem zuřila revoluce, královský dvůr se rozpadl, bohatá klientela, kvůli níž věhlasný lékař rezignoval i na úřad pražského arcibiskupa, se vytratila. Proto Albík zamířil raději na Moravu a poté do slezské Vratislavi, odkud jej na svůj budínský dvůr povolal asi roku 1425 Zikmund Lucemburský. Panovník se vůbec necítil dobře. Ale také jeho političtí rivalové podezřívali, že se na nemoci pouze vymlouvá, aby nemusel navštěvovat říšské sněmy či absolvovat nepříjemná setkání. V roce 1426 to zcela určitě nebyla pravda.

Albíkova doporučení Zikmundovi, ačkoliv postrádají důvěrný tón rad poskytovaných Václavovi, jsou více než příznačná. Rovněž osmapadesátiletý Zikmund trpěl dnou, na rozdíl od Václava však míval i častou rýmu. To byl důvod, proč jej pražský mistr důrazně varoval před zálibami, které sdílel s bratrem: častým mytím hlavy, koupelemi a nedostatečným oblečením. Péčí o vlasy a okázalými projevy otužilosti (Zikmund a Václav chodili i v chladném počasí rádi prostovlasí a nenosili rukavice) podobnost nekončila. Škoda jen, že se Albík neodvážil zmínit o Zikmundově prchlivosti, kterou oba bratři zdědili po Janovi Lucemburském. V porovnání s Václavem byl ale uherský král v přístupu k životu aktivnější, ba stále ještě ho vzrušovaly krásné ženy. Lékař jej proto nabádavě mírnil, přičemž prokázal i nesporné psychologické schopnosti. Nutno dodat, že panovníkovy slabosti pro něžné pohlaví obratně využívala husitská propaganda jako dokladu jeho hříšného života.

Zatímco Zikmund vládl ještě plných jedenáct let (dotrpěl, neschopen už chůze, 9. prosince 1437 ve Znojmě), mistr Albík brzy po sepsání svých rad zemřel, stár osmašedesát roků. Jeho hrobka v pražském kostele Panny Marie na Louži zůstala prázdná, skvostný náhrobek, který si dal pořídit ještě za svého života, zničili husité. Právě s nimi sympatizovala i mladší lékařova dcera Kateřina, již otec marně vybízel k odchodu z Prahy pohrůžkami, že neobdrží žádné dědictví. Vztah k revoluci je rozdělil navždy.