Radost z pohybu... aneb Čeští umělci a mobilní technika

Byl to sen

(Básník Marsel Drevo se vyptává Ivana Wernische)

MARSEL DREVO: Pane Wernischi, říká se o vás a vy sám to prý občas dáváte k lepšímu, že umíte létat.
IVAN WERNISCH: Ano, to je pravda.

M. D.: Takže pravda... A létáte často?
I. W.: Teď už ne tolik a tak intenzivně jako dřív, jako za mlada. Také jsem v poslední době úplně změnil styl. Už nestartuji zprudka a nelétám ve vodorovné poloze. Nekřičím při tom zběsile. Lehce se nadouvám... Vznáším se zvolna, mám poněkud pokrčené nohy. A ruce nechávám připažené, přestal jsem jimi mávat a veslovat. Je to velmi uklidňující.

M. D.: Mluvíte o létání ve snu.
I. W.: Dřív jsem rád létával nad krajinami, proháněl jsem se vysoko nad zalesněnými kopci nebo nad vodou a pak se zase snášel níž, volával na chodce a udivoval je, kličkoval jsem nad řekami, líbilo se mi vichření kolem uší, ale teď se spíše zdržuji doma, v uzavřených místnostech. - Jen se tak zvednu ke stropu - zlehýnka se ho dotknu hlavou - duc! - a ustrnu a zůstávám. Rád se tak dívám na televizi nebo na stůl prostřený k večeři. - Ne zrovna ve snu, spíš jen tak jako ve snu. - Tuhle jsem vylétl z okna a proletěl se trochu po zahradě, ale hned jsem se zase vrátil, bylo chladno.

M. D.: Ale mě by teď víc zajímalo vaše létání vrtulníkem. Létal jste přece bitevním vrtulníkem, ne?
I. W.: Stroji, kterým jsem létal, říkám helikoptéra, to mi zní lépe. Bitevní vrtulník je něco docela jiného. Nosorožec. Ale tohle nebylo opancéřované, mělo to veliká okna... zvenčí to vyhlíželo jako nějaký prapták nebo jako potvorný lidožravý hmyz s průhlednými vnitřnostmi. - Proletěl jsem se v tom celkem dvakrát. No možná že dokonce třikrát, ale dvakrát jsem pilotoval. Bez přistávání a startu ovšem. Skutečný pilot byl vedle mě. Anebo jsem mu seděl na klíně?

M. D.: Aha, takže vlastně...
I. W.: Zapadalo slunce... Byl to skutečný sen. Dole se posunovala vojska, přes vřesoviště uháněly tanky, nechávaly za sebou polámané břízky. Bitva stínů. Prapory vlály, na kurganech se blyštěly dechové kapely, leskla se smaragdová tráva. Konec léta, Sasko, nevím kolikátý už nácvik na ukázkový spojenecký manévr čtyř armád. Obrovská černá blabuň cvičného atomového výbuchu. Kanóny a kulomety nebylo slyšet. Ani hudbu, jen motor. Z rozčilení jsem měl horečku s třasavkou, mráz mi běhal po zádech.

M. D.: Sloužil jste u letectva?
I. W.: Ale kdepak. Správně jsem měl v té chvíli tam dole na zemi vrhat jeden z těch dlouhých stínů. A vlastně jsem tam byl a stín jsem vrhal - mému tanku velel a do vysílačky se mým volacím kódem hlásil střelec desátník Taras Bulba. - Helikoptéra, v níž jsem se vznášel nad svou opravdovější skutečností, patřila Jankovi, generálu Jankovi - zrovna tomu, který se pak na konci šedesátých let z nešťastné lásky k lidově demokratickému zřízení střelil do hlavy.

M. D.: Znal jste ho?
I. W.: Jen od vidění. Občas se vynořil odněkud z houští - a šplhal mi po tanku. "Čo je toto hen ono, baszom barát!" - Moc mu záleželo na tom, abychom si před polskými, německými
a hlavně sovětskými kolegy neuřízli ostudu. - S jeho osobním pilotem mě seznámil jeden můj přítel, zubař toho pilota.

M. D.: Víte, kde byl generál Janko, když jste seděl v jeho helikoptéře?
I. W.: Nevím. - Já jsem si vždycky strašně přál provozovat praktické létání... Tenkrát v mládí, i později v životě. A párkrát už jsem se skoro stal letcem, už chybělo jen málo, maličko, ale vždycky mi do toho něco přišlo. Plukovník Janatka mi před pár lety domluvil něco na vojenském letišti na Kladně, mělo mě to přijít pouze na čtyři stovky, už už jsem tam jel, ale znáš to - cestou jedna překážka, pak druhá, třetí... a jsi namol. Vypadá to, že stíhací eso už ze mě nebude.

M. D.: Jste proto smutný?
I. W.: Nechme toho. To se ví, chlapče, rád bych si zase někdy nasadil kuklu a na záda připjal záchranná křídla, ale... nechme toho. Patrně je mi souzeno ztroskotat jiným, běžnějším způsobem. Předpokládám, že jednou se vznesu trochu prudčeji, praštím hlavou do toho stropu a bude po všem blbém snění.