Básníkovi Apollinairovi je doporučován během pražské návštěvy jakýsi obzvlášť pikantní podnik až na Královských Vinohradech. Veškerý lesk však na sebe nakonec strhl legendární Maison Goldschmied v Kamzíkově ulici, bordel známý také pod jménem Salon Gogo.
"Počet vysoce postavených osobností, členů panujících domů a vlád, kteří sem přišli incognito na hon kamzíků, je celá řada," píše Egon Erwin Kisch. Byl to podnik vyššího řádu, vícehvězdičkový, s vybraným ženským ansámblem. Některé slečny byly natolik vzdělané, že milovaly literaturu jako slavné benátské kurtizány. V památníčku Angely se tak prý spolu s básní ocitl i podpis Christiana Morgensterna. Předností podniku byla i dobrá hudba provozovaná dobrými hudebníky. K pozdním nočním návštěvníkům patříval prý Gustav Mahler, vysedávající zde u klavíru v tzv. japonském pokoji až do ranních hodin. "Pan dirigent" nejevil o dámy velký zájem, potřeboval spíše atmosféru, volnější prostředí k vlastní tvorbě...
Zmínili jsme se už o některých bordelech Starého Města a Páté čtvrti. Kvůli charakteristice je však nutné přiblížit i nejelegantnější a pak také nejpustší bývalé pražské nevěstince s jejich smutnými reky a hvězdami.
Mezi nejelegantnější brlohy lesklé pražské prostituce náležely nádherně zařízené salóny "U Goldschmidtů" v Kamzíkově ulici, "U Friedmanna" na rohu Josefské a Rabínské ulice, "U Kauckého" v Platnéřské ulici a "U Čumpelíka" vedle "Stoletky" za Zderazi.
Jak mi vylíčil v dobách mého novinářského reportérství pro "Národní politiku" v letech 1889-1898 při žurnalistických raportech na policejním ředitelství mladý detektiv Pražák, který důkladně znal jejich záhady a taje, byly všechny čtyři uvedené nevěstince střediskem nejbohatších pražských hejsků, světáků z nejvznešenější elitní pražské smetánky, a proto také jevištěm nejpustších a nejrafinovanějších orgií. Ty lze nejlépe charakterizovat výstižným, posupným gestem zvrhlé frejířky Santin ze Zolova románu Nana, kde si v hovoru s Nanou o svých ctitelích nevěstka Santinka odlehčuje slovy hnusu: "Nejhorší chlapi, holka, jsou ti nóbl páni. To jsou největší sviňáci! Ty chtěj vždycky věci - až hanba povídat!"
Tak se oplzlým bakchantkám scházívali synkové bohatých fabrikantů, mladí šlechtici "fon", ba i na zapřenou členové vládnoucího rodu, kteří pili jen šampus a házeli skvěle neoblečeným prostitutkám dukáty "do punčochy" - nebo jak ty nejnoblesnější holky říkaly: "pro štěstí a na kočár"!
Vzrušující scény se odehrávaly v nejznámějším brlohu pražské prostituce "U otce Kauckého" v Platnéřské, v samém sousedství krčmy "Bataliónu". Starý detektiv Kaucký učil své "slečny" nejctnostnější morálce tehdejších nevěstinců typickým pokáráním: "Ty krávo! Na tobě je vidět, žes ještě nebyla v Evropě!" Ačkoli sám nerozeznal pravé zlato od kočičího a skutečnou "antiku" od padělané bezcenné hlouposti, měl největší sbírku vzácných starožitností v celé Praze.
Vpravdě rakouským "politickým pelechem" byl nákladně zařízený bordel detektiva July Friedmanna v Josefské třídě, na rohu Rabínské u synagogy. V lesklých lokálech se koncentrovala hlavně bohatá cizina, s níž si Friedmann, nejelegantnější detektiv staré Prahy, udělal známost na svých policejních zahraničních výzkumech po celém světě v Německu, Švýcarsku, Anglii, Francii a Americe.
Zlopověstný čtyřlístek "nejnóbl" pražských nevěstinců důstojně doplnil na samém konci slávy zdejších salónů poslední "klenot" tohoto druhu, Čumpelíkův nevěstinec vedle "Stoleté" na Zderazi, kam bývalý krejčí, pak pokoutní kavárník Čumpelík přesídlil po roce 1900 z nepatrné kavárničky v Pštrossově ulici proti bývalé budově "Politik". Zámožným hostům z pražských promenád a studentům tu vévodily "matka studentů" tlustá Léna a zpěvačka Pepita.
Z hodinových hotelů býval hlavním Ungelt. Týnský dvůr - Ungelt je historicky znám už z 10. století. Bývala zde celnice, kam se sjížděli cizozemští kupci, kteří byli povinni napřed zaplatit clo, dříve nesměli své zboží v městě vyložit a prodávat. Měli zde svá skladiště vína, olejů, barev, suken, jižního ovoce a různých lahůdek z Orientu.
Ungelt bylo výsadní (frýdní) místo, kam nesměla městská policie, a zároveň zde byl umístěn tzv. úřad ungeltní a do husitské doby i obchodní soud zeměpanský. V roce 1786 byl Ungelt jako celnice zrušen dvorským dekretem.
Až do asanace v letech 1894-1900 byla střediskem prostituce pověstná Pátá čtvrť.
Proslulá byla zvlášť místnost "U Dvořačky", bývalé pražské uzenářky. Její synové, konfidenti, pak zůstali majiteli posledních pražských bordelů až do roku 1922, do vydání aboličního zákona. Poslední pražský nevěstinec mladého Dvořáka strašil na Františku, přímo proti Štefánikovu mostu. Bordel staré Dvořačky v Josefské třídě na nároží Kaprovy ulice, se salóny v prvním patře a lokálem "V kornoutě", býval shromaždištěm pouličních prostitutek, žijících v nejzbědovanějších poměrech, a jejich pasáků, kteří se jimi dali vydržovat. V mluvě spodiny Páté čtvrti se říkalo, že tito rytíři vodí děvčata "na helandu".
Řada nevěstinců bývala také v Břetislavově ulici na Malé Straně a v někdejší Platnéřské ulici na Starém Městě. Zde býval nevěstinec, v jehož místnosti visela nade dveřmi tabulka s průpovědí "Našemu konání buď boží požehnání"... Barevná lucerna nad vraty, ze vrat za tmy vykukující stařena - "volavka", okna zastřená tylovou záclonou, zpod jejíchž cípů do ulice vábivě vyhlédaly dívčí hlavy, na okně připevněná tabulka se slovy "Sodová voda dra Zátky". Takovým zevnějškem se odlišoval nevěstinec od jiných živností a obchodů naplňujících přízemky ulic. Vykřičený dům, bordel, hampejz - to byly názvy, kterými se tyto soukromé podniky označovaly.
Až do převratu 28. října 1918 trvalo neblahé a hnusné tzv. kasernování prostituce v nevěstincích čili "bordelech", stejně odporných peleších, jaké vylíčil ruský spisovatel Kuprin ve své příšerné Jámě. Z takových příjmů udílelo Rakousko politickým špiclům odměny a vyznamenání za jejich špehounské služby konané hlavně proti našemu, tehdy ještě ujařmenému českému národu!
Takový lecjaký ničema, třeba pro krádež a zločiny několikrát trestaný, se nabídl za rakouského režimu tajné policii za špicla "placeného od kusu". Byl pak schopen každého padoušství, a protože věděl, že konečnou výsluhou "za řádné chování" je místo penze udělení nějakého brlohu prostituce, výnosného pražského bordelu, tužil se ze všech sil.
V některém zapadlém koutě Prahy si najal fízl přízemní místnost pro své noční doupě, jež byla krčmou, kavárnou, vinárničkou i pelechem nevěstek zároveň. Načež zahájil lov k získání zboží - prodejných ženštin, které buď v noci sebral po ulicích nebo "lepší druhy" koupil na tržištích lidského masa a bílých otroků u svých dobře zásobených kolegů: v bordelech "en gros" jako např. U Goldschmidta v Kamzíkově ulici, u Friedmanna v Josefské, u Kautského v Platnéřské ulici, u "Napoleona" nebo "Radeckého" v Rybné uličce či v ulici "Umrlčí".
Ceny, jaké bordeláři svým ubohým slečnám za každou maličkost počítali, byly tak závratné, že i nynější poválečná hrozná drahota je proti nim ještě báječnou lácí!
Tak za sklenku kávy musely bílé otrokyně platit čtyři až pět korun, za housku dvě koruny, za polévku šest korun, za porci pečeně až padesát korun, za paraplíčko v ceně čtyř korun třeba i sto padesát a za oblek stojící dvě stovky třeba až dva nebo tři tisíce korun! Není divu, že takové nešťastnici vykoupení z brlohu neřesti nekynulo, i když měla noční výdělek z prodeje svého těla sebeskvělejší.
Otrokář koupenou duši nepustil ze svých spárů bez zaplacení fingovaných dluhů ani její rodině, ani vlastnímu otci, byť třeba prosil za její propuštění na kolenou. Mnohdy se stalo, že nevydal ani slušné děvče, které sám svedl a do svého doupěte zavlekl. Když se náhodou rodiče o pobytu nešťastné dcery v nevěstinci dozvěděli, v zoufalství se dovolávali pomoci policie, byli odmítnuti pouhým pokrčením ramen a bordelář - lidokupec je prostě vyhodil ze dveří. Tak se marně pokoušeli vysvobodit z bordelů často zavlečené ženy jejich mužové, svedené milenky jejich milenci, bratři vlastní kleslé sestry - a museli je nechat zkáze úplně napospas!
Ze staré monarchie bývali koncesí nevěstince odměňováni policejní konfidenti, známá jména jako Lederer, Žemlička, Šuh a Kaucký. Ten poslední nashromáždil z nevěstince obrovské jmění. Zanechal po sobě rozsáhlou sbírku starožitností a za svého života dojížděl do Antverp na burzu diamantů nakupovat nevídané skvosty.
(Převzato z knihy Konec bahna Prahy, 1927)
Způsob, jakým ochránce prostitutek, tzv. pasák vstoupil do bolavého problému dějin naší prostituce, nebyl snad dosud dokonale objasněn. Podle mého názoru vyvinuli se ochránci prostitutek pravděpodobně z bývalých pražských pepíků, brněnských plotňáků nebo ostravských chacharů, kteří odložili kárované kalhoty, strakaté kabáty, čepice s "nehtem" a vlasy do patky česané a přenechali hrubou práci svým počestným kolegům; dříve drželi se jen "rohu", čekajíce na něco lepšího. Když však to něco dlouho nepřicházelo, naučil se takový člověk příležitostně něco "stopit", až z něho delší pobyt "v lochu" a ve společnosti podobných kumpánů udělal buďto dokonalého zločince nebo pobudu, hodícího se jen k nějakému nečestnému zaměstnání. Pozdější asanace, spojená s bouračkami na předměstích, učinila dřívější obvody velkých měst záhy středem města, které se tak rozprostřelo všemi volnými směry do okolních polí. V těchto dřívějších pustinách vyrůstaly továrny, svištící píšťaly svolávaly do práce nový lid, který již nemusil umět žádné řemeslo, nýbrž od něhož se žádala jen obsluha samočinných strojů a v tomto zbrusu novém prostředí vyrostl nám asi typ "pasáka". Když potom práce stále kolísala mezi konjunkturou a stagnací, nalézáme již na této nové periferii města stále hojně mladých lidí bez zaměstnání, povalujících se po ulicích od rána do noci a krátících si volnou chvíli hrou v karty, čekajících na kousek živobytí od matky pradleny nebo posluhovačky, až si zvolna odvykli práci úplně a hleděli jen sehnat občas nějakou tu korunu snadno a pohodlně.
Byl to naprosto skutečný pokoj, divan nadnášel mou prdel tak naprosto skutečnou a naprosto skutečná kurva, která se právě vracela ze záchodu, odhodila cosi jako šaty. Měla jakési strakaté spodní prádlo a to mně vracelo vědomí, přesto, že již dávno seděl havran na imaginárním poprsí Pallas Atheny. Procitl jsem. Byl tu pach z divadelních paruk. Řekl jsem si v duchu: bordel. Říkal jsem si neustále: bordel, bordel, bordel, bordel. A také s procitnutím zaznělo někde hluboko za mým jazykem slovo mrdat.
Vítězslav Nezval: Sexuální nocturno