Kauza: Na prahu nové renesance...

Sedm otázek pro šest statečných


Trosky kaple sv. Rosy z Limy v Novém Mexiku

  1. Vystačí si současná přelidněná, překultivovaná euroamerická civilizace stále s Desaterem - souborem pravidel zjednaným pro potřeby malého, sociálně primitivního (nahlíženo prizmatem dneška) kmene?
  2. Co nového, jiného by se podle Vás mělo objevit v přepracovaném, doplněném Desateru?
  3. Lze ještě (znovu) přinést lidstvu (pohybujeme se stále v naší, postkřesťanské kultuře) nějakou novou zvěst, která by užitečně ovlivňovala společenské a sociální klima?
  4. Nemyslíte si, že nás (biologický druh homo sapiens sapiens) křesťanství podstatě našeho bytí spíše vzdálilo nežli přiblížilo a že se nyní, stejně jako řada vyspělých civilizací před námi, houpeme na vratkém civilizačním vrcholu, po němž může následovat pouze prudký pád dolů?
  5. Pokud si to myslíte: Lze takový pád ještě nějak odvrátit? Jak?
  6. Co vám říkají pojmy jako sociobiologie, evoluční psychologie, psychobiologie?
  7. Pokud tyto nové obory, které usilují o těsné propojení některých přírodních a humanitních vědních směrů, znáte: Myslíte si, že by mohly časem přinést lidstvu nějaké podstatné, nové sdělení?

Ludvík Vaculík, spisovatel


Foto: Jana Noseková

Desatero, když si je prostě přeříkáte, stanovuje pravidla jednání vůči Bohu a vůči společnosti. Jsou pro jedince, jedinec tu je, a když si Desatero přeříkáte, musíte cítit, že na vás záleží, zda je budete zachovávat. Všecky ty moderní chutě - psychologie, psychobiologie a co všecko existuje - jsou projevem nevůle jednat správně. Je to systém výmluv! Prostě se vám nechce ten zákon dodržovat, proto sháníte po ordinacích důkazy, že to na vás už neplatí. Blbost!

Jan Keller, sociolog


Foto: Monika Tomášková

  1. Euroamerická civilizace není přelidněná (spíše populačně stagnuje či vymírá) a není překultivovaná (je jen uměle přikrmována komercionalizovanou kulturou).
       S Desaterem v žádném případě nevystačí. Nikoli však proto, že by bylo vymyšleno pro potřeby sociálně primitivního kmene. Nevystačí s ním proto, protože považuje každou regulaci (včetně té, o kterou usiluje Desatero) za omezení své svobody. Podrobněji o tom pojednal markýz de Sade.
  2. Tak třeba: Nepropůjčíš vědcům klonu svého. Ale vážně. Nemá smysl přepracovávat či doplňovat. Desatero, protože problém nevězí v tom, že by v něm bylo příkazů málo či byly zastaralé. Problém je v tom, že (jak se dnes hezky říká) nikdo nemá mandát, aby druhým cokoliv v oblasti morálky předpisoval.
       Už delší dobu jsme svědky epochální deregulace. Nejprve bylo deregulováno náboženství, byla deregulována cesta ke spáse a dnes již deregulace pokročila v této oblasti natolik, že bylo naprosto deregulováno i to, v čem chce kdo svou spásu vidět. Desatero bylo funkční v době, kdy cesta a cíl spásy ještě deregulovány téměř nebyly.
       Obávám se, že některá přikázání Desatera by se mohla časem dokonce ocitnout na seznamu tzv. mimoobchodních bariér obchodování, jež vypracovávají experti z WTO. Pak by se neadekvátnost (a v tomto smyslu nemravnost) Desatera z hlediska globalizované kultury projevila v plné nahotě.
  3. Mechanismus nové zvěsti je trochu paradoxně založen na osvícenských předpokladech, podle nichž lze poznat objektivní pravdu, lze ji sdělit dychtivým druhým, kteří ji pak budou přirozeně následovat. Dnes všechno funguje jinak. Každá pravda je relevantní jen v určitém kontextu, lidé mají jiné problémy než dychtit v práci či dokonce ve svém volném čase po pravdě, a když jim nějakou jakžtakž věrohodnou přece jen nakonec v přestávkách mezi reklamami propašujete, mají spoustu dobrých důvodů touto pravdou se neřídit. Nemůžete jim to mít za zlé, nemůžete je ale za to ani obdivovat.
  4. S vratkým vrcholem z Vaší otázky souhlasím, s prudkým pádem dolů taky, jen si nejsem jist, zda za to může zrovna křesťanství. Myslím, že větší vinu nesou různí volnomyšlenkáři a liberálové, kteří křesťanství rozbili a od té doby zvědavě čekají, co to s lidmi udělá. Já sám se považuji za mladého levicového konzervativce a myslím si, že slušný člověk, než lidem něco rozbije, měl by mít aspoň ponětí o nějaké náhradě. Obávám se, že ti, co rozbili křesťanství, nemysleli ani na dva kroky dopředu. Křesťanství nehájím proto, že bych snad byl věřící. Církev s jejími rituály se mi ovšem líbí. Musí se líbit každému sociologovi, který četl Durkheima.
  5. Pád odvrátit nelze, protože už jsme, sakra, dole. Kdyby tak šlo vrátit na chvíli aspoň tu dobu, kdy se teprve padalo. Ti natvrdlejší si tehdy mohli aspoň namlouvat, že jsou v letu.
  6. Sociologie a zřejmě i ostatní uvedené disciplíny mohou mít význam v tom, že překonají přehnaně vyhrocenou dualitu ve vztahu člověk - ostatní tvorové. Nepovažuji se za hlubinného ekologa, ale jednota všeho živého se mi zdá být evidentní. Sociobiologie v řadě případů ukazuje, že to, co jsme považovali za zcela nespojité, se v různé míře, ovšem často s překvapivou intenzitou, projevuje na různých úrovních subhumánního života. V každém případě mohou tyto disciplíny člověku, který se rochní ve vlastní výjimečnosti, poněkud pocuchat zbytnělé sebevědomí, což je vysoce žádoucí. Právě v tom by mohlo spočívat ono podstatné sdělení lidstvu.
  7. Ke vztahu mezi přírodními a společenskými vědami. Pozitivismus si od 19. století myslel, že obojí disciplíny se sejdou na poli exaktnosti, a to prostě tak, že vědy společenské jednoduše napodobí vědy přírodní. Měly se jim vyrovnat v jejich schopnosti analyzovat, měřit a prognózovat.
       Dnes se obojí disciplíny skutečně scházejí, ale tam, kde to nikdo nečekal. V podmínkách rizikové společnosti se ukazuje, že to, co se děje v přírodě a s přírodou, je stále méně vysvětlitelné bez zřetele k tomu, co provádí sama se sebou moderní společnost. Vše je ovšem velmi komplikované a podmíněné, takže se vědy přírodní a společenské setkávají nikoliv na poli exaktnosti, jak o tom snilo minulé století, ale na poli všudypřítomné nejistoty. Takhle si to setkání ještě nedávno nikdo nepředstavoval. Blíže o tom Ulrich Beck.

Miroslav Plzák, psychiatr

  1. Předesílám, že jako lékař mám sice humanitní poslání, nikoliv však humanitní vzdělání. Nemohu proto odpovídat v duchu humanitních věd. Předpokládám, že uvedená skutečnost nehraje nějakou rozhodující roli.
       Křesťanské DESATERO chápu jako pokus o soubor etických norem, který se nevydařil. Nevydařily se ani pokusy humanitních věd položit základ ke konstrukci něčeho podobného DESATERU.
       Hodnotíme-li účinnost jak DESATERA, tak humanistické etiky na společnost, musíme konstatovat, že v euroamerickém prostoru je nulová. Zabíjelo se a válčilo po DESATERU stejně jako před ním a krev tekla i v dobách, kdy největší velcí duchové doby tříbili lidského ducha k vzájemné pospolitosti.
       Z následujícího textu vyplyne, že zastávám názor: lidská společnost představuje pospolitost lidí chovajících se podle zákonitostí nauk nelineárních systémů. Návod "jak se chovat" musí být vyústěním jejich badatelského úsilí. Příkaz "nezabiješ" je neúčinný svou samozřejmostí. Současný občan mající základní školní vzdělání potřebuje slyšet, jak je možné, že se zabíjíme stále ve stoupajícím množství. Teprve až zjistíme, kde se stala chyba, začneme VĚDĚT, jaké jsou možnosti se této chybě vyhnout.
       Zatím jsme především moralizovali formou řečnických apelů. Další chyba. Nicméně renesance myšlení v oblasti etiky již zdánlivě nastává, protože se informatika začíná konečně "plést" do psychologie, sociologie i politologie.
  2. Jen krátce promluvím pesimisticky. Etika byla vědou všech velkých civilizací. Ve své klasické formě dodnes neodpověděla na otázku, proč se lidé chovají neeticky. Učebnice etiky působí zvláštním komickým dojmem, protože je čím dál více zahalena novými pojmy, pomáhá si nedefinovanými kategoriemi, ale co především, nenalezneme zde snahu zformulovat nějaké nové desatero srozumitelné alespoň středoškolákům. Jednoduše etika jako věda o morálce NEVÍ. Nedokáže sestavit upotřebitelný návod k chování, protože skutečně NEVÍ jak a z kterých tvrzení vůbec začít. Požádáte-li filozofa zabývajícího se etikou, aby sepsal populárně naučnou publikaci "jak žít mravně", dozvíte se v ní jen o různých směrech etického uvažování a nakonec vám bude řečeno, že by bylo nesolidní něco podobného sepsat, protože etika je momentálně ve stadiu postmoderně nesrozumitelných rozporů.
  3. Nejsem si jist, zda to, co nyní napíši, lze označit jako zvěst, ale dovolte mi říct něco slovy psychiatra, který se skoro třicet let věnoval zkoumání citových vztahů, jež vedou k manželství jako instituci zajišťující právně reprodukci lidského rodu. Milostné citové vztahy mají povahu jedinečných emočních prožitků, protože podstatou milenecké lásky je soupeření. Soupeření o závislost. Jelikož je ve své podstatě možné, že milovanou osobu ztratím tak, že někdo jiný nežli já se stane milovanou osobou, je pochopitelné, že se budu cítit ve stavu permanentního ohrožení. A je podstatné VĚDĚT, že neexistuje jediný spolehlivý návod, jak tomuto ohrožení zabránit. A není marné rovněž VĚDĚT, že díky nejistotě milostného vztahu má milenecká láska svou jedinečnost, svou poezii a také svou trýzeň. Každému vztahu hrozí, že skončí debaklovým rozchodem, kdy jeden z partnerů je utrápený, druhý otrávený.
       Lze považovat rozchod za něco nemravného? Má v lásce etika vůbec nějaké místo?
       Tvrdím, že má. A tvrdím, že z úzkého okruhu zkoumání jednoho jevu lze vyvodit obecné pravidlo jako hypotézu, kterou můžeme deduktivně testovat na jiných případech lidských vztahů.
       Před čtyřmi roky jsem se dopracoval ke zjištění, že jak milenectví, tak manželství lze udržet v lidsky únosných mezích, je-li mezi partnery dodržována ÚMLUVA (obecně SMLOUVA), že cokoliv učiní, musí být oboustranně výhodné.
       Oboustranná výhodnost je snadno pochopitelná v manželství, nikoliv v milenectví. Základní mileneckou ÚMLUVOU je totiž právo na rozchod. Ale lze ji individuálně doplnit třeba dohodou, že rozejdeme-li se, nebude nikdo označen jako opuštěný, ale zásadně se bude tvrdit, že rozchod nastal po oboustranné domluvě. Jde totiž o prestiž, kdy opuštěný partner by mohl být nahlížen jako neúspěšný a možná i neschopný partner. Víme-li, že milenectví je z hlediska teorie her soupeřením, pak vše v mé mysli je mobilizováno na vítězství, tedy zisk. Ostatně v tom vězí skutečnost, že milenectví je stav nebezpečně paradoxní. Řešením by bylo zamilovat se vždy a jedině přiměřeně. Je snadné tuto skutečnost pochopit, ale je obtížné se podle ní řídit.
       Takže chci-li se v mileneckém vztahu chovat mravně, uznám právo druhého opustit mě i za cenu toho, že budu trpět. Moje utrpení je důsledek mé porážky. Uznám-li právo na rozchod i za cenu svého utrpení, chovám se mravně, protože dodržuji jedině možnou formu ÚMLUVY. Nemravné je teprve jednostranné KOŘISTĚNÍ na vztahu. Konkrétně: žena vstoupí do vztahu s mužem a zatají, že nevzala antikoncepční pilulky. Chce ho těhotenstvím přinutit k sňatku.
       Je vidět, jak obtížné je dopracovat se ke kvalifikaci mravnosti, ale principu oboustranně výhodných ÚMLUV lze člověka naučit ve zcela jednoduchém edukativním psychoterapeutickém procesu. Stačí vysvětlit, v čem spočívá oboustranně výhodné uvažování (párový kalkul), a jakmile si ho manželé doma ověří, přestanou se řídit vnitřním puzením ke KOŘISTĚNÍ a zvyšování osobního ZISKU.
       Protože platidlem v partnerském stavu jsou emoce, je nutné zbavit se představy, že platidlem jsou peníze. Řeší-li manželé jakýkoliv instrumentální problém (problém soužití), třeba jak budou bydlet, pak musí volit řešení, z něhož budou mít oba přibližně stejnou radost.
       V procesu zacvičování manželů do oboustranně výhodného uvažování se k mému údivu ujal pojem "Oboustranně výhodný obchod". Jeho zkratka zní přijatelně - "OVO", a navíc člověk necvičený v jazyku vědeckých teorií přijme lépe pojem "obchod" než pojem "úmluva", protože - s odpuštěním - "kšeftu s emocemi" porozumí celkem snadno.
       Takže bych princip "OVO" považoval za jeden z důležitých pojmů etiky, řekněme spotřební. A dodávám, že bez spotřební etiky je etika nanic.
  4. Monoteistická náboženská etika jednoduše neuspěla. Otroctví by zaniklo tak jako tak. Tím ovšem nepopírám ohromný význam křesťanství pro zachování antické civilizace a vůbec vypravěčský rozměr nádherných biblických příběhů. Bylo-li možné, že kněží žehnali zbraním bojovníků na obou stranách bojiště, nelze se divit nedůvěře v náboženskou morálku.
       Velká světová náboženství se navíc zdiskreditovala tím, že připustila ve vlastních řadách vznik fundamentalismu. Samozřejmě že fundamentálně věřící je pro církev spolehlivější nežli věřící připouštějící si pochybnosti. Kdyby jakékoliv současné náboženství zdůrazňovalo, že VĚŘIT neznamená VĚDĚT, ale naopak, že VĚŘIT znamená NEVĚDĚT JISTĚ, bylo by důvěryhodnější.
       Jakmile chceme VÍRU změnit ve VĚDĚNÍ, musíme prohlásit pochybnost za hřích a své pravdy musíme hlásat a nikoliv dokazovat. A tento druh myšlení musíme dnes prohlásit za zcestný, protože si doslova vynucuje intoleranci.
  5. Protože existují zbraně hromadného ničení jako takové a protože všechny postupy zakazující jejich použití jsou zajištěny nedostatečnými smlouvami, je konečná zkáza lidstva jevem možným. Paradoxně nás zatím před touto katastrofou chrání fakt, že s největší pravděpodobností by zanikl i ten, kdo by těchto zbraní použil jako první.
       Nikoliv morálka, ale holá nezbytnost nutí velmoce vlastnící jaderné zbraně nedovolit jejich nekontrolované šíření. Toto tvrzení má kupodivu obecnou platnost. Lidská psychika je totiž sestrojena tak, že jako nepoučený laik uznám jen takový druh morálky, jenž mě ochrání před nebezpečím a jenž mně pokud možno přinese nějaký prospěch. Humanistické vědy hovoří o morální povinnosti, aniž by zdůrazňovaly existenci morální nezbytnosti. V současném historickém údobí chápe náš občan placení daní jako povinnost a vzpírá se uznat, že jde o nezbytnost. Pochopí-li, že platit daně je nezbytné, okamžitě zkoumá, jak platí daně ostatní členové společenství. Tak dlouho zkoumá daňové zatížení, až odhalí nějaký rys vlastního znevýhodnění. Odhalí tak nespravedlnost ve svém daňovém zatížení a má zač bojovat.
       Kdyby nebojoval, mohlo by dojít k etické pohromě, že by totiž zkonstatoval, jak se svou naprostou poctivostí stal komickým hlupákem.
       Uzavřít smlouvu o kontrole jaderných zbraní je k ničemu, pokud není současně uzavřena dohoda o KONTROLE plnění smlouvy. Pokud by neexistovala kontrola smlouvy, je zcela přirozené, dokonce nezbytné podezírat druhou smluvní stranu, že smlouvu nedodrží, protože z nedodržení smlouvy plyne výhoda. Neboli spoléhat na poctivost smluvně vázaného konkurenta znamená vystavit se ohrožení. Etika budovaná na základech humanistických věd nás nutila věřit v poctivost a dobro někoho, kdo byl z podstaty věci nikoliv spojencem, ale soupeřem.
       Vidím vylepšení vztahů mezi lidmi a národy, stane-li se etika vědou opírající se o exaktní zkoumání lidského chování, a to je možné jedině tak, že začneme rychle těžit z poznatků oněch oborů, jež jsou obsahem další otázky.
  6. Lidská mysl je stále ještě naprogramována tak, že hlavním nepřítelem člověka je zase jen člověk. Od chvíle, kdy jsme se jako lidé spolčili v loveckou smečku, přestal nám být silný a velký predátor africké savany hrozbou. I dnes nás co do počtu lidských obětí nepoměrně více ohrožují války než živelné katastrofy. O tom všem pojednává evoluční psychologie.
       Lidská řeč dodnes slouží k MANIPULACI tak, abych co člen společenství získal nejlepší postavení. Hierarchie všech současných společenstev si soupeření doslova vynucuje. Takže velmi obecně řečeno, domlouváme se především jak likvidovat zevního nepřítele a jak co nejlépe obelstít konkurenci uvnitř. A k tomuto úkolu používáme formulací ZNĚJÍCÍCH eticky: Podílel jsem se právem na popravě třídního nepřítele, protože jeho historickým cílem bylo mě, jako prostého občana, zničit. Je tedy možné zneužít jazyka k etickému intrikaření. Zdůrazňujme nepřetržitě, že je možné jakékoliv neetické chování eticky zdůvodnit.
       Považuji za mimořádně přínosné, co u nás publikoval Petr Koťátko, že jazyk jako prostředek komunikace není schopen dokázat VĚROHODNOST jazyka. Je-li proto možné, aby mě smluvní nepřítel oklamal, je naivní se spoléhat na nějaký text dohody. Nedůvěřovat je přirozené a chtít zajištění dohody jinak, nežli toliko SLIBEM, je nezbytné. Kontrola SLIBU se má stát samozřejmostí a nemá být pociťována jako urážka.
       Mohu-li být nedodržením smlouvy znevýhodněn tak, že ten, kdo smlouvu poruší, má z porušení smlouvy zisk, je správné vést nepřetržitý dialog, jak dodržení smlouvy kontrolovat.
       Uvažme ale manželskou nevěru. Není v moci nevěrného partnera, aby prostřednictvím jazyka dokázal věrnost. Pochybovat o věrnosti je tedy správné. Žárlivost je vskutku cosi přirozeného. Zároveň zde ale vzniká nová podstata důvěryhodnosti, protože nepřetržitá kontrola věrnosti by natolik zahltila manželství, že by se stalo zcela nerealizovatelným. Chci tím jen naznačit, že existují situace, kdy je lépe věřit, i když mohu být klamán. Neinformovaný manželský partner neuzná neúprosný fakt NEJISTOTY ve věci věrnosti a dusí partnera vyčítáním a vyslýcháním, a obvykle se nedopídí k poznání, že jazykem se nelze dopátrat pravdy o nějaké konkrétní skutečnosti, kterou nejsem schopen náležitě kontrolovat.
       Domnívám se, že z teorie komunikace budované na exaktní teorii informace vznikne nová etika, ovšem nejen jako teorie, ale i jako spotřební zboží. Od prvního publikování Shannonova vzorce o informaci jako veličině vyskytující se v přesně měřitelném množství neuplynulo ještě ani sedmdesát let. Věřím ale, že právě toto byl okamžik skutečné renesance lidského ducha, a zdá se mi, že etické skutečnosti (nikoliv pravdy) nebudou muset být hlásány, ale budou prostě sdělovány.
  7. Závěrem:
    Nevidím novou renesanci morálního kodexu lidstva ve sporu humanitních a přírodních věd. Člověk a společenské informace, v nichž žije, patří informatice. Teorie systémů, vědeckého pojetí komunikace a jazyka vůbec jsou schopny zkoumat cesty, aby člověk i nadále mohl soupeřit, aniž by tekla krev.
       Je pro mě naprosto nepochopitelné, proč není rozvíjen po mém soudu první a zcela přijatelný etický kodex modelovaný na nejmodernějších počítačích:
    1. v prvním kroku se k bližnímu chovej vstřícně,
    2. v druhém se chovej tak, jak on zareagoval na tvou vstřícnost.
    Provedl bych v něm malou opravu. Chovat se vstřícně nesmí být chápáno ve smyslu vyhovět, ale vyslechnout, promyslet a uzavřít ÚMLUVU. A zásadně ÚMLUVU v duchu již dříve uvedeného principu OVO (Oboustranně výhodný obchod).
       První věta kompjútrového kodexu by mohla znít i takto:
    1. při kontaktu s bližním se vždy především pokus uzavřít ÚMLUVU podle principu OVO.
    Druhý krok je stěžejní. Budeme-li na nepřátelský akt odpovídat přátelsky, podporujeme agresivitu. Slušný člověk si usnadňuje svou situaci demonstrací vlastní slabosti. Odmítá agresi z podstaty své slušnosti, a tím podporuje vládu drzosti a násilí.
       Aby zanikli společensky negramotní agresoři, musí dojít ke spiknutí slušných, kteří však musí nezbytně projít etapou, v níž budou odpovídat na agresi agresí, aby se násilník začal bát chovat se násilně.
       Tuto elementární myšlenku lze zdárně rozvíjet a je dokonce možné ji učinit srozumitelnou devadesáti procentům populace, jimž je pojem vědecké pravdy naprosto cizí.
    Bojím se, aby idealizovaná mravnost nebyla překážkou k dosažení mravnosti faktické.

Dušan Třeštík, historik


Foto: Jana Noseková

  1. Nevystačí, nevystačila si s ním totiž nikdy. "Vystačit" s pravidly své kultury můžeme jen tehdy, když o nich nepochybujeme. Evropská kultura je však kulturou pochybování, disputace, sporu, legitimního vzdorování autoritám, je to kultura anarchie moderované právem, tedy lidmi stanovenými pravidly, která se na pravidla božská sice mohou odvolávat, nepodřizují se jim ale bezvýhradně. V žádné jiné než evropské kultuře by například sotva mohla vzniknout veřejná a legitimní diskuse o tak základním pravidlu, jako je nezabiješ, která by byla svěřena k rozřešení disputaci univerzitních mistrů, tak jak se to stalo v Praze na počátku husitské revoluce, kdy univerzita rozhodovala o spravedlivé válce.
       Desaterům se v zásadě věří, porušují se, ale vystačí se s nimi. V Evropě se porušovaly sotva více a častěji než kdekoliv jinde, tvrdilo se, že se jim věří, ale vždy se o nich diskutovalo. Sotva lze tedy říci, že jsme s nimi vystačovali. Svá pravidla jsme si dělali sami, nebyla nám zjevována. Už od samotného počátku se jim říkalo "svobody". Nejprve to byly malé svobody malých skupin "od něčeho", od placení dávek, od vojenské povinnosti, až se z nich nakonec stala jedna velká svoboda všech, občanská svoboda, založená na lidských, a ne božských právech. Lidská práva se nám jaksi nenápadně vsunula na místo Desatera, zdůvodněná ale byla podobně spíše než dohodou lidí jejich "přirozeností" a koneckonců Bohem.
       Vystačovali jsme s nimi vlastně donedávna, hodila se totiž docela dobře jako morální zdůvodnění panování euroamerické civilizace nad světem. Bylo vždy jasné, že se za nimi schovává notná porce pokrytectví, skutečně najevo ale vychází teprve nyní, kdy se nám naše světová vesnice definitivně globalizuje. Tato protestantsko-americká iluze naší kultury se přežívá stále zřetelněji, je stále obtížnější jí věřit.
  2. "Přepracovávat" Desatero je proto nesmysl. Takových nápadů jsme se vzdali už někdy
    v 10. století, když jsme dělali tuto Evropu. Tehdy jsme vsadili na dohody mezi lidmi a na nich jsme stavěli praktické fungování své společnosti bez nějakých zásadních ohledů na to, co tomu říká Desatero. Naše potíž je nyní v tom, že jsme tomu fungování podřídili úplně všechno, takže se nám stalo účelem samým o sobě. Může se nám proto zdát, že potřebujeme nějaký nový smysl a účel našeho bezhlavého úprku kupředu (tedy něco, co by nahradilo mytický Pokrok našich dědů) a hlavně jeho zdůvodnění, nějaké nové desatero či patero. Pokud ale nemáme náhražku pokroku, nebudeme mít ani náhražku Desatera.
  3. Čekáme tedy na "zvěst" - na náhle se objevivší iluzi, které bychom mohli jakžtakž věřit, vlastně jakoukoliv, jen trochu přesvědčivou. Jenže takto kultury jakožto soubory symbolických reprezentací světa nevznikají. Ty obrovské, polymorfní a polyvalentní hromady reprezentací, jimiž se jeví být na první pohled, jsou (podle mého přesvědčení) přece jenom nějak "organizovány" jakýmisi základními vůdčími myšlenkami či - možná - spíše "způsoby myšlenek". Žádnou kulturu na ně nelze redukovat, žádná ale není bez nich pochopitelná.
       Jedním z takových základních "způsobů myšlenek" všech archaických kultur byla přirozená jednota světa jakožto jednoho nedílného světa lidí, bohů, zvířat a rostlin. Křesťanství vyhnalo ze světa bohy, kteří tu do té doby sídlili v přirozené symbióze s lidmi, a vykázalo jim "onen" svět mrtvých a démonů. Oddělilo tak prostor lidí jakožto "svět" od prostoru božskosti a učinilo "svět" (či "přírodu") vnějším, předmětným a tedy manipulovatelným. Touha po obnovení přirozené jednoty světa se dnes mnohým, ekologům, neopaganistům, lidem z new age zdá být právě onou "zvěstí", která spasí naši kulturu, dá smysl a zdůvodnění jejímu úprku vpřed třeba i tím, že ho popře. Samotná touha, sama "zvěst" ale nic nedokáže, neumožní konstruovat novou jednotu světa tak, aby na ni kultura svými reprezentacemi tak či onak poukazovala jako k něčemu základnímu a zpřítomňovala nám ji.
       Stále např. myslíme jednotu jako strukturu, něco uspořádaného, ačkoliv víme, že její podstatou je chaos, byť "deterministický". Kultura vzniká vždy jako boj proti chaosu, stvoření je vydělení z primordiálního chaosu separací a pojmenováním jeho částí. Vždy jsme se báli chaosu a vždy jsme také uznávali obrovskou potenci a čerpali jsme z ní v zápase s entropií tím, že jsme se k němu pravidelně v karnevalech, saturnáliích a orgiích vraceli, abychom obnovili stárnoucí a ke smrti spějící časy. Při tvorbě kultury tedy není ani tak důležité popírání chaosu jednotlivými pořádajícími kulturními prvky jako ten prostor, který při tom chaosu zůstává zachován. O to asi jde v postmoderním myšlení, jde o snahu otevírat studánky chaosu a zároveň je udržet v rozumné míře.
       Stále to ale není žádná zvěst, žádné morální pravidlo, na které přitom čekáme. Na to budeme čekat zbytečně, protože - jak jsme si právě řekli - takto kultury nefungují. Pokud na něco čekáme právem a se skutečnou rozumnou nadějí, je to něco, co promění celý náš způsob myšlení "světa" a nás samotných. K tomu zřejmě není daleko. Čekat ale na nějaké nové desatero nebo patero je nesmyslné.
  4. Proto nedojde k žádným zvláštním katastrofám této naší kultury, bude se transformovat, ale ne celkově hroutit. Výsledek bude opět optimistický, protože naše kultura si vyrobí opět novou životodárnou vedoucí iluzi, náhražku velmi úspěšného pokroku (který byl zase sám jen náhražkou spasení). Možná to bude chápat jako morální pravidlo, ale spíše ne.
  5. Není co odvracet. Globalizaci nic neodvrátí, a není také jisté, bylo-li by to nutné.
  6. -
  7. Propagoval jsem sociobiologii a evoluční psychologii už před léty a bavil jsem se tím, jak jsem tím šokoval milovníky Desatera. Nemyslím si ale, že zjištění, že jsme determinováni svým genetickým softwarem, které odpovídá stavu lidstva z doby kamenné, je tím "sdělením", které někteří očekávají. Relativizuje samozřejmě všechna Desatera, co jich je, to ale mění jen naše iluze, ne skutečnost.
       Všichni moralisté, a čeští zvláště, si myslí, že takové konstatování skutečnosti je nemorální. Řeknu-li, že "nezabiješ" platí jen někdy, někde a pro někoho, nikdy ne absolutně, jsem prý amorální zrůda. Takový zásadový postoj ale může být jen zábavný, vést o něco takového věcný spor nelze a také by to nemělo smysl. Objevy evoluční biologie tedy nejsou ani "sdělením" v negativním smyslu.

Jiří Gruša, spisovatel


Foto: Ondřej Slabý

  1. Desatero je produkt desetiprstového elánu vzpřímené opice jménem člověk. Tak se chápala světa a tak ho chápala. Byl to první velký digitální projekt na rozlišení dobra a zla. Dnešní digitalita je dědicem tohoto třídění. Také ona míní svět binárně: 1 nebo 0. Nemíní však rovnou dobro nebo zlo. Rozlišuje diskrétně a v obrovském souhrnu. Jako by chtěla říci: - ještě nevím, jestli je to dobré. Nebo: ještě nevím, jestli je to tak zlé. Jako by sdělovala: nemám přikázaní, ale rady. Ta hlavní zní: nebuď opice! Ta druhá: nejsi bůh!
  2. Když věříš v jednoho boha (jako já třeba), nezapomeň na ty ostatní. Jsou to jeho sestry a bratři! Nevytahuj se na ně. Jsou možná lepší než ty a tvoji souvěrci. Natožpak soukmenovci.
  3. To lze vždycky. "Good news - no news" platí jen pro média. Hustý svět dneška potřebuje průvodce. Průvodce není prorok. Je to charismatik, který tuší, kudy houštím. Nevěř mu ale, když začne tvrdit, že zná cíl. Ať napřed doloží užitečnost své téze na sobě. Že s ní lze pracovat, poznáš podle toho, že z nás nedělá morčata nebo řezníky.
  4. Až budem vědět, co je "podstatou našeho bytí", odpovím. Dosud to byl však jen teorém, dobrá zvěst o nás jako potřebné sebevědomí. Opravdu žijeme v čase, kdy se zas jedná o jeho jinou verzi. Ale mluvit o pádu je apokalyptické. Naše typická story. Historismus etc. Linearita. Učme se vidět fraktálně! Pád je pak vzestup, dole je nahoře - a uvnitř je venku. Hloubka je na povrchu. Vynořuje se. Velké změny pocházejí z neviditelně malých. Kdyby tomu bylo jinak, Herodes by byl v Betlémě včas.
  5. Ale ovšem. Nesmíme se brát tak vážně. Do digitálního desatera bych proto přidal další tři rady:
  6. Jsou to jména intelektualizovaných dobrých zpráv. Koncepty vědeckých evangelií.
  7. Ovšemže, pokud nebudou nudné. A pokud budou krásné. Dobrá zpráva je eu-angelion, "eu" však znamená taky a hlavně krásný. Má čistě estetický rozměr.

Jiří Trávníček, liter. vědec


Foto: Jana Noseková

  1. -
  2. Tak především: Desatero nebylo sesláno kmeni jednomu, ale dvanácti - dvanácti kmenům izraelským. A protože ho do svého etického "genofondu" přijalo později i křesťanství, svědčí to o tom, že Desatero je schopné být živorodé přinejmenším pro dvě monoteistická náboženství. Proč si myslet - té pýchy! -, že zrovna my a dnes stojíme na nějaké světodějné křižovatce, která nás nutí, abychom Desatero přemysleli, doplnili či nahradili? Dejte pokoj! Dokážeme si představit, do jakého prostoru bychom tímto vykročili? A ještě něco: Desatero není pouze technický návod, jak správně žít, návod, o kterém se můžeme usnášet, korigovat si ho, hledat mu lepší verze. Bylo nám sesláno Bohem. A troufne si někdo vstupovat do Jeho úradku!? Počkejme si tedy až na to, jestli On sám nebude chtít udělat nějakou změnu. Však on si už nějakého nového Mojžíše mezi námi najde.
  3. Nebuďme tak domýšliví: my, lidé západní tradice, nežijeme v žádné postkřesťanské kultuře. Křesťanství sice prošlo sekularizací, ale nezaniklo. Ba naopak, zkušenost sekularizace a racionality je pro něj k nezaplacení. Navíc, křesťanství - to není jenom věrouka, ale také etika... a dokonce kultura. Dokážu si představit člověka západní tradice, který nesdílí ani křesťanskou věrouku, ani křesťanskou etiku, ale pokud jde o kulturu (v širokém slova smyslu), i ten největší ateista nemá šanci z ní uniknout. Když nic jiného, tak v ní vězí svým jazykem. Jinými slovy: svatá prostoto, vyvléci se z ní pro je něj marnost nad marnost, neboť si nosí její Kainovo znamení; proto raději nechť si posype popel na hlavu. A pokud tohle neví, má šupiny na očích.
  4. -
  5. "Podstata našeho bytí" - ehm, ehm. Není to spíše naopak? A sice že o podstatě našeho bytí můžeme mluvit také díky křesťanství? Vždyť křesťanství nám dává klíč k nám samým, k těm částem našeho "já", které bychom si jinak vůbec neotevřeli. Jako je např. pokání a lítost nad svými činy - komu to zní příliš "teologicky", tak tedy pokora.