Čtyři století jsou dlouhá doba pro jednotlivce, krátká pro lidstvo a asi tak přiměřená doba, řekl bych, pro střídu epoch ve vývoji lidského (řekněme raději evropského) myšlení a poznání. Do jedné slavné epochy jsme se narodili krátce před jejím stále častěji ohlašovaným koncem. Nebude to, zdá se, konec zatracující, nýbrž konec překračující.
Velký francouzský myslitel René Descartes je počítán mezi filosofy, i když duchem a vášní byl spíše vědcem. Tenkrát se to příliš nerozlišovalo, dnes už je to něco jiného - a to právě vlivem postojů, na něž nás Descartes sám navedl. Karteziánská epocha evropského (posléze světového) myšlení byla provázena nebývalým rozmachem vědy založené na objektivním, evidentním, nepochybném a ověřitelném poznání, vědy podřízené přesným, matematicky formulovaným zákonům a přichystané k nejrozmanitějším technickým aplikacím. Podle Descarta se realita nepozná podle vůně či pachu, nýbrž podle toho, jak je ochotna poddat se matematickému popisu a propočtu.
Mluvím-li o konci karteziánské epochy, nemyslím ovšem konec vědy, nýbrž jen konec dominujícího postavení určitých filosofických východisek, pro tuto epochu charakteristických - toho, co se dnes označuje jako kartesianismus. Buďme však konkrétnější.
Především je tu ono slavné Descartovo rozlišení duše a těla jako dvou odlišných substancí, prvé netělesné a neprostorové, zato myslící (res cogitans), druhé tělesné či tělesové, prostorově rozprostraněné (res extensa). Zatímco svět duše (dnes bychom řekli vědomá mysl) sám sobě rozumí bezprostředně, svět těl a těles (prostorově rozložených, tvarovaných, pohyblivých a vzájemně do sebe narážejících) vnímáme jen skrze své nespolehlivé smysly. Zatímco však prvý svět je nesdělitelně uzavřen sám do sebe, druhý můžeme sdílet a objektivně, ba i matematicky popisovat. Právě a jen tento druhý svět poskytl novověké vědě její pole působnosti a praktické použitelnosti.
Teze o rozpolcení na tyto dva světy je základem karteziánského dualismu. Většina současných myslitelů tento dualismus z těch či oněch důvodů odmítá, ne-li pro nic jiného tak proto, že v něm nenalézají odpověď na otázku, jak dochází k vzájemnému působení obou světů (například, že duše ovlivňuje pohyb těla a že tělo dodává duši rozmanité pocity a prožitky). To ovšem není námitka nová - již za života Descartova vedla k zajímavé korespondenci mezi ním a Alžbětou Falckou. Descartes v jednom z tehdejších dopisů připouští tři typy odlišných pojmových sfér, vedle duševní a tělesné též onu, v níž jde právě o jednotu duševního a tělesného. Jenomže kdykoliv prožíváme tuto jednotu (což se neděje při kontemplaci, nýbrž v běžném ruchu života), mizí rozlišení tělesného od duševního, o něž Descartovi tolik šlo.
Descartovo rozpolcení světa na myslící sebevědomé "já" a na materiální rozprostraněné "ono" narušilo i vazbu mezi filosofií a vědou. Filosofie postupně ztratila kontakt s empirickým poznáním a věda se vzdala zájmu o subjekt výměnou za objektivitu svého poznání. Objektivizovaná věda pak, bez schopnosti sebereflexe, nemůže sama sebe zkoumat, ba ani definovat. "Filosofie tak není schopna oplodnit vědu a ta není s to pochopit sebe samu," píše současný francouzský sociolog Edgar Morin v knize Věda a svědomí.
K té knize mi dovolte pár slov. Morin se zamýšlí nad řadou otázek, před kterými stojí věda a vědci dnes, na sklonku karteziánské epochy vědeckého myšlení. Mluví o dilematu dnešních vědců, kteří musí mnohdy volit mezi etikou touhy po neomezovaném poznání a etikou občanskou:
Každý vědec slouží nejméně dvěma bohům, které - po celou dobu existence vědy až do nynějška - chápal jako absolutně komplementární. Dnes si musíme uvědomit, že se nejenom doplňují, ale že jsou i ve vzájemném rozporu. Prvním bohem je bůh etiky poznání, který vyžaduje, aby bylo všechno obětováno žízni po poznání. Druhý je bůh občanské a lidské etiky.
Mluví dále o paradoxech vývoje vědy:
Obtížnost vědeckého poznávání vědy se zvětšuje díky paradoxnímu charakteru tohoto poznání:
Morin vyzývá k opětnému sblížení vědy s filosofií ("věda do sebe potřebuje integrovat ne úvahy filosofů, nýbrž uvažování"), zamýšlí se nad povahou společenských věd ("jsou to vědy, jejichž předměty nelze formálně popsat"), nad otázkou pokroku ("tam, kde existuje pokrok, netýká se skutečnosti jako celku; je to jedna tvář dění, ale ne jediná"). Trápí jej hyperspecializace disciplín ("Dnes dochází k zatemnění všeho, co je mezi disciplínami, ale to, co je mezi disciplínami, je právě skutečnost."). Morin tak vlastně předvádí opravdovou sebereflexi vědy - právě to, co na současné vědě tolik postrádá.
A tak, po čtyřsetletém rozpolcení, stojíme na prahu nové epochy, která bude mít za úkol obnovit či nově vytvořit zpřetrhané vazby, ať už mezi vědami přírodními a vědami o člověku, mezi jedněmi vědami a jinými vědami, mezi vědou a filosofií, mezi vědci a společností.
Text převzat z knihy Otevřené oči a zvednuté obočí, kterou vydalo nakladatelství Vesmír v roce 1998.