Římské náměstí

(ukázka z nové prózy)

Jiří Kratochvil


Foto: Ladislav Plch

Když šel po Veveří ulici, vzpomněl si na tetu Hrbáčkovou. Už to jméno, že. Tady někde bydlela. Tak moment, tady přesně. Zastavil se u dvou přízemních oken, za nimiž byly teď nebytové, skladovací prostory. Počkat, vejral do přítmí za těmi okny, nějaké veliké bedny, ale kdyby měl hádat, co v nich je, a nikde žádná firemní značka, logo, nic. Už tenkrát, v polovině šedesátých let, byl tetin byt neobyvatelný, vlhký, studený, vzpomíná si, že dokonce i v létě si tam hřál ruce na teplém hrnku čaje, který držel v obou dlaních. Lukášku, hele, čigoligo, pozdrav z tropické Bolívie, říkávala teta a položila před něj tabulku čokolády.
   Tetina manžela, profesora Hrbáčka, popravili nacisti za heydrichiády. A Lukáš tetu poznal až o dvacet roků později. Po těžké žloutence strávil půl roku v dětském sanatoriu a měl pak co dohánět a tak ho doučovala všemu, čeho bylo třeba, a vůbec nic za to nevzala, jsem snad tvoje teta, ne? Lukášova matka poslala tetě asi dvakrát aspoň nějaký dárek, ale ta ho rozhodně odmítla. A jednou byl Lukáš v předsíni, opatrně si tam otíral děsně zasraný boty a slyšel přes kuchyňské dveře, jak otec matce říká, že kdyby teta do konce života doučovala všechny Vlašínovy a Artušovy, tak je to jen splátka na dluh a nic víc. Tenkrát tomu nerozuměl a později se mu to Lucie pokoušela vysvětlit, ale trvalo ještě nějaký čas, než si to všechno poskládal dohromady.
   A teprve teď mu došlo, jakou jde vlastně zacházkou. Ale možná, že tudy šel záměrně, aby si tetu připomněl. A nebude tak náhodou tu vzpomínku potřebovat, až se za chvíli uvidí s Dušičkou? Dušička, takhle jí všichni odedávna říkali. Lukáš nepamatuje, že by někdo někdy použil jejího skutečného jména, a už dávno pochopil, že to náhradní, zástupné jméno mělo tutéž funkci jako zástupná jména, která si kdysi dávno lidi vymýšleli pro bytosti, jichž se báli a jejichž skutečná jména proto nebylo radno vyslovovat, ať už šlo o božstva, démony anebo zvláště nebezpečná divoká zvířata, medvědy a vlky.
   Věděl přesně, co chce Dušičce říct. Dokonce si to doma napsal na papírek, aby si to tak co nejpřesněji formuloval, a pak se to naučil nazpaměť a papírek spálil. A samozřejmě svůj příchod ohlásil telefonicky. Vůbec se nepodivila. Aá, to jsi ty. Přijď, Lukáši, budu tě čekat.
   Kdy viděl Dušičku naposledy? Na svatbě Tomáše Vlašína nebo na pohřbu Lenky Artušové? Ty dvě akce se odehrály takřka zaráz, těžko říct, co bylo dřív. Na svatbě i na pohřbu Dušička jako vždycky promluvila. A ještě dnes by mohl její slova zopakovat. Byla řečena tak, aby se vryla do paměti.
   Pak už šel Údolní, kolem kiosku s květinami naproti porodnici, a po malém zaváhání se k němu vrátil a koupil kytici růží. Napadlo ho, že by tam přece jenom neměl přijít s prázdnýma rukama. Ale už po chvilce si uvědomil, že ta kytice je v rozporu s tím, kvůli čemu tam jde. Nemůže jí přece napřed dát růže a potom říct to, co se chystá říct. Ano, nemůže zároveň mečet a štěkat. Neudělal by tedy líp, kdyby teď ty růže položil tady v parku na lavičku, ať si je tam někdo sebere. Prošel parkem, zvolnil krok, ale nakonec si to zas rozmyslel. Opustil Obilní trh a vrátil se zpátky na Údolní.
   A proč by jí vlastně nemohl dát růže? Vždyť nepřichází z osobních pohnutek, ale protože to cítí jako povinnost. A právě to by mohly růže vyslovit: osobně proti vám nic nemám a vlastně si vás svým způsobem vážím. Zbláznil se? Vlastně si vás svým způsobem vážím! Chce tím říct například, že nepřichází sám za sebe a že ho tím někdo pověřil? A kdo ho tak asi pověřil? Samozřejmě, že přichází z osobních pohnutek. Protože to, co se stalo před pětatřiceti lety, dost, nebudem to tady na ulici, že jo.
   Přešel na druhý chodník, zvedl hlavu, aby překontroloval domovní číslo, podíval se na hodinky a viděl, že je tak právě. Položil prst na zvonek a takřka okamžitě se s bzučením otevřely dveře a vstoupil do studené chodby, na jejímž vzdáleném konci svítilo špinavé okno. Otočil se k výtahu, který tam čekal jak přistavený domovní taxík. Ale když s ním potom výtah zastavil, bylo to v nesprávném poschodí. Mezi prvním a druhým štokem byl totiž ještě mezanin a ve výtahu přítmí, takže omylem zmáčkl knoflík do druhého místo třetího, římskou dvojku místo trojky. Ale nebylo to, uvědomil si, jen tím mezaninem a přítmím, nýbrž i tím, že neměl na nose brýle. A ty zas neměl z toho důvodu, že Dušička se jednou vyslovila s despektem o těch z rodiny, co nosí brejlata. Jenže to by nikdy nepřipustil, že to bylo ze strachu z Dušičky, to si radši namlouval, že je v tom spěchu zapomněl, přestože je jinak vždycky nosil. Nebyl slepý, měl jenom jednu a půl dioptrie, ale brýle vždycky nosil. Vrátil se do výtahu a zmáčkl teď ten správný knoflík a výtahová klec se s funěním zvedla ještě o poschodí a tady s drobným škubnutím znova zastavila.
   Uviděl dokořán otevřené dveře a okamžitě se z hlubin bytu ozval hlas zvoucí ho dovnitř. Octl se ve veliké předsíni, kde by klidně mohli zřídit tenisový kurt. Zastavil se pár kroků za prahem a rozhlédl a všiml si jakési obdélníkové, patrně rodinné, skupinové fotografie, pověšené v rámečku na zdi, a kupodivu se v něm ihned probudila touha zjistit, oč tam běží, ale to se už objevila Dušička a usmála se, když viděla, že se dívá na tu fotografii, ale neřekla nic, jen mu dala znamení. A hle, jen co dostal znamení, skutečně jí vyšel vstříc a už ke svému zděšení cítil, že se s ní objímá těmi loutkovitými, ceremoniálními pohyby. Dotkli se tvářemi zprava a pak zase zleva, papír kytice přitom hlasitě šustil a Lukáš se propadal hanbou, ale zároveň ke své hrůze věděl, že zrovna tak zakouší i opravdovou slast bezpečí a jistoty, jako vždycky každý, kdo se k Dušičce takhle nebezpečně přiblížil, ach, jakou gehennou je náš emocionální svět. Teprve pak převzala Dušička kytici, shrnula hedvábný papír a řekla, že jsou to krásné růže a nechala ho tam chvíli stát a odnesla je kamsi do vázy. A když se pro něho vrátila, otevřela mu dveře do jednoho z pokojů. Vešel do jasně osvětlené místnosti (okno bylo obrácené k východu a vstupovalo jím stále ještě dopolední slunce) velikého pokoje, zařízeného s vybraným a důstojným nevkusem. Na Dušiččin pokyn se posadil a na stolku ho už čekal talíř koláčů a šálek zeleného čaje.
   Dokonce se už ani nemohl vymluvit na to, že jak z udělání zapomněl celou tu pečlivě připravenou řeč. Nic nezapomněl. Jak tam tak seděl a ukusoval koláč s tvrdým, drobivým tvarohem a zapíjel ho čajem, řeč mu běžela před očima, takže ji stačilo jen plynule číst. Jenže to se nestalo. Cítil tu důvěrně známou bezmoc.
   Proč tedy přišel? Vypít šálek zeleného čaje a sníst dva koláče s tvarohem? Obejmout se s Dušičkou? Nic dalšího se už totiž mezi nimi neodehrálo. Dušička ho pak doprovodila ke dveřím, a když už stál u výtahu (ta klec se mezi jeho příchodem a odchodem nepohnula z místa), řekla mu zmatenému, že byla velice potěšena, že přišel, že navštívil ji, starou osobu, a že jí přinesl tak krásné růže a že si to bude navždycky pamatovat.
   Sjel výtahem, vyšel z domu, vracel se, kudy přišel. Celé dny se připravoval na to, že se konečně vypraví za Dušičkou a všechno jí to poví a že se pak na zpáteční cestě staví za Lucií a řekne jí, že to dokázal a že se konečně odehrálo, co se mělo už dávno odehrát (už když byli malí, snili s Lucií o tom, že jednou to jeden z nich Dušičce poví, všecko, co si o ní myslí). Takže nic. Takže se to zase odkládá.
   Vracel se, kudy přišel. A když se znova octl na Veveří ulici a šel znova kolem oken skladu, v němž byl kdysi byt tety Hrbáčkové, znova si uvědomil, že to byl možná jediný člověk, který se dokázal vzbouřit. Tichá, skromná, nenápadná a přece nesmírně statečná. Hned po válce se rozhodně postavila proti tomu, aby jméno jejího popraveného muže sloužilo za vývěsní štít rodině. A když se v šestapadesátém stalo, co se stalo, odmítla se toho zúčastnit, nereagovala na Dušiččin příkaz, prostě tam nepřišla. A to byl ten údajný velký dluh, o němž tenkrát mluvil otec: dlužila rodině slepou poslušnost.
   Žila pak zapomenuta o maličkém důchodu a je to neuvěřitelné, ale kdosi z rodiny se postaral o to, aby po popraveném muži nic nedostávala, aby přišla o tenhle vdovský nárok. Přivydělávala si těmi kondicemi. Ale těch žáků vždycky měla jen co by za nehet vlezlo a moc za ty hodiny nebrala, pokud vůbec něco. Lukáš o ní jednou mluvil s Lucií.
   Jestlipak víš, že ani nikde na Centrálce není její hrob. Nechali ji rozptýlit, aby ji nemuseli pohřbít do rodinného hrobu.
   Vládnou živým i mrtvým, řeka Lucie. Takže je na čase, abychom do toho vstoupili. Slyšíš? Slyšíš, Lukáši?

Hned pod Wilsonovým lesem a v sousedství pohádkové vily architekta Dušana Jurkoviče pokračuje náš příběh další kapitolou. Tady si totiž v roce 1990 koupil včerejší gynekolog a dnešní podnikatel doktor Evžen Vlašín, dále jen Evžen, rodinný dům, renovoval ho a rozšířil a nad jeho první poschodí zvedl nevysokou, ale o to širší věž, které říkal rotunda, a opatřil ji skleněnou, ateliérovou střechou, takže když zde pak večer ležel na koberci, oči upřené do stropu, mohl si připadat jak ve studni, viděl hvězdy.
   Je jarní odpoledne roku 1991. V Evženově zahradě křičí pávi a u branky stojí Lukáš s Lucií. Tohle je rozhodující okamžik v Lukášově životě a on to dobře ví, alea iacta est, pomyslí si svou nepovinnou středoškolskou latinou a Lucie stiskne zvonek a Lukáš v té chvíli zakřičí zároveň s pávy. A uhrančivost toho poselství, které tak svěřil světu, se dotkne nebeských kleneb a ty se okamžitě potáhnou srstnatými mraky.
   Evžen jde zahradou, překvapeně zvedá hlavu, natáhne ruku a do dlaně mu pleskne první kapka.
Vítám vás, děcka, poběžte, myslím, že se to hned spustí!
   Lukáš s Lucií se chytí za ruce a rozběhnou a za nimi se vmžiku spouští opona uzavírající cestu zpátky. Ale pána domu, co se maličko pozdržel ustájením rozčílených pávů, chytil prudký liják do studených kleští, takže když se Evžen konečně prodral do vestibulu, omluvil se, že se nejdřív musí převlíct.
   Lucko, uveď zatím hosta nahoru.
   Lukáš se rozhlíží po vestibulu. Klidně mohl být aukční síní anebo taky skladištěm Michelinových pneumatik, ale je jen halou rodinné vily a trochu taky soukromou galerií.
   To přece nemůže být originál René Magritta?
   Proč ne? Směje se Lucie. Stál trojnásobek celého tohohle domu.
   Lukáš se dívá na obraz, na němž obrovská štika zvíci velkého torpéda proplouvá dírou ve dveřích do nějaké idylické krajiny, jíž vévodí rozkvetlá jabloň.
   Ach, ty Lukáši, směje se dál Lucie, samozřejmě to není originál, ale nicotná kopie! A přivolá výtah, mistrovský kousek procovského nevkusu, který jede jak s hnojem a pozvolna je přemístí o dvě poschodí výš, tedy až do věže.
   Dřevěné obložení stěn, podlaha s intarziemi připomínajícími obrovský, siluetový puzzle, kulatý stůl s replikami gotických židlí, prosklený arkýř, vystupující z věže na straně přivrácené k rozlehlé zahradě za domem, a tři křesla u krbu, který teď nehoří, jen sálá svou obskurní temnotu.
   Usadili se do křesel a na krbové římse krabice s cigáry. Lucie Lukášovi nabídla, zapálila a taky on jí nabídl a připálil.
   Hodiny odbily, recituje Lukáš. Semena stínů. Nerostou. Nemají hlínu. Chléb bude. Chvátají do smrti mlýnů.
   Přesně tak, myslím, žes to vystihl, souhlasí Lucie. Taťka dlouho váhal, jestli tady z toho chce mít knihovnu anebo síň předků.
   A rozhodl se vposledku?
   Kdosi mu vysvětlil, že čas knihoven je už navždycky v hajzlu. Už brzo se všecky knihy změní v mikrofiše, v diskety anebo zvukové nahrávky. Takže už zaplatil Anderlemu.
   Cože, Jiřímu Anderlemu?
   Zaplatil Anderlemu, aby namaloval podle daguerrotypů portréty devíti našich gründerských předků. Totiž ne portréty, ale devět postav v životní velikosti. A Lucie ukázala na zatím prázdné stěny kolem. A Lukáš se hned zvedl a s cigárem v zubech obešel dokola věž a devětkrát se šaškovsky uklonil prázdným zdem. Venku stále padala voda s neutuchající zarputilostí, bušila do ateliérové střechy a udržovala v místnosti zvláštní, hořlavé přítmí, v němž se čas drolil s popelem cigár.
   Nikdy bych neřekl, že paví křik dokáže spustit takovej slejvák. Ji a nezdá se ti, že se už hodně dlouho převlíká?
   Najednou oba zvednou hlavy ke skleněnému stropu. Hlučný déšť rázem ustal a místnost se prosvětlila.
   To prudký ticho, viď?
   Ne tak docela, slyšíš? upozorňuje Lucie. Teď někdo přijel... otevírá vrata... vůz jede po cestičce... zaparkoval... někdo jde do haly... a teď výtah...
   Lukáš s Lucií otočí hlavy směrem k výtahu, ve zdi se otevřou dveře, ale Evžen nevystupuje. Tváří se vážně a přesně takhle ho Lucie naposledy viděla, když vloni v létě investoval do pěti tun kolečkových bruslí, ale nestal se z nich hit sezóny, přišel s tím předčasně.
   Výtah je určen jen pro jednu, max. dvě osoby, takže jsou v kabině stěsnáni tak, že si všichni tři dýchají do úst, a mrcha Evžen čpí tragicky. Lukáš si uvědomí, že stát se součástí rodiny, znamená splynout s ní i tělesně, a cítí, jak je mu to proti srsti.
   Evžen jim už ve výtahu a cestou z něho rychle vysvětlí, co se stalo. Když ustájil pávy a šel se převlíct, zazvonil telefon. Volali z nemocnice U svaté Anny, kam právě přivezli Dušičku zasaženou mrtvicí (a když řekl "mrtvicí", prskl přitom Lukášovi do úst těžkou slinu a ta se mu hned přilepila na patro jako jakási miniaturizovaná, mrtvicí ochromená Dušička a Lukáš mrskl vztekle jazykem a vrazil si ji do děravého zubu), a protože Evžen tušil, jak to asi v nemocnici vypadá, rozhodl se okamžitě zasáhnout. Ale v tom hlučném dešti ho Lukáš s Lucií neslyšeli odjet.
   Opustili výtah, prošli halou a hned u dveří čekalo Evženovo volvo s běžícím motorem.

Ač se časy už dávno podstatně změnily, Dušička stále ještě byla pro příslušníky rodiny (aspoň pro ty, co stále ještě věděli, co je být příslušníkem rodiny) zřítelnicí oka, a tak Evžen, když se dozvěděl o Dušičce, okamžitě pustil z hlavy Lukáše s Lucií a ani se neobtěžoval dát jim vědět, že odjíždí do nemocnice.
   A v nemocnici zjistil, že je to, jak čekal. Dušičku mrskli na pokoj, kde bylo pacientů jak červů v hnijícím sejru, a mnozí už měli na kahánku
a jen se s křikem otáčeli na roštu bolesti. Samozřejmě v tom uměl chodit, během několika minut dokázal zařídit to, na co by jiní potřebovali celé dny, a tak zas pro něho nebyl takovej problém postarat se, aby Dušičku ihned přemístili na pokoj, kde byli jen dva pacienti, klidní, tiší, přímo pasiánoví.
   Dušička je sice znehybněná, ale všechno vnímá. Není schopna srozumitelně mluvit, jenom supí, prská, skřehotá, ale od toho je tady zase Evžen, aby ji okamžitě vybavil pečovatelkou - tlumočnicí, co umí číst ze zmrtvělých rtů. A jejím prostřednictvím se taky hned dovídá, že Dušička chce vidět Lukáše.

Evženovo parkovací místo je stále ještě teplé, tak jak je před chvílí opustil, a chlapíkovi, který mu je tam pohlídal, strčí do dlaně obolus a už přeběhnou z vozu do nemocniční haly. Z jícnu nemocnice vanou dračí větry a Lukáš, sevřen mezi Lucii a Evžena, je tam málem vlečen. Ničemu nerozumí, co mu Dušička chce, co po něm může chtít? Vypadá to, že když se za ní před týdnem vypravil, uvedl tak cosi do chodu a teď už to ani Dušiččina smrt nezastaví.
   Evžen otvírá dveře. Dušička tam zpola leží, zpola sedí, ale očima se okamžitě zabodne do Lukáše, není pochyb, jedině ten ji teď zajímá. Pečovatelka se k Dušičce přikloní a pak se obrátí k Evženovi a tlumočí mu z Dušiččiných skřeků a sípání: Paní si přeje, aby tady zůstali jen její synovec s neteří, jen s těmi potřebuje mluvit. Evžen kývne a hned zas hbitě jedná. Přiběhnou nemocniční zřízenci a vynesou dva protestující pacienty i s jejich postelemi na chodbu a Evžen, aby je uklidnil, hraje tam s nimi voko. V pokoji zůstávají jen Lukáš s Lucií tváří v tvář Dušičce a její tlumočnici.

Máte jít blíž, tlumočí pečovatelka a kývá na Lukáše, ale ten dál nehybně stojí vedle Lucie a pečovatelka opakuje Dušiččinu výzvu, tak běž, strčí do něho Lucie, co ti to udělá? A tak jde. Ale v tu chvíli zas znova vidí tu dávnou scénu. Bylo mu šest roků a maminka, k níž se tiskl, rozevřela svou náruč a řekla mu, tak běž, neslyšíš tetu? A tak ta, která ho měla chránit, poslala ho vstříc té hrůze. A Dušička tam tenkrát stála mocně rozkročená a gesty, tak jak teď její pečovatelka, naznačovala, kdo má přistoupit blíž a kdo má zůstat tam, kde už stojí. Maličký Lukáš byl tak přistrčen k maličké Lucii, jediné dvě děti v té exekuci, ale dost, ještě nenastal čas o tom promluvit.
 Lukáš vlečen tou dávnou vzpomínkou jde stále blíž, až je tak blízko, že vidí krvavé nitky v Dušiččině oku. Poskládaly se do podoby hieroglyfu anebo snad nějakého čínského písmene. A Lukáš stojí a hieroglyf hoří v Dušiččině oku.
   A následuje dlouhá pauza, během níž Dušička sbírá síly k dlouhému monologu, který když se pak skřehotavě a sípavě rozběhne, běží už kalupem. Dušička se pokusí vyslovit cosi, co ji zřejmě v těchto dnech a v tomhle stavu intenzivně zaměstnává, možná svou závěť a jakési poselství od bran pekel, které ji už brzičko pohltí, ano, to Lukáš chápe, ale proč to musím slyšet zrovna já, proč si jako adresáta vybrala zrovna mě?
   Ale ze stařeny se to řine v takovém skřehotavém tempu, že tlumočnice z toho stačí pochytat jen úryvky a všechno je navíc komplikované tím, že tomu, co tlumočí, tentokrát sama vůbec nerozumí, nedává jí to smysl, takže to překládá dost halabala, jen jakési zlomky vět, které se k sobě na první pohled vůbec neřadí, a taky Lukáš tomu napřed vůbec nerozumí, jen cítí naléhavost, závažnost, kterou Dušička svým skřekům přikládá, a to, co mu pečovatelka tlumočí, začíná mít smysl, teprve když o tom pak dodatečně přemýšlí, teprve z odstupu se všechny ty útržky poskládají aspoň trochu dohromady. A pak ještě okamžik trvá, než si to naplno uvědomí. A pak už taky ví, proč si Dušička vybrala právě jeho. A pak už taky ví, k čemu si ho vybrala.
   Tak co? ptá se Evžen, který už zase smí dovnitř. Ale že by nějak moc vyzvídal, kdepak, vypadá to dokonce, že je možná rád, že není zasvěcen, že nemusí být zasvěcen. A už znova zařizuje, co je třeba ještě zařídit, než se vydají na zpáteční cestu.
   A pak se ještě rozloučí s Dušičkou. Drží ji v náručí a je v tom tolik starostivé něhy, že každý nezasvěcený pozorovatel by teď Dušičku považoval za Evženovu matku.
   A pak se zas jede zpátky do Žabovřesk, znova do Vlašínovic vily.

A Lukáš se znova vidí ve věži, znova se vidí v rotundě, v jejímž krbu teď kdosi (Evžen) zažehl oheň a rovná tam smolná polena. A Lukáš zahlédne ve své ruce sklenici. A taky si všimne, že už toho asi hodně vypil. A co že už je tak pozdě večer? Kampak zmizel takovej kus dne? Kdo ho zašantročil? Skleněným ateliérovým oknem už žhnou hvězdy. Lukáš znova nastaví prázdnou sklenici.
   Lukáš přespí v rotundě. Lucie s Evženem mu ustelou u vyhasínajícího krbu na dece z velbloudí srsti, uloží ho (vylousknou ho z křesla a táhnou po zemi, přičemž se mu jedna noha vzpříčí, musejí ji složitě vyháknout) a sundají mu brejle a položí na krbovou římsu, hned vedle krabice kubánských cigár.
   Repliky gotických židlí rozesazené kolem kulatého stolu vypadají teď zespodu (Lukáš ještě na okamžik pootevře oči) jako obrovské menhiry. A Evžen před odchodem z věže otočí vypínačem a vypne hvězdy ve stropě.
   Ale než Lukáš usne, uvidí ještě Dušiččin hieroglyf z krvavých nitek.