Ježíš olšanský
Ježíš olšanský
Dvacáté století je zatím určitě nejrozpornější érou lidských dějin. Když se na něj tak dívám (a přitom mu sedím na ocasu jako Budulínek lišce), připomíná výhled do krásné krajiny skrze jedoucí vlak: když občas probleskne vznešené lidství, hned ho zakryjí dlouhé pásy temnoty. Dvě světové války. Tři genocidy (Arménů, Slovanů a Židů). Fašismus-komunismus. Všeobecné volební právo, zastupitelská demokracie. Atd.
Hlavní příčinou té zrůdné rozervanosti XX. věku je zřejmě rozpor mezi úspěchem přírodních věd a selháním věd společenských: Fyzika dala lidem atomovou energii, elektroniku a lety do vesmíru. Biologie genetické inženýrství. Zato humanitní vědy na nás štvou fenomenologii, průzkumy veřejného mínění (jež veřejné mínění samy vytvářejí), ekologická hnutí, feminismus a další parodie.
Ovšem tento rozpor mezi vědami je jen důsledek rozporu mezi jejich metodami: Společenské vědy zůstaly věrné platonsko-renesančnímu holismu (tedy začleňování každého nového poznatku do kontextu celého poznání), zatímco vědy přírodní získaly zásluhou Francise Bacona a Reného Descarta mocnou zbraň: redukcionismus (zkoumání jednotlivých fakt izolovaně od ostatních). Podobá se laseru, soustřeďujícímu světlo do úzkého paprsku, který už nesvítí, ale řeže.
Výhody redukcionismu jsou zřejmé: přináší rychlejší výsledky a výzkum lze zaměřit přesně tam, kam chceme. Vědci nepotřebují mít znalosti z ostatních oborů ani své objevy harmonizovat do širších souvislostí. Naproti tomu holistické bádání je roztěkané a nelze ho účinně plánovat. Klade na vědce rozporný požadavek: být odborníkem ve svém oboru a zároveň obsáhnout alespoň základy všeho lidského poznání. To prý je při současném nadbytku informací nemožné.
Ale nestal se člověk člověkem právě proto, že uměl to, co ostatní nedovedli? Holistická metoda vědy je tak náročná na paměť, kombinační a abstrakční schopnosti lidského mozku, že se stává motorem nové evoluce. A člověk potřebuje další vývoj už opravdu nutně - stačí se rozhlédnout na ulici. Redukcionismus naopak žádný vývoj nepodporuje - vychovává z vědců vězně svých oborů, dinosaury, specialisty (na vyhynutí). Jeho další nevýhodou je to, že poskytuje nespojité poznání. Například moderní fyzika uspokojivě popisuje jevy v měřítku galaxií (obecnou teorií relativity) i v měřítku elementárních částic (kvantovou mechanikou). Tyto dvě teorie se ale přes všechnu snahu nedaří propojit. Takže hvězdy se řídí úplně jinými zákony než částice, ze kterých jsou složené. A co řídí člověka? V běžném životě se nás jaksi netýkají ani relativistické, ani kvantové jevy. Jako by byla lidem k životu vymezena mezera mezi dvěma do sebe zabírajícími ozubenými koly. Vůle.
To je také důvod, proč humanitní vědy redukcionismu neužívají: v lidském měřítku prostě nemá smysl. Zkoumat například schizofrenii izolovaně od umění, sexuality (a dalších projevů lidského vědomí) je tak zřejmá pitomost, že se o to snad ještě nikdo ani nepokusil.
Přírodní vědy sice dostávají z domácích úkolů samé jedničky, ale potřebovaly by nařezat za to, že rozdrobily vesmír na nesouvislé struktury. Košile neví, co dělá kabát. Lidstvo získalo ohromnou sumu informací, ale má z toho jen kocovinu. Jako děti hrající si v továrně.
Problémem totiž není jen to, že by přírodní vědci holismus odmítali. (Mnozí po něm naopak velmi touží: Když Albert Einstein na počátku století objasnil fotoelektrický jev, položil tím základy kvantové mechanice. Po zbytek života však kvantovou mechaniku odmítal, protože ji nedokázal spojit se svou teorií relativity v harmonický obraz vesmíru.) Skutečný problém je, že lidstvo nemá (nebo ztratilo) jednotný světonázor, univerzální rámec, který by vysvětlil základní otázky lidského ducha (tedy: jak a proč vznikl vesmír a jaký je v něm smysl lidského bytí) a zároveň by uměl vstřebat veškeré lidské poznání.
V počátcích lidské civilizace byl tímto rámcem rituál. Z něj se stalo náboženství a z náboženství zase filosofie, která pyšně odmítla nadpřirozeno ve jménu rozumu. Dnešní filosofie však na své poslání rezignovala a zabředla do planého mudrování sama o sobě, do duchovní masturbace, která je (jako každá samohana) nutně neplodná. A strhla s sebou i humanitní vědy. Sociologové se sice stali dobře placenými hosty televizních debat, ale skutečný vývoj lidské společnosti vůbec nechápou (nikdo například nepředpověděl revoluční rok 1989 ani válku v Zálivu). Psychologie už nezkoumá tajemství duše, ale stvořila drogu dražší a návykovější než kokain - psychoanalýzu. Století psychiatrické péče nás všechny proměnilo v slintající blázny. A tak dále, a tak podobně.
Jediným východiskem je zřejmě vytvořit nový světonázor.
Jaký má být?
Nemůžeme chtít, aby pochopení jednotného světonázoru vyžadovalo stejné duchovní úsilí pro všechny. Proto musí mít pro elitu spíše podobu filosofie, vhledu, zatímco pro hlupáky podobu rituálu, víry.
Sjednotí v sobě všechny rasové, historické i kulturní odlišnosti lidí. Musí vytvořit stejně přijatelný řád pro západní individualismus, východní kolektivismus, severní disciplinovanost i jižanskou animalitu.
Všechny dosavadní náboženské i filosofické systémy selhaly ve zkoušce ohněm politiky, tedy řízení lidské společnosti. Buď je východiskem absolutní anarchie, nebo světonázor, který přijme plnou odpovědnost za tvorbu a rozdělování moci. Dnešní svět praská ve švech, protože má moci přebytek (jejím nevyčerpatelným zdrojem je technika), ale lidem, kteří tuto moc uchvátili, chybí "návod k použití". Nutným důsledkem takové bezradnosti je, že politici užívají moc sobecky - prostě proto, že jim nic jiného nezbývá. Tak byly všechny revoluce předem odsouzené k tomu, aby ustavily vládu ještě horší, než byla ta svržená.
Nový světonázor nemůže vzniknout z křesťanství. Křesťanská církev se po dvou tisíciletích světovlády stala mocensky i duchovně impotentní. Promrhala Kristův odkaz. Všechny její pokusy o vnitřní obrodu (reformace, oba vatikánské koncily) skončily fiaskem, krveprolitím, temnem. Církev nejen že není ochotná se vyvíjet a přizpůsobit "novým podmínkám věčnosti", ale (a to je mnohem horší), ani ustoupit ze svých duchovně-mocenských postů. Ohněm a mečem pyšně zahubila duchovní proudy, které byly pro vývoj lidstva mnohem slibnější, než ona sama (gnosi, novoplatonismus). Jak ponuře směšný je přívlastek "katolická" pro toho, kdo nikoho nespojuje, ale všechny rozděluje: Katolíci bojují s pravoslavnými vinou čtyř banálních dogmat (zda je hlavou církve Kristus, či papež, zda Duch vychází z Otce, nebo ze Syna, zda je papež neomylný a - což je obzvláště pikantní - zda byla Maria počata stejně neposkvrněně jako její syn). Západní věda se ostatně přestala zajímat o celek a zaměřila se na nimrání v detailech zcela po vzoru katolické dogmatiky. Tou rozhodující událostí, od které je církev "nepoužitelná" jakožto univerzální světonázor, bylo patrně vítězství nominalismu nad realismem v XI. století a posledním vážným pokusem obnovit ztracenou harmonii bylo české husitství, což dodávám opravdu jen na okraj této úvahy.
Výmluvným příkladem toho, jak se dnešní křesťanství naprosto míjí s realitou, budiž papežova "omluva" za upálení Jana Husa (v rámci pokrytecké a vůbec hnusné módy omluv): pro klér znamenala málem revoluci a pro Čechy byla horší než nic, otvírajíc staré rány. Ó, papeži! Kdybys mlčel, mohls zůstat filosofem!
Podobné nedostatky prokazuje islám, buddhismus (s významnou výjimkou zenu, který kupodivu nabízí slibné sjednocení božství s moderní fyzikou), hinduismus i ostatní náboženství.
Nový světonázor je nutno postavit na zelené louce!
Morálka je soukromá záležitost každého jednotlivce. Není nic nemravnějšího než teze, že lze vytvořit jakési věčné, obecně platné zákony lidského chování (to tvrdil zejména starý prušák Kant, čímž se stal duchovním zakladatelem fašismu). Morálku lze odvodit jen z biologie. Člověku zbývá jediné přikázání: zachováš sám sebe - nejprve jako jednotlivce, pak rod, druh, biosféru a nakonec vesmír vůbec (takto hierarchicky).
Nový světonázor se nesmí příliš obrnit ani změknout. Nekřivit realitu neměnnými dogmaty, ale ani neupadnout do pasivity. Vesmír i rituály jsou nezničitelné, protože se v sobě navzájem zrcadlí. Vše se vzájemně proměňuje. Rytmus vesmíru tvaruje rituál. A naopak: vibrace rituálů rozechvívají vesmír. Platí tu obousměrná zpětná vazba.
Žádný nový poznatek se pro náš nový světonázor nestane hrozbou (jako novověká fyzika zničila křesťanství), ale obohacením a posilou. Bude umět vstřebat nejnovější vědecké poznatky stejně radostně jako mystiku, iracionálno a magii. Moderní věda je ostatně magii velmi podobná: dělají se v ní podivná "kouzla" (Steven Hawking například ve svých vzorcích vzájemně krátí nekonečna, za což by každého studenta matematiky vyhodili od zkoušky). Ostatně jistý známý vědec mi v osobním rozhovoru prozradil, že fyzika se dnes dělá tak, že "staří vaří lektvar v kotli a mladí tak dlouho míchají, dokud se taky nenaučí vařit".
Nový světonázor bude oporou pro každého i pro všechny. Pro ty, kdo chtějí i kdo nechtějí přemýšlet.
Přijď, mesiáši, přijď. Čekáme tě netrpělivě.
Foto: Jana Noseková
Petr Odillo Stradický ze Strdic (1968) se narodil v Rychnově nad Kněžnou. Nedostudoval divadelní režii na DAMU a poté vystřídal devatero řemesel. Dnes se živí jako reklamní textař a žije v Praze.