Neon Michala Viewegha

---

Raná tvorba

Když jsem se před časem pobaveně zmínil Martinu Pluháčkovi, že jsem doma objevil zažloutlé papírové desky s několika milostnými básněmi z počátku osmdesátých let, zajásal.
"To je skvělý. Dáme to do tvé rubriky v Neonu!" pravil.
"V žádném případě!" řekl jsem rozhodně.
Vysvětlil mi, že základem zdravého sebevědomí je schopnost zasmát se sobě samému.
"Tak dobře," souhlasil jsem.
Poté mě požádal, abych k oněm básničkám našel nějakou svou fotografii z oné doby.
"Vyloučeno!" zvolal jsem důrazně.
Zeptal se mě, zda ho stále považuji za svého přítele.
"Ano," řekl jsem nechápavě. "Ale jak to s tím souvisí -?"
Vysvětlil mi, že skutečné přátelství nemůže existovat, pokud mu nejsme ochotni alespoň občas přinést nějakou oběť.
"Tak dobře," souhlasil jsem.

Dodatek:
Ne že by se nedala použít i jiná fotografie z Michalových osmnácti devatenácti let. Ale tahle sem patří, protože postihuje jistou archetypální situaci: zlomový bod, okamžik, který zpravidla promění teskného lyrika v rozšafného prozaika.
A vskutku: mohli jsme mít nového Holana, dostali jsme Viewegha. V konečném součtu to vychází jako plus, protože jeden Holan tak nějak stačí.

Renatě,
dívce na koni

Oklamán rybičkou z Tvého dopisního papíru,
zmaten bílou cudností Tvých pohybů,
ptám se (poslední v řadě

Breugelových slepců):

Milujete se spolu?
a s tíhou Tvého doznání padám do prostoru
v úžasu tak bezmezném,
že na všech římsách světa
povolily prsty
sebevrahů.

Muži a ženy
z malého města

Muži z malého města
jsou víry v řece pod mostem

po němž odpoledne

ženy z malého města
na vysokých podpatcích spěchají na autobus
do velkého města
v noci pak ženy z malého města
jdou zpátky po mostě

pod nímž se jako víry točí

příliš široké kravaty
mužů z malého města

a na konci mostu ženy z malého města
vystoupí z šatů a ve vysokých podpatcích
sejdou dolů pod most do blatouchů
a skočí střemhlav.

Plachý hříšník

S krutou obratností těch,
co vybírají hnízda ptákům,
uchvátil ňadro v živůtku
a pod tíhou studu sklopil zrak,
neboť se bál, že jí v očích uvidí
vyděšený stín křídel matky,
zoufale kroužící nad prázdným hnízdem;
než řekla:
Máš něžnou obratnost těch,

co sbírají hříbky v mechu.

Lháři

Kluk mluví a mluví
a najednou mu tenkou slupkou
jeho povídání
prosvitne hřích
nahý a růžový -
- a ona našpulí pusu
do kroužku tak odmítavého
že za něj nemůže
ďábel klučičího vemlouvání
aby slíbal jeho přísné kontury
v přerušovanou čáru
a usvědčil ji
že lže.

Moje dcera

věčně otravuje
věší se mi na krk
že nemůžu skoro dýchat
a dusím se
když na krku tu její smyčku
nemám