Foto: Ondřej Němec
Martin C. Putna (1968) vystudoval na FF UK rusistiku a klasickou filologii. Nyní na fakultě sám přednáší, příležitostně píše knihy (My poslední křesťané, Rusko mimo Rusko, Kniha Kraft, Česká katolická literatura 1848-1918) a čeří hladinu literárněkritického rybníka. Žije v Praze a Zalužanech.
Foto: Ondřej Němec
Máme Nové léto, máme radost, že ještě pořád žijeme. Začnu tedy z komínku, který mi v Academii pomohl vybrat pan Padevět, tím nejradostnějším: Bilingvním vydáním Williama Shakespeara. Sen noci svatojánské - A Midsummer Night's Dream je prvním svazkem projektu hodného označení za vrchol současné české kultury literární i knižní. Profesor Martin Hilský vydává v Torstu postupně jednotlivé svazky Shakespearova díla ve svém novém překladu, paralelně s anglickým originálem, s obšírnou úvodní studií o textu a jeho kontextech a s vysvětlivkami ohledně staré angličtiny i ohledně významů a symbolů v textu zašifrovaných (zvláště na erotické dvojsmysly rád upozorňuje pan profesor Hilský a převádí je do jazyka českého s neodolatelnou kombinací noblesy i peprnosti). Po Snu noci svatojánské vyšly ve stejné lahodné úpravě Sonety a nejnověji Kupec benátský. Zdá se, že český čtenář na takto prudké zvýšení normy toho, jak má vyhlížet prezentace klasického, "kanonického" literárního textu, slyší: Sen noci svatojánské už má dotisk.
Když jsme v té angličtině: Můj bratr vyrábí či vymýšlí české titulky k anglofonním filmům. Těsně před závěrem roku 1999 dostal vysokospěchající zakázku - film s názvem Konec světa. Hollywoodské hatlamatla na motivy Apokalypsy, v roli hrdinného bojovníka s Antikristem ipsissimus Arnold Schwarzenegger. "Tak takovou sračku jsem ještě nepřekládal," děl Petr, "je to fialovej hnus." Ovšem: Kdo by nechtěl vydělat na mileniárních náladách. Když astrologové z novinových příloh, když sektáři, proč ne i filmoví producenti, proč ne i seriózní vědci, kteří také potřebují vyspravit rozpočet. Knih o apokalypse i Apokalypse je (ne)požehnaně a kniha amerického historika Eugena Webera Apokalypsy (Nakladatelství Lidové noviny, edice s příznačným názvem 21) vypráví o tom, že knih o apokalypse i Apokalypse je (ne)požehnaně. To je bohužel právě tak všechno, co se od profesora Webera dozvíme: Sice na stránky své knihy nasypal množství údajů o tom, kdo kdy a co o blížícím se konci světa nebo počátku nového věku řekl nebo napsal, ale jemu samé mu všechen ten materiál, shromažďovaný jistě mnohem delší dobu a s větší pílí, než jakou a s jakou hollywooďané vymysleli a zrobili svůj Konec světa, nebyl k ničemu. Interpretace, výkladový klíč, totiž schází. Eugen Weber vypočítává proroky, sektáře a chiliasty od starozákonních Židů až k postmoderním sektám počítačovým a kroutí nade všemi osvícensky hlavou: Taková pošetilost! Ubohé lidstvo, jež po celé své dějiny věří, že "ono něco přijde", a ono pořád nic nepřichází. - Zajisté. Lidé věřili a věřívají šílencům či hlupákům a ve jménu blížících se přelomů se dopustili nesčetných pošetilostí. Ironie vševědoucího a vševiděvšího racionalismu však není schopna k odvěkému lidskému sklonu "vidět konec za dveřmi" přistoupit blíže, porozumět mu a vyložit, co z něj plyne pro člověka, pro kulturu a pro dějiny. - Zajisté. Tváří v tvář prodavačkám v koloniálu, které krájejíce salám rozprávějí o Nostradamovi (zažil jsem loni, 30. 12. 1999, v obci N. na Vysočině), je trochy ironické racionality zapotřebí. Tváří v tvář vědcům, kteří svou scientia mylně pokládají za sapientia, se však chce zvolat: A jste si opravdu tak jisti, že TO už v nějaké podobě nepřišlo?
Pryč, pryč od univerzálních problémů lidstva, pryč někam, kde je útulno a milo. Z globalismu - kam jinam než k regionalismu. Knihkupectví Academia chová regál, ba celou polomístnost, s názvem Regionalistika. Můžete zde najít - jistě, nikdo vám nezaručí, že všechno, ale rozhodně mnohé z toho, co vydaly po českých a moravských vlastech městské úřady, okresní muzea a okrašlovací spolky; malé i větší publikace a sborníčky o historiích lokalit, domů, kostelů a synagog, o regionálních autorech a o pobytu "velkých" autorů v regionech. O tom, co dává kraji, koutu a městu tvář, co z něj činí domov. Kniha k referátu, o níž si takto připravuji půdu, by v regionalistice ležet mohla - ale našel jsem ji v oddělení světové beletrie. To je vůbec ideální případ: Autor, dílo a případně i nakladatelství, pevně tkvící ve svých lokálních kořenech, ale z nich vyrůstající k obecné platnosti. Johannes Urzidil, kniha nazvaná Poslední host - Der letzte gast a nakladatelství Srdce Vltavy takovým případem jsou. Urzidil je v běžném povědomí spojen s německožidovskou Prahou. Méně se ví, že ve 30. letech pravidelně pobýval a svůj domov, přesněji u tohoto světoběžníka jeden z domovů, nalezl v šumavské obci Josefodol. Nejen pobytem, nýbrž i svými povídkami a eseji, věnovanými Šumavě, se Urzidil z vlastního rozhodnutí vřadil do často opovrhované a dnes znovuobjevované šumavské literatury. Říci "šumavská literatura" je ale málo. Pod jednou regionální střechou totiž přebývají autoři velmi různých naturelů. Symbolicky by je bylo možno rozčlenit podle řek, jež ze Šumavy vytékají a svými údolími vytvářejí základní komunikační linie. Podél toku každé z nich jako by se houfovali autoři podobného zaměření. Na Úhlavě, tedy přibližně od Železné Rudy k Nýrsku a ke Klatovům, kraluje duch Hanse Watzlika, duch šumavského německého patriotismu a - s během dějin stále silněji - protičeské agresivity. Linie Otavy a Vydry (Modrava, Srní, Rejštejn, Sušice) je literárně spojena s Karlem Klostermannem a s jeho ústředním tématem, s bojem člověka a živlů. Všichni další autoři přicházející do tohoto prostoru volky nevolky následují Klostermanna. I Váchalova Šumava umírající i Justova "Šumava bojující" (tak ji nazýváme pracovně, neboť Vladimír Just své šumavocentrické knižní dílo teprve chystá) vyprávějí jinak o témže. A konečně údolí Vltavy, od Horní Plané k Vyššímu Brodu a rožmberským državám, je krajem Adalberta Stiftera, krajem idyly a mírného soužití lidí rozličných jazyků i mravů. A k této Šumavě se přihlásil velký smiřovatel Urzidil. Jak místně, neboť jeho Josefodol ležel několik kilometrů jižně od Horní Plané, tak tematicky. První povídka ze souboru Poslední host Černopláštník proměňuje samého Stiftera v literární postavu, další texty pak, psané už v exilu po roce 1948, připomínají Šumavu starou, Šumavu, kde se přes všechnu tvrdost dalo žít. Dalo - a už nedá. Je symbolické, že nakladatelství, které sestavilo Urzidilovy šumavské texty v jeden celek a vydalo je v bilingvní německo-české podobě, doplněné navíc o literárněhistorické studie, dokumenty a fotografie k Urzidilově šumavské etapě a dokonce o mapu (admirandum et imitandum!), vzniklo z nadšení nových regionálních buditelů, usazených - v témže kraji smířlivosti, v Horní Plané.
Co by byly Čechy bez českých Němců. Byla tu řeč o Stifterovi a Urzidilovi, pokračujme historikem Ferdinandem Seibtem. Překladem jeho monografie Karel IV., císař v Evropě (1346-1378) si Nakladatelství Lidové noviny získalo větší zásluhu než Weberem. Ne že by Seibt objevoval výrazně nové skutečnosti, je daleko spíše syntetikem a v první kapitole, přibližující Karlovo 14. století, dokonce popularizátorem. Líčí však Karla IV. z pohledu, který je u nás dosud neobvyklý: Ne tolik jako patrioticky cítícího vládce českého království, nýbrž jako zaníceného šachistu, jehož hrací deskou je celá Evropa. Čeští starovlastenci mohou být pobouřeni, dočtou-li se, kterak si Karel v posledních letech života oblíbil jako své sídlo místo Prahy Tangermünde, město na západ od Berlína. Kdo je však připraven a ochoten nechat si nabourávat ustálená schémata, nechť vezme a čte. Seibt je coby český Němec a dlouholetý ředitel mnichovského Collegium Carolinum přirozeně zaujat epizodou Karlova pokusu "probourávat se" zákupy jednotlivých území do prostoru západně od českých hranic a vytvářet tam nový útvar s názvem - Nové Čechy. "Nové Čechy" zůstaly snem, koneckonců stejně jako celá Karlova koncepce křesťanské evropské říše pod žezlem Lucemburků. Škoda jen, že se Seibt drží tak striktně "politických dějin" a jen velmi zběžně se dotýká duchovního zázemí jako koncepcí a snů. Český čtenář má naštěstí k dispozici vynikající monografii Zdeňka Kalisty Karel IV. - jeho duchovní tvář (1971), která může k Seibtovu dílu sloužit jako potřebný doplněk.
"Sen" je asi dobré tertium comparationis pro přechod k další knize. Německý teolog a religionista Hans Küng je velký snivec. Co je jeho Prohlášení ke světovému étosu jiného než sen, nerceme-li utopie? Velmi mnoho snivého je přítomno i v řadě knižních rozprav, které Küng vedl s význačnými religionisty o "stejném a jiném" v křesťanství a dalších světových náboženstvích. Česky je vydává Vyšehrad. Po svazcích o hinduismu, buddhismu a islámu vyšla kniha napsaná ve dvojici s Julií Ching a pojmenovaná Křesťanství a náboženství Číny. Paní Ching a Hans Küng postupně probírají jednotlivé součásti toho, co profesor Oldřich Král nazval tak výstižně "trojnožkou čínského myšlení" - konfucianismus, taoismus a buddhismus. Ching referuje "jak to je" a Küng se pokouší formulovat "křesťanskou odpověď". Četba Küngových textů o křesťanství a všelikém "pohanství" může být pro leckoho osvobodivá: V jeho myšlení není už přítomna ani špetička tradičního strachu křesťanů před "jiným", "cizím", a tudíž apriorně "nepřátelským". Küng srovnává etiku Konfuciovu a Ježíšovu, interpretuje taoismus (a to dokonce i ten "lidový", s elixíry a roztodivnými cvičeními) s křesťanskou touhou po spáse, vyzvedává ze zapomenutí čtvrtou nohu příslovečné trojnožky, tedy archaický čínský šamanismus, a krom jiného vyvrací tezi, v Evropě tak často tradovanou a v Čechách neblahým Egonem Bondym tak zpopularizovanou: Že je totiž čínská kultura "areligiózní", že v ní pro skutečně božské vlastně není místa. Čínské pojetí božského je jiné než evropské teistické, ale jeho klíčové pojmy "Tao" a "Tchien" skrývají ve své hlubině více nám podobného a univerzálního, než se zdá: "Tao" se zpravidla překládá jako "cesta", ale podle Künga v sobě nese i význam "logos", a "Tchien", "nebe", není až tak vzdáleno od toho, čemu říkáme "Bůh". To je hlubina - a což teprve povrch náboženské praxe! Božská matka milosti Kuan-jin, buddha-mesiáš Maitréja, mnohonásobné vyslovování jména buddhy Amitábhy jako cesta ke spáse i pro sedláčky prosťáčky (ano, toho buddhy, pojaponštěného na Amidu, kvůli odmítnutí vyslovit jméno, kterého se nechali tak šíleně umordovat katoličtí misionáři, ano, ti tak heroicky zpodobení Durychem jako Služebníci neužiteční), kláštery jako centra esoterní nauky pro elity i poutnické zbožnosti pro masy, zvonečky, vykuřování, modlitby za mrtvé předky... Což všechna ta životní radosti plná a barevná zbožnost není dočista katolická?
Hans Küng nejde ovšem tak daleko, respektive jde jinou cestou: Nespokojuje se s konstatováním analogií, nýbrž hledá perspektivu pro křesťanství v čínském kulturním prostoru. Hledá, čím by křesťanství v Číně mohlo v příštím věku být, pokud a kdyby. Že se musí důkladně delatinizovat a sinizovat, o tom není sporu. Dokonce i Küngova výzva promyslet možnost "dvojího náboženského občanství" vypadá provokativně jen chviličku. Hlavní důvod, proč nazýváme Hanse Künga snílkem a utopikem, je ještě jiný. Tkví v jeho neustálém ujišťování, že marxismus v Číně je třeba brát vážně, ba že dokonce přinesl i dobré věci, neboť odstranil formy náboženství spojené s konzervatismem a patriarchalismem (to praví profesor Küng s výslovným poukazem na Tibet!!!) a vlastně tak vytvořil prostor pro náboženství nové, lepší, pokrokové, očištěné. Nevím, jak profesorovi němečtí čtenáři. Člověku z bývalé sovětské zóny se ale zvedne žaludek a ochota brát řeči takového pána vážně klesá až k nule. A to je škoda pro profesora i pro čtenáře.
Jako dokonale střízlivý protilék, který umožní se ke Küngovi vrátit, lze proto doporučit knihu z jiné edice. Svazek Náboženství Číny - Svět jako živý organismus od Daniela L. Overmayera patří do řady Náboženské tradice světa, kterou vydává Prostor. Svazek o Číně se drží téhož principu jako většina svazků edice: Nepopisuje totiž příliš nauky jednotlivých náboženství, nýbrž jejich "náboženského člověka", jejich konkrétní "Sitz im Leben". A právě z takovéhoto věcného, žádné světavýkladové a světaměnné ambice si nekladoucího líčení čínské religiozity plyne potvrzení toho, co na svůj způsob formuluje Küng a co by se dalo vyjádřit i aforismem: Římský katolík - opravdu římský, mající své centrum securitatis ve Věčném Městě, ne v Tridentu, Vatikánu či na svatém Hostýně - si s mahájánovým buddhistou nebo s taoistou nakonec vždycky porozumí. A to je nejlepší důkaz pro jedinečnost a pravdivost naší svaté římskokatolické církve.
Knihkupectví Academia najdete v Praze na Václavském náměstí 34.