VĚDCI
Miluji vědci, mlčenlivé soudruhy,
protože všichni nakládají s nimi,
jako by nežily,
a oni zatím žijí a dívají se na nás
jak věrní psi pohledy soustředěnými
a trpí,
že žádný člověk k nim nepromluví.
Ostýchají se první dát do řeči,
mlčí, čekají, mlčí
a přeci
tolik by chtěli trochu si porozprávět!
Touto milou parafrází známé Wolkerovy básně, kterou mi graciézně recitoval Stanislav Komárek (rozhovor s ním přinášíme o kousek dál) v Žižkovské hospodě, rád uvozuji celou kauzu a zároveň si navozuji vzpomínku na jiného vědce, biochemika Jiřího Sošku, který představě roztržitého, od banality žití náležitě odtrženého badatele vyhovoval velmi dobře. Jedno z jeho nejlepších čísel? Kousek od vlastního domu, na Srbské ulici, na pozdrav své dcery: "Ahoj, tati!" odvětil - poté co roztržitě vzhlédnul: "Dobrý den, dobrý den!" A kráčel dál v zadumání, vlastního masa a krve evidentně nerozeznav.
Z mého pohledu humanisty je tedy tahle kauza především
o přírodovědcích, dokonce - nemohu popřít - u oborů společenských mi sám výraz "věda" přijde nepatřičný. I významní reprezentanti tohoto proudu ale dostali na stránkách Neonu rovnocenný prostor tak, abychom mohli náležitě v pospolitosti demonstrovat, proč se přemýšlení dostalo koncem tohoto století na seznam neřestí, které by si měl slušný člověk odpírat.
Vycházeje z tématu potřeby (či nepotřeby) sjednocení poznání, rozvíjeli jsme zejména otázku jeho aplikace v praxi. Jestliže zdárnou aplikací výdobytků přírodních věd jsou především věci charakteru spotřebního (od parních strojů až po internet), pak nové poznatky společenskovědních oborů by měly (nebo neměly?) vést k inovaci a modernizaci společenských a sociálních systémů. Proto jsme se pokusili stávající trochu prověřit, čímž jsme se přece jen ocitli - alespoň na chvilku, alespoň cvičně - na prahu nové renesance.
Renesance totiž byla mimo jiné velkým vzedmutím protidogmatického uvažování, a jedním dechem lze dodat, že byla i posledním významným obdobím v tom ohledu, že vlivní myslitelé byli výraznými představiteli jak společenských, tak přírodních nauk.
Původní název kauzy jsme tedy nakonec ponechali vzdor tomu, že musel v průběhu dvou měsíců několikrát čelit náporu jiných, v podstatě stejně oprávněných titulků podle toho, jak vyplouvala na povrch nová a nová témata rozšiřující původní zadání, která by si zasloužila samostatnou pozornost. Jako obvykle se k prvotním otázkám družily nové a nové. Na některé se pokoušíme odpovědět přímo, jiné ponecháváme otevřené - nechť jsou zároveň výzvou pro vás. Budeme rádi, když nám pošlete do redakce své reakce.
Jeden z těch, kteří už nejsou mezi námi a jehož hlas by v této kauze jistě zazněl, je Miroslav Holub. Básník a imunolog. Jeden z mála syntetiků poznání, které jsem měl tu čest poznat osobně. Kdysi jsem slyšel právě z jeho úst poprvé větu: Člověk by měl vědět ode všeho něco - a od něčeho všechno.
Po tomtéž volá i Petr Odillo Stradický ze Strdic ve svém provokativním eseji Přijmeme Boha. Zn.: Nástup ihned.
Bohužel se zdá, že na to, abychom mohli sjednotit poznání, by se musel narodit někdo, kdo bude vědět od všeho všechno. To je dnes nemožné. Ale třeba je taková úvaha chybná. Co když je k tomu, aby v úplnosti odhalil záhadu našeho bytí, smysl lidské existence a fungování kosmu, předurčen spíše poučený laik nebo poloviční blázen, to jest ten, kdo právě dost neví, protože ten jediný ještě bude mít k něčemu takovému (šílenou) odvahu.
Končím stručným přípodotkem: Myslím si, že při omezeném prostoru, který nám časopis dává, jsme vybrali z množství shromážděného materiálu opravdu to nejzajímavější a že tudíž každý příspěvek je hoden vaší pozornosti. Dokonce jsme se snažili, aby kauza ke konci gradovala.
Příjemné čtení.
Martin Reiner