Brno je magické místo na mapě literatury

Rozhovor s Egonem Ammannem, majitelem nakladatelství Ammann Verlag


zleva Egon Ammann, Milka Vagadayová, Kathrin Liedtke, Jiří Kratochvil

Značka švýcarského nakladatelství Ammann Verlag má v německy hovořících zemích dobrý zvuk. Ačkoli patří mezi menší nakladatelské domy, kvalitou a zejména specifickým profilem své produkce je plnohodnotným partnerem obrů branže, jako jsou Rowohlt, Luchterhand či Suhrkamp. Můžete našim čtenářům vaši činnost přiblížit?

Nakladatelství jsme založili společně se ženou roku 1981 v Curychu. Nejsme ovšem omezeni geografickými hranicemi Švýcarska, naše knihy se prodávají po celém německém jazykovém teritoriu. Orientujeme se téměř výhradně na současnou krásnou literaturu. Důraz klademe na díla klasiků evropské moderny. Vydali jsme sebrané spisy Osipa Mandelštama, Fernanda Pessoy i jeho krajana Antonia Machada nebo například Konstantinose Kavakise z Řecka. V závěrečné fázi přípravy je vydání díla maďarského autora Jozsefa Attily. Věnujeme se také nadějným autorům německé provenience, a to nejen z Německa samého, prostor poskytujeme také Rakušanům a Švýcarům. Například takový Thomas Hürlimann anebo Meinrad Ingling jsou podle mého skutečnými objevy. Jeden z pilířů našeho edičního profilu tvoří literatura východní Evropy.

Jste velkým příznivcem české kultury. Kdy a jak jste se jím stal?

Můj zájem o českou literaturu souvisí s nadějemi, které upírala západní inteligence k vývoji v Československu na jaře roku 1968. Vkládali jsme do něj snad ještě větší víru než vy sami. To, co se u vás dělo, nemělo od těch časů nikde ve světě obdoby. Boom české kultury byl sice jen vnějším výrazem celkové situace, ale natrvalo zůstane jejím nejprůkaznějším svědectvím. Poté, co přišel ten drtivý zásah zvenčí, patřil jsem k těm, kdo se snažili posbírat alespoň pár zbylých střípků. V roce 1969 jsem vydal výbor z básní, jež vycházely v právě zastavených Literárních listech, týdeníku, kterému se ostatně žádné jiné literární periodikum v Evropě nemohlo rovnat. Ano, mohu říci, že k české a slovenské kultuře chovám velice silný, ba osobní vztah.

Důkazem je, že vydáváte knihy českých autorů. Nejprve to byla Daniela Hodrová a dnes se chystáte vydat Jiřího Kratochvila, v současnosti zřejmě nejdiskutovanějšího českého spisovatele. Jak jste se k tomuto, v poslední dekádě u nás stejně oceňovanému i zatracovanému autorovi dostal?

Přes svou přítelkyni, překladatelku Susanne Rothovou, která pro nás přeložila kompletní trilogii Daniely Hodrové Trýznivé město (Pod obojí, Kukla, Théta). Všimla si mého zájmu o zvláštní charakter české literatury a upozornila mě na autora, v jehož románech hraje stejně jako u pražačky Hodrové velkou roli město. Kratochvil však na rozdíl od ní píše v Brně a o Brně. Když jsem si pak přečetl jeho román Inmitten der Nacht Gesang (Uprostřed nocí zpěv), který vyšel u Rowohlta v překladu právě Susanne Rothové, byl jsem nadšen. Když mi později Rowohltova lektorka nabídla Kratochvila k vydání, cítil jsem to jako velký závazek. Kathrin Liedtke a Milka Vagadayová z Hamburku pro mne již přeložily Hotel Avion, ale já bych raději nejprve vydal jeho nejvlastnější román Die unsterbliche Geschichte (Nesmrtelný příběh). Vyjde v únoru a bude věnován památce zesnulé Susanne Rothové.

Čím konkrétně vás Kratochvilovo dílo zaujalo?

Kratochvil je autor evropských parametrů a právě v tom tkví jeho velikost i kvalita. Jeho vlast je přítomna v jazyce, kterým píše a jehož bohatství a výrazové možnosti tak obdivuje. Přesto ho prý jako kosmopolitu mrzí, že neexistuje jen jeden globální jazyk společný všem literaturám. Naštěstí. Kratochvilův vtip a fantazie, on sám si to vůbec nemusí uvědomovat, pramení právě z kvalit svébytného jazyka. Řekl bych dokonce, že tento konkrétní kód je podmínkou jejich existence! Ačkoliv jsme tuto unikátní vlastnost češtiny prvně konstatovali už v 60. letech, překvapuje nás dodnes. Jsem přesvědčen, že Kratochvilův úspěch je podmíněn jeho evropanstvím, které je ovšem zřetelně české. Praha, jedno z nejkrásnějších měst světa, nese přídomek "magická" už dlouho. A Kratochvil teď z dosud opomíjeného Brna učinil další magické místo na mapě literatury. Já sám jsem Brno dosud nenavštívil, ale připadám si, jako bych ho dobře znal právě díky jeho autorovi.

Stojíme právě na přelomu nejen století, ale i tisíciletí. Podstatnou část světa lze dnes definovat jako demokratickou, přesto se přes nás valí procesy, jejichž průběh nemáme sebemenší možnost ovlivnit. Neobáváte se, že globalizace znamená konec jazykové pestrosti a specifik národních literatur?

Doufejme, že jednotlivé kultury zůstanou takové, jaké jsou. Z národních literatur, a nejen z nich, se nesmí stát jednotná globální kaše, ve které se všechny přirozené diference rozpustí. Je nutné zachovat specifický ráz kultury, aby bylo možné říct: toto je literatura česká, tahle německá, švédská a toto zase anglická, tenhle text byl napsán v Brně, tento vznikl v Praze, tohle je z Berlína... Literatura je vždy srostlá s místem svého vzniku. Proto neexistuje nic takového jako literární centra a provincie. Pokud se někdy hovoří o jejich dichotomii, jde o umělý mediální humbuk. "Svět" je místo, ve kterém má "světový" autor kořeny a ze kterého jeho dílo vyrůstá, ať už se pohybuje kolem globu kamkoli. I malé město je takovým "světem", jehož jazykem nám oznamuje: "Tu jsem, tady stojím!" A teprve množina všech těchto malých míst vytváří náš velký společný svět s polyfonií hlasů, které nesmějí splynout.

Není to jen zbožné přání? Vždyť dnes pozorujeme vzrůstající význam vizuální komunikace na úkor psaného slova. Nebojíte se, že televizní analfabetismus nakonec literaturu vytlačí z mezí zájmu publika?

V tomhle ohledu jsem optimista. Obrazovka, ať už interaktivní televize nebo internet, to je úžasný zdroj informací. Kniha je ale něco diametrálně odlišného. Jestliže kupříkladu Jiří Kratochvil napíše román, napsal ho jen pro mne, protože jen já ho pro sebe čtu. Tím ho realizuji a cítím se jím osobně osloven. Takový prožitek mi internet nemůže nikdy poskytnout.

Tradičním problémem českých nakladatelů věnujících se tzv. menšinovým žánrům je hledání způsobu, jak dostat knihy ke čtenářům. Do jaké míry je trh německy mluvících zemí distribučně propojen?

Osmdesát procent své produkce prodáváme v Německu, kde máme i velký sklad a deset zástupců. Zjednodušeně lze říci, že ve Švýcarsku naše nakladatelství sídlí, ale svůj trh má v sousedním Německu.

Vaše nakladatelství produkuje tituly, u nichž nelze předpokládat žádný velký prodejní úspěch. V jaké výši se pohybují náklady těchto knih?

Máte-li na mysli poezii, je to případ od případu různé. Některé básnické sbírky mají náklad třeba šest až sedm tisíc exemplářů, jiné třeba jen tři čtyři stovky.

V jakých relacích se v podmínkách silného knižního trhu pohybují poměry mezi jednotlivými položkami výroby publikace - tiskárnou, honoráři a rabatem z prodeje?

Rabat činí 50 % prodejní ceny knihy. Náklady na tiskárnu nesmějí přesahovat 28 %, a už to je příliš. Honoráře se pohybují mezi 7-10% u překladů. U autorů německé provenience jsou pak vyšší. Někdy to dělá až 10 % krámské ceny knihy.

Ptal se a fotografoval: Ladislav Plch