Alexander Graham Bell

Materiál převzat z National Geographic (leden 1995), kráceno

Autor: Robert V. Bruce

Fotografie: Ira Block / Překlad: Tamara Váňová

"Pane Watsone, přijďte sem, chtěl bych vás vidět."

Tato slavná slova pronesl génius, vynálezce telefonu, který až do konce svého života překypoval tvůrčí energií: v posledních měsících před svou smrtí experimentoval s destilací pitné vody z moře, z mlhy a dokonce i z lidského dechu. Bellova neutuchající, dětsky umanutá zvědavost ho nutila zabývat se problémy zcela odlišných disciplín - od aeronautiky až po genetiku. Ale neměl na vybranou. "Skutečnému vynálezci," jak sám řekl, "nezbývá nic jiného než vynalézat, stejně tak jako nemůže přestat myslet a dýchat."

Všeobecně se ví, že Alexander Graham Bell vynalezl telefon. Alespoň v tomto bodě se shodneme. S dalším všeobecně přijímaným názorem to už tak snadné nebude, protože je přímo v rozporu s Bellovým životním osudem. Dnes máme všichni za to, že úspěch závisí především na naší schopnosti specializovat se a příliš se nerozptylovat. "Vsaďte všechno na jednu kartu," napsal Mark Twain, "a tu kartu si hlídejte." A tak bychom očekávali, že stejně rozumně se zachoval i Bell. Naštěstí to nebyl jeho případ. Kdyby tomu tak bylo, nikdy by nebyl telefon vynalezl.

Bell zkrátka neměl v povaze zabývat se dlouhodobě jednou kartou. Po celý svůj život si zachoval dětsky nadšený přístup k pestré různorodosti světa, a to až do takové míry, že to někdy vyvolávalo silné pochybnosti v lidech, kteří ho znali - to samozřejmě bylo předtím, než se stal světově proslulým. Jeho budoucí tchán ho například plísnil slovy: "...vždycky se pustíš do něčeho nového, co tě zrovna zajímá, a nikdy to nedotáhneš k ničemu, co by mělo pro někoho cenu." A to bylo pět měsíců předtím, než došlo k patentování telefonu. Před bezcílným plácáním se od jedné věci k druhé ho zachránila jeho schopnost naprostého ponoření se do problému, na němž právě pracoval - což je další vlastnost, kterou bychom mohli nazvat infantilní. "Moje mysl," jak sám jednou napsal, "se natolik zaměří na to, co ji momentálně zaměstnává, že všechno ostatní na světě - včetně otce, matky, manželky, dětí i samotného života - se pro tu chvíli stává druhořadou záležitostí."

Pokud měl tyto povahové vlastnosti vrozené, vnějšími okolnostmi se ještě více upevnily. Začalo to přímo tam, kde se roku 1847 narodil. Skotský Edinburgh už jen tím, jak vypadá, pěstuje v člověku tvůrčí neklid a roztěkanost. Jsou města, která svou nechuť k přízemní existenci a svou touhu růst k nebesům projevují prostřednictvím lidské činnosti - stavbou katedrál, věží, mrakodrapů. Jiným městům v tom pomáhá příroda, a k takovým patří i Edinburgh.

Oblíbeným místem malého Bella byl kopec Corstorphine Hill, odkud se rozprostíral nádherný výhled přes elegantní čtvrť New Town a přístavní doky Leith až k moři. Vysoko na Corstorphine cítil blízkost nebe a dole pod ním ho vábil vzdálený horizont. Lehával tam bezstarostně na travnatém úbočí a pozoroval ptáky při jejich tajemném kroužení. Právě jejich let v něm vzbuzoval největší touhu a údiv.

Ale nebylo to jen okolí tohoto města, co malého Alecka inspirovalo. Místní obyvatelé, a nejen oni, ho nazývali Aténami severu. Po dlouhé generace byl Edinburgh, hned po Londýně, střediskem vzdělanosti celého Britského impéria. Slavná tradice založená filozofem Davidem Humem, ekonomem Adamem Smithem, básníkem Robertem Burnsem a romanopiscem Sirem Walterem Scottem stejně jako velikánem v oboru geologie Jamesem Huttonem a věhlasným stavitelem Thomasem Telfordem byla v době Bellova dětství stále ještě živá. Edinburská univerzita dlouho patřila mezi nejlepší na světě, především v přírodních vědách a medicíně. Charakteristickým znakem ducha Edinburghu byla až překypující všestrannost. Další z jeho velkých synů, Robert Louis Stevenson, který byl o tři roky mladší než Aleck Bell, ne nadarmo zařadil do své sbírky Child's Garden of Verses furiantské dvojverší: "Svět je tak plný krásných věcí, že bychom se všichni měli radovat jako král."

Tohoto ducha Edinburghu ztělesňovala i Bellova rodina. Aleck měl hluboký respekt před svým otcem, Alexandrem Melvillem Bellem, úspěšným logopedem. Jak diktovalo už samotné povolání pana Bella staršího, byl to muž imponujícího chování a kultivovaného způsobu řeči. Pravidelně přednášel na edinburské univerzitě, školil učitele, duchovní i děti ze šlechtických rodin a udržoval styky s místní inteligencí. Dokonce k ní díky své vědecké a publikační činnosti sám patřil. Roky se intenzivně zabýval odvěkým snem všech logopedů a fonetiků: vědecké analýze vyslovovaných hlásek s cílem vytvořit úplný a všeobecně použitelný systém fonetického zápisu. Nakonec se mu to podařilo v roce 1864, kdy se zrodil systém s názvem Visible Speech (Vizuální řeč). Aleckovi ještě nebylo ani dvacet a už se stal mistrem v tomto oboru a pomáhal otci předvádět jeho objev lingvistům a fonetikům v Londýně i Edinburghu. Ti ho přivítali jako výrazný pokrok.

Aleckova matka Eliza Bellová rozšířila obzor svého syna o další dimenzi. Přestože trpěla vážnou poruchou sluchu, byla velmi dobrá pianistka a aby mohla poslouchat, co hraje, připevňovala si k uchu naslouchadlo a mluvítko pokládala na rezonanční desku klavíru. Citové pouto mezi matkou a synem bylo velmi silné. Aleck, mnohem častěji než jeho dva bratři, už jako malé dítě věděl, jak na to, aby nemusel s matkou hovořit přes naslouchátko: promlouval k ní tichým hlasem kousek od jejího čela. I u něho se projevilo hudební nadání. Jeden čas studoval u předního pianisty a snil o kariéře slavného virtuosa. Pak ale jeho učitel zemřel, a s ním i Aleckův sen.

Po jistý čas ho fascinovaly přírodní vědy. Sbíral botanické vzorky až do té doby, než jeho nadšení zchladila nutnost otrockého biflování botanického názvosloví. Nějaký čas ho zajímala i zoologie. Neměl sice to srdce kvůli vědě zabíjet, ale pokud mu náhoda či příroda poskytla mrtvý exemplář, rád zkoumal jeho vnitřnosti. Ani technika ho nenechávala chladným. Otec jeho kamaráda vlastnil na nedaleké říčce starý mlýn, ideální místo pro chlapecké hry. Jednoho dne mlynáře už jejich skopičiny unavily, a tak je vyzval, aby konečně začali dělat něco užitečného, třeba odstraňovat slupky z obilí. Aleck se pustil do experimentování a výsledkem bylo fungující zařízení s lopatkami, jež se točily ve válci s kartáčem uvnitř. Byl to, jak po letech napsal, jeho "první vynález".

Aleck Bell byl ještě dítětem, a už toho měl tolik za sebou: vesele se vozil na kolotoči svých koníčků mezi fonetikou, fyziologií, hraním na klavír, nedoslýchavostí, vynálezy, logopedií, letem ptáků a opojným panoramatem široširého světa. Přestože se tyto činnosti zdají být navzájem neslučitelné, při zpětném pohledu v sobě ukrývají zárodky Bellova budoucího vývoje k umění, vědě a spojovací technice.

Náznak toho, co chlapce v budoucnosti čeká, se objevil v roce 1863, kdy Bell starší pověřil Alecka a jeho staršího bratra Melvilla konkrétním úkolem. Aleckovi bylo tenkrát šestnáct let a právě se po roce vrátil od svého dědečka z otcovy strany, který v Londýně vyučoval řeč. Starý pán vytříbil Aleckovu výslovnost, vedl ho ke studiu, vštěpoval mu ideály sociální a politické demokracie a proměnil ho, jak sám Aleck později napsal, "z chlapce v poněkud předčasně vyspělého muže". Aleck, odříznutý od svých vrstevníků, se vrátil domů mnohem vážnější a uzavřenější a nesnášel, aby se k němu "chovali opět jako k chlapci". A tak ho otec vyzval, aby společně s Melvillem sestrojili "mluvící stroj" - zařízení k mechanickému tvoření zvuků vydávaných lidskými mluvidly, podobný tomu, který Aleck s dědečkem viděli nedávno v Londýně.

Chlapci nejdřív pečlivě prozkoumali hrtan jehněte získaný od místního řezníka, a pak zkonstruovali model hlasového ústrojí, jež bylo možné s pomocí pák různě tvarovat. Foukáním do trubice stroj vydával zvuky podobné lidskému hlasu. Tento projekt znovu vrátil Aleckovi jeho mladické nadšení. A jak otec nepochybně také doufal, vzbudil v chlapci zájem o řečové ústrojí.

Tato fascinace ještě zesílila, když následující dva roky pracoval jako instruktor v chlapecké škole v Elginu na severním pobřeží Skotska, kde konečně okusil pocit nezávislosti. Díky svému hudebnímu sluchu, důmyslným experimentům s ladičkou a různým nastavením dutiny ústní a hrdla přišel na to, že každý vokál je složený ze dvou výšek tónu a že v jistém sledu jedna z nich stoupá a druhá klesá. Ještě důležitější bylo, že tento jev vysvětlil na fyziologickém základě.

Bellovo nadšení, stejně jako tato dvojice tónů, stouplo a zase kleslo, když se od londýnského fonetika dozvěděl, že Hermann von Helmholtz dospěl ke stejnému objevu, ale bohužel o něco dříve. Bylo to pro mladého Bella sice velké zklamání, ale skutečnost, že jako teprve devatenáctiletý nezávisle kráčel stejnou cestou jako slovutný vědec, byla určitě důvodem k hrdosti. Bell se navíc nadchl Helmholtzovým vynálezem, který sloužil k udržení vibrace ladičky: přerušovaný elektrický proud stejné frekvence jako přirozené vibrace ladičky aktivoval elektromagnet umístěný vedle ní. Bell se svěřil svým přátelům, že jednoho dne někdo určitě vymyslí jak přenášet hovor a hudbu pomocí telegrafie.

Po dvou letech strávených v Elginu začal Bell učit v chlapecké přípravce v anglickém městě Bath, kde se vrtal v bateriích a telegrafickém zařízení. Avšak toho roku zemřel na tuberkulózu jeho mladší bratr Edward a rodiče zůstali sami v londýnském domě na Harrington Square, který zdědili po dědečkovi. V té době se již dvacetiletý Aleck přestěhoval za nimi a převzal rodinnou profesi fonetika a učitele řeči.

V nedaleké soukromé škole se v roce 1868 poprvé pokouší učit mluvit hluchoněmé děti, čtyři bystré holčičky. Možná právě matčina nedoslýchavost způsobila, že si k nim Bell vypěstoval mimořádný vztah. Za pomoci Vizuální řeči a díky Bellovým učitelským schopnostem se dívky učily rychle a radostně. Aleck tak konečně našel své pravé povolání. I poté, co vynalezl telefon, napsal: "Každým dnem je mi čím dál jasnější, že můj zájem o hluchoněmé mi vydrží až do konce života." A přesně jak řekl - až do smrti uváděl jako své zaměstnání "učitel hluchých" bez ohledu na své další dlouhodobé a úspěšné aktivity.

Mezi těmito dalšími zájmy zůstávala hudba. Při hraní na klavír v domě na Harrington Square Alecka fascinovala vibrace způsobená ozvukem. Při zpěvu do klavíru mohl rozezvučet strunu, která odpovídala tónu jeho hlasu. Také si všiml, že akord zahraný na klavíru ve vedlejším bytě způsobí přes tenkou stěnu slabý ozvuk odpovídajících strun jeho klavíru. Tehdy se v Bellově mysli zrodila předzvěst pozdějšího velkolepého nápadu. Kdyby se různé frekvence několika ladiček přenesly současně po jediném drátu, mohly by být - stejně jako akord z vedlejší místnosti - na druhé straně opět rozloženy za pomoci ladiček stejně naladěných. Tímto způsobem by se dala řada zpráv v morseovce poslat současně po jediném drátu. Avšak další vývoj událostí zatlačil tento nápad na čas do pozadí.

V roce 1870 umírá starší bratr Melville, stejně jako Edward, na viktoriánský mor - tuberkulózu. Krátce předtím byl Bell starší na pracovní návštěvě ve Spojených státech, odkud se vrátil okouzlený tamním podnikavým a pokrokovým duchem. Nabídka, aby v Bostonu uspořádal sérii přednášek, ho inspirovala k tomu, aby si v Ontariu nedaleko svých starých skotských přátel založil nový domov. V naději, že ušetří svého posledního syna osudu ostatních dvou, přemluvil Alecka, aby do Ameriky přesídlil s ním a s matkou.

Manželé Bellovi se usadili v pohodlném, prostorném domě kousek od ontarijského Brantfordu uprostřed dvanácti akrů lesa, ovocných stromů a hospodářských stavení na vysokém srázu nad řekou Grand River. Bella staršího přijali v Bostonu s otevřenou náručí, a když ho požádali, aby je zasvětil do své metody Vizuální řeči v nově založené škole pro hluchoněmé děti, přenechal tuto nabídku Aleckovi, který jí nadšeně využil.

Boston byl americký Edinburgh, dokonce mu říkali Atény Ameriky (ale měl i sebeironizující přezdívku "pupek sluneční soustavy"). Harvard, nejstarší americká vysoká škola, se pomalu stávala plnohodnotnou univerzitou pod vedením Charlese W. Eliota. V šedesátých letech devatenáctého století rostly jako houby po dešti další vysoké školy, například Boston College, MIT (Massachusetts Institute of Technology) a Boston University. Bostonští podnikatelé zakládali na americkém Západě doly a stavěli železnice, zatímco doma vzkvétal průmysl i obchod. Skutečnost, že Boston byl v té době nejdůležitějším střediskem vědy a techniky, především elektřiny, měla na Aleckovu budoucnost rozhodující vliv.

V Bostonu se konečně osamostatnil a přímo rozkvetl. Bellovo očividné nadšení, ještě zdůrazněné hřívou havraních vlasů a výraznou tváří, bylo pro jeho hluché žáky až nakažlivé, kdežto ty Bostoňany, kteří sluch neztratili, okouzloval svým zvučným, příjemně modulovaným hlasem. Jeho úspěchy se brzy roznesly a i další školy po něm chtěly, aby je zasvětil do svých metod. V roce 1873 se stal profesorem hlasové fyziologie na Bostonské univerzitě, a získal tak prestiž v akademických kruzích.

Vedle toho si ještě našel čas a energii, aby pokračoval ve svých vědeckých výzkumech a vynálezech. Bostonské intelektuální klima ho k tomu přímo vybízelo. V den jeho příjezdu mu kdosi věnoval výtisk právě dokončené práce Johna Tyndalla o zvuku a dozvěděl se, že MIT má k dispozici kompletní sadu Helmholtzových aparátů. V roce 1872 přednesl na konferenci ředitelů škol pro hluchoněmé přednášku, v níž vědecky popsal řeč jako "pouhý pohyb vzduchu", sérii vlnění. V říjnu téhož roku vyslechl v Bostonu přednášku Johna Tyndalla o "vlnové teorii" šíření světla.

Stejný měsíc oznámily noviny, v nichž Bell inzeroval výuku řeči, že Western Union zaplatila značnou sumu peněz jistému bostonskému vynálezci za "duplexní telegraf", který přes důmyslnou soustavu obvodů umožňoval přenášet zprávu po jednom drátu oběma směry zároveň. To v Bellovi pravděpodobně znovu oživilo vzpomínky na londýnský nápad společného telegrafu na úplně jiném principu, a proto se pustil horečnatě do práce. Vedl život nočního ptáka, jak už bylo jeho celoživotním zvykem: po nocích experimentoval a ve dne učil.

Na jaře roku 1874 měla velký úspěch jeho přednáška o výcviku řeči pro hluchoněmé na MITu a v souvislosti s ní dostal nabídku používat přístroje a laboratoře tohoto institutu. To odvedlo jeho pozornost od telegrafu k akustice. Zvláště jeden přístroj ho zaujal, protože "zviditelňoval" řeč. Nazýval se "fonoautograf" a měl membránu se štětinou, která reagovala na vyslovený zvuk vibrací a zanechávala stopu jeho vlnové délky na kousku kouřového skla.

Ono léto strávil Bell sněním na výšinách brantfordského srázu, odkud pozoroval křivolaký meandr řeky Grand River, a hlavou se mu honil kaleidoskop nejrůznějších nápadů. Složité vibrace zvuku zaznamenané jediným hrotem membrány fonoautografu ve tvaru křivky. Překvapivá síla zvukových vln schopná rozkmitat drobné kůstky v uchu. Složité vlnění elektrického proudu vytvořené vibracemi zmagnetizovaného jazýčku a přenášené po jediném drátě. Struny klavíru rezonující zvukem hlasu. Náhle se celý ten zmatek propojil v jedno veliké pochopení: osvítil ho základní princip telefonu.

Bellův neuvěřitelně jednoduchý nápad se neodvíjel od žádného převratného vědeckého objevu nebo přírodního jevu, který by nebyl známý alespoň půl století. Jak je možné, že to nikoho doposud nenapadlo? Nejeden expert na elektřinu si určitě tuto otázku položil, když se o Bellově vynálezu dozvěděl. Bellův krajan z rodného Edinburghu, slavný fyzik James Clerk Maxwell, na to měl odpověď. "Považuji telefon," řekl na své poslední veřejné přednášce, "za ztělesnění toho, jak jsou dnes různá odvětví lidských vědomostí od sebe navzájem oddělena, a teprve díky jejich spojení se podařilo profesorovi Grahamu Bellovi přes různé okliky vynalézt tento přístroj." Experti na elektřinu vsadili všechno na jednu kartu a tu si pěkně hlídali. Natolik se ponořili do vylepšování telegrafu, že nebyli schopni od svého problému poodstoupit a zabývat se naprosto jiným přístupem ke sdělovací technice. I kdyby je to napadlo, jejich odbornost by jim spíše předkládala argumenty, proč to z technických důvodů nejde.

Bell se pustil do práce, aby se z jeho teorie stala realita, a využíval při tom různé bostonské zdroje. Tamní vědci a technici ho ujistili, že jeho nápad je teoreticky správný (naštěstí si jeden z nich poznamenal průběh diskuse, k níž došlo v říjnu roku 1874). Dílna Charlese Williama mladšího sloužila jako středisko zakázkové práce pro mladé vynálezce (i mladý Tom Edison ji nedlouho předtím navštěvoval), a právě v ní našel Bell svého spolupracovníka, dvacetiletého Toma Watsona, který mu při práci asistoval. V březnu 1876 si Watson zajistil místo v dějinách tím, že jako první člověk vzal telefon. Celý projekt financovali dva američtí podnikatelé Gardiner Green Hubbard a Thomas Sanders, z nichž každý měl v Bellově péči hluché dítě.

Bell se do jedné ze svých žákyň, sedmnáctileté Mabel Hubbardové, zamiloval. Během léta a podzimu 1875 se mu přesně v duchu pohádek a viktoriánských milostných románů podařilo získat příslib její ruky i přes nesouhlas rodičů, kteří ji považovali za příliš mladou. V určitou dobu se pak vezmou a budou spolu žít šťastně až do smrti, ale Bellovy námluvy zpozdí sepsání a přihlášení patentu na jeho vynález. Zdržovala ho výuka na Bostonské univerzitě, soukromí žáci i jeho neústupnost, s jakou trval na tom, že počká na zprávu o patentování telefonu ve Velké Británii. "Honím se od jedné věci ke druhé a dříve, než se naději, je den pryč," psal svým rodičům. Nakonec Gardiner Hubbard ztratil trpělivost a 14. února 1876 se ujal sám podání žádosti o patentování telefonu.

Na pár let přijal Bell formální funkci technického poradce telefonní společnosti. Věrný své povaze odmítl nechat se touto prací či kteroukoli jinou, včetně svého akademického působení, jakkoli svazovat. Finanční nezávislost, kterou mu vynález telefonu přinesl (přestože o žádné velké bohatství nešlo), mu dovolila vrhnout se do pestrého víru jeho zájmů.

A tak to dělal po celých zbývajících čtyřicet let života. Vynalézal a vynalézal. Po dlouhých líbánkách v Anglii a ve Skotsku se spolu s manželkou usadili nedaleko jejích rodičů ve Washingtonu, D. C., kde si Bell založil vlastní laboratoř. Velice mu imponoval Edisonův Menlo Park, "továrna na vynálezy", a snažil se ho napodobit v menším rozsahu. Avšak jeho přístup k vynálezům byl jiný než Edisonův. Thomas Edison si vyhlédl komerční potřebu a pak se snažil najít způsob, jak ji uspokojit. Bella spíše osvítil nějaký fyzikální jev, který se pak snažil zužitkovat prakticky.

Například v roce 1873 se zjistilo, že prvek selen má zvláštní vlastnost: jeho elektrická vodivost se úměrně zvyšuje s intenzitou dopadajícího světla. Tento účinek Bella fascinoval. Domníval se, že kdyby bylo možné lidským hlasem měnit intenzitu světla, dalo by se této vlastnosti selenu využít k bezdrátovému přenosu.

Bell vyvinul svůj "fotofon" v roce 1880 s pomocí mladého technika jménem Sumner Tainter, který s ním začal spolupracovat místo Toma Watsona. Až do konce svého života tvrdil, že jde o jeho úplně "největší vynález, mnohem důležitější než telefon". Nejspíš mu bylo zatěžko si přiznat, že vrcholu své kariéry vynálezce dosáhl v devětadvaceti letech. Ale fotofon měl dosah jen několika desítek metrů, a to ještě nesměla být mlha, nesmělo pršet či sněžit a paprsku nesměly stát v cestě žádné překážky. Takže jeho vynález nenašel žádné komerční uplatnění.

V roce 1881 se Bell přece jen pustil do vynálezu s praktickým zaměřením, tak jako to dělal Edison. Prezident James A. Garfield pomalu umíral na zranění po atentátníkově střele, kterou lékaři nemohli najít. Bell pracoval takřka dnem i nocí a výsledkem byla dvě zařízení. Jedno z nich fungovalo na principu dnešních minových detektorů: změna telefonního tónu při setkání s kovem. To druhé byla jakási telefonní sonda: kombinovala jehlu s telefonním sluchátkem, v němž se ozvalo cvaknutí, jakmile se jehla dotkla kovu. Avšak kulka byla příliš hluboko, než aby ji mohl detektor najít, a lékaři si netroufali použít sondu, která se později běžně užívala do té doby, než ji nahradil rentgen. A tak Garfield - "ten statečný duch", jak ho Bell nazýval - zemřel.

Téhož nešťastného léta zemřel Bellův novorozený syn na selhání plic. Žal nad touto ztrátou vedl Bella k vynálezu "vakuové vesty", vzduchotěsného železného válce, který obepínal pacientovo tělo až po krk. K němu byla připevněná pumpa, která rytmicky zvyšovala a snižovala tlak vzduchu uvnitř, čímž stlačovala a zase uvolňovala plíce. Toto zařízení předjímalo železné plíce vyvinuté o padesát let později pro pacienty s dětskou obrnou.

Začátkem osmdesátých let ukázal Bell Edisonovi, zač je toho loket. Několik let předtím Edison převezl Bella tím, že vynalezl uhlíkový mikrofon, čímž telefon značně vylepšil. Nyní si Bell vzal na mušku Edisonův gramofon, který si jeho vynálezce nechával jen jako laboratorní hračku, neboť jeho nahrávky byly krátké, nekvalitní, a nedal se upravit pro masové využití. Při vylepšování gramofonu Bell působil spíše coby trenér týmu než jako aktivní hráč. Spoléhal se především na svého bratrance Chichestera Bella a Sumnera Taintera. Jejich patenty připravily gramofon pro komerční využití a vynesly autorům několik set tisíc dolarů. Bell svého podílu využil pro financování výzkumu nedoslýchavosti.

Bellův život byl i nadále plný činorodosti, ale na pár let nechal vynálezů a věnoval se jiným aktivitám. Jednou z nich bylo vybudování jeho severního ráje, letního sídla nedaleko Baddecku v kanadské provincii Nové Skotsko. Dal mu keltské jméno Beinn Bhreagh, což znamená "nádherná hora" a přestože se stal občanem Spojených států, brzy dělil svůj čas mezi Beinn Bhreaghem a Washingtonem.

V té době mu už bylo přes čtyřicet a byl to muž impozantní postavy. Krátce poté, co vynalezl telefon, začal přibírat na váze a jevit všechny známky viktoriánského úspěchu. Z útlého, tmavovlasého nápadníka Mabel Hubbardové se stal její korpulentní, předčasně šedivějící manžel. Během líbánek si nechal narůst mohutný plnovous a začal se svým vzhledem velice podobat svému strýci Davidu Bellovi, jehož kdysi George Bernard Shaw charakterizoval jako "toho nejmajestátnějšího a nejimpozantnějšího muže, který kdy žil na této či jiné planetě".

Aleck a Mabel tvořili neobvyklý pár. Mabel zůstala po celý život křehká a půvabná, byla přímo ztělesněním elegance při společenských příležitostech. Díky své neuvěřitelné schopnosti odezírat ze rtů se při takových setkáních chovala přirozeně a často usnadňovala svému obvykle rezervovanému manželovi kontakty s jinými lidmi. Byli si vzájemnou oporou. "Hluchoněmí, zemská přitažlivost či kterýkoli jiný z mých koníčků mi často zcela zaměstnával mysl," napsal jí jednou, "a přesto... vrostla jsi mi do srdce, má milovaná, a zapustila jsi tam kořeny tak, že tě odtud nelze vytrhnout, aniž by se mé srdce rozpadlo na kusy." Potřebovali vzájemnou útěchu, když jim ještě v kojeneckém věku zemřeli dva synci. Byla to ztráta, která je pronásledoval celý jejich další život.

Obě jejich dcery, Elsie a Marian (celá rodina jí říkala Daisy), se dožily vysokého věku, a nejenže byly pro rodiče útěchou a radostí, ale - když nadešel čas - obdařily je celým houfem potomků. Elsii a jejímu manželovi Gilbertu H. Grosvenorovi se narodilo sedm dětí, mezi jinými i Melville Bell Grosvenor, který jako dítě dědečka obveseloval svou společností a v dospělosti převzal otcovu štafetu v časopise National Geographic. Daisy se svým manželem, významným botanikem Davidem Fairchildem, přidali k tomuto seznamu Bellových potomků další tři. Když se všichni sešli dohromady ještě s Bellovými rodiči a dalšími pokrevními příbuznými, velký dům na Beinn Bhreaghu musel pojmout kromě služebnictva na dvacet pět lidí. Mabelina sestra si všimla, že Bell je "tady úplně jiný člověk než ve Washingtonu. Tady je duší celé společnosti."

Neznamená to, že by snad byl ve Washingtonu nerudný. "Nikdy jsem se s nikým necítila uvolněně, dokud jsem nepotkala jeho," vzpomíná Annie Sullivanová, milovaná učitelka Helen Kellerové. "Bell věděl, jak na to, aby lidé byli spokojení sami se sebou... A dokázal z nich dostat to nejlepší."

Přesto však se často stahoval do ústraní. Dokonce i na Beinn Bhreaghu trávil víkendy ve své skromné svatyni, v obytném člunu, kotvícím v malé odlehlé zátoce. A po celý svůj život rád studoval a přemýšlel dlouho po půlnoci, kdy celá rodina již spala.

Rozlehlé prostory pozemku v Novém Skotsku se Bellovi staly inspirací v roce 1891, kdy se mu vrátila chuť zase něco vymýšlet. Odjakživa ho fascinovalo létání. Nyní měl konečně i prostor k tomu, aby roztáhl svá křídla. Pár let si hrál s raketami poháněnými střelným prachem, s helikoptérami, s větrníkovými rotory, s modely na setrvačník, s malými jednoplošníky. "Čím déle experimentuji," zapsal si v roce 1893, "tím víc se utvrzuji v tom, že létající stroje jsou reálná věc." Se svým typickým nadšením se v roce 1896 svěřil jistému novináři: "Jsem přesvědčen, že během několika málo let bude možné povečeřet v New Yorku v sedm či osm hodin večer a druhý den ráno si dát snídani v Irsku nebo v Anglii."

V roce 1898 začal experimentovat s rovnováhou a stabilitou na létajících papírových dracích, což se ukázalo jako slepá ulička. Vedlo ho to k poslednímu významnému vynálezu, který - podobně jako telefon - byl nečekanou ratolestí, která vyrašila z jinak jalového kmene jeho výzkumů.

Začal se věnovat nedávno vynalezenému komorovému draku a zvětšil ho do obrovských rozměrů. Když hledal rám, který by byl dostatečně pevný, a přesto co možná nejlehčí, začal kombinovat a upravovat trojúhelníky, jež na rozdíl od čtverců či obdélníků nepotřebují žádnou vnitřní výztuž.

25. srpna 1902 v náhlém návalu inspirace, ne nepodobném tomu, jenž zažil tehdy s telefonem, Bell pochopil, jaké konstrukční možnosti mu nabízí pyramidový tvar vytvořený čtyřmi trojúhelníky. Tenkrát ještě ani přesně nevěděl, že geometrické názvosloví říká témuž čtyřstěn, tetraedr.

Jedna z nejzajímavějších stránek Bellových zápisníků nese právě toto datum a obsahuje náčrtek s poznámkami:

"Jsem si jist, že se jeho význam prokáže nejen při stavbě draků, ale i při vytváření nejrůznějších nosných konstrukcí - nová metoda v architektuře. Možná nahradí oblouky, především při stavbě mostů... Celá kostra je tak pevná a tak dokonale vyztužená svým vlastním tvarem, že se chová jako pevné těleso... Možná se bude využívat... pro stropy velkých budov... Všechny části lze vyrobit z kovu... a lacino."

Bell s úžasnou předvídavostí popsal přesně to, čím se později tolik proslavil Buckingham Fuller. Přestože si tuto metodu nechal patentovat, hovořil o ní na veřejnosti a demonstroval ji na lehké, k nebesům se tyčící věži na Beinn Bhreaghu, tenkrát pro ni z nějakého důvodu ještě neuzrál čas.

Bell se neustále snažil najít způsob, jak se vznést. Jako pomocníka si ke svému dílu přizval mladého inženýra Fredericka "Casey" Baldwina, který nastoupil na místo Watsona a Taintera. Posléze se mu podařilo dát dohromady nadšenou skupinu mladých mužů, mezi jinými i Glenna Curtise, a založili společnost Aerial Experimental Association. Bratři Wrightové mezitím pokročili ve své práci za fázi experimentování s draky a vytvořili skutečné letadlo. Společnost AEA na ně navázala a vyvinula několik úspěšných strojů. Bell sám formuloval důležitý detail známý jako křidélko nebo také vzletová klapka, aniž věděl, že ho Francouzi již předběhli.

V roce 1908 započali Bell a Casey Baldwin dlouhou sérii pokusů s vylepšením křídlových člunů, které se krátce předtím objevily v Itálii. Baldwin připravoval návrhy a Bell mu přitom pomáhal radami a kritikou. V roce 1919 jejich čtvrtý experimentální křídlový člun HF-4 dosáhl rychlosti přes 110 km za hodinu a celých dalších deset let nebyl tento světový rekord překonaný.

Od svého dětství Bell toužil po uznání jako vědec. Jeho práce v oboru hlasové fyziologie mu jistou slávu na tomto poli zajistila. Léta také soukromě fušoval do velkolepých, ale značně nejasných teorií zemské přitažlivosti, energie a dalších problémů fyziky. Avšak, stejně jako Edison a zřejmě většina amerických fyziků té doby, i Bell postrádal hlubší znalosti matematiky, jichž bylo pro teoretickou práci čím dál víc zapotřebí. Byl dostatečně realistický, aby své spekulace nepublikoval. Přesto však se mu dostalo té cti, že byl zvolen členem Národní akademie věd a přispěl k její činnosti pěti studiemi, především o dědičnosti. Pár dalších studií vycházelo z jeho práce vynálezce.

Bellova nejvýznamnější vědecká činnost se týkala hluchoty. Pomáhal při využívání svého telefonu jako audiometru, přístroje na měření rozsahu nedoslýchavosti. Jeho jméno se posléze stalo součástí mezinárodního jazyka jako označení jednotky pro měření relativních rozdílů v intenzitě zvuku - decibel. Velmi významné jsou i jeho studie o dědičných sklonech k hluchotě.

Bellův zájem o dědičnost ho přivedl k počátečním fázím hnutí zvaného eugenika neboli genetické zušlechťování lidské rasy. Naštěstí mu jeho zdravý rozum a vrozená slušnost nedovolily následovat tento směr až k rasismu, jehož byl velkým nepřítelem. Místo toho zaměřil svůj výzkum na neškodnou otázku, zda je dlouhověkost dědičná. Dospěl k názoru, že jsou rodiny, v nichž je častá, ale nebyl schopen rozlišit, zda se jedná o vrozenou vitalitu nebo odolnost vůči chorobám.

Bell se také zapsal do dějin vědy jako mecenáš a organizátor. V roce 1881 financoval dnes už klasické pokusy Alberta Michelsona, které dokázaly, že směr světla nemá vliv na jeho rychlost. V roce 1882 zachránil skomírající časopis Science a finančně ho podporoval dalších bezmála deset let. Později ho převzala společnost American Association for the Advancement of Science jako svůj oficiální časopis a dodnes prosperuje jako hlas největší světové vědecké obce. V neposlední řadě je třeba připomenout, že Bell - sám nadšený cestovatel - podporoval vědecké poznání a jeho šíření: byl prezidentem společnosti National Geographic Society a poradcem jejího časopisu, jenž redigoval Bellův skvělý zeť Gilbert H. Grosvenor.

Bez ohledu na všechny ostatní činnosti Bell zůstal věrný svému celoživotnímu poslání - práci s hluchoněmými. Ve Skotsku pro ně pomohl založit střední školu a později si ve Washingtonu otevřel svou soukromou, kterou vedl s láskou a oddaností. Stal se také zkušeným a spolehlivým rádcem a dlouholetým přítelem slepé a hluché Helen Kellerové, která mu věnovala svou autobiografii. Když bylo Bellovi přes sedmdesát, napsala mu: "Vždy jste pro jevoval otcovskou radost, když se mi dařilo, a otcovskou něhu, když se něco nepovedlo."

"Největší jeho vášní je láska k dětem," napsala jednou Helen. Chodil rád do vyučování a děti byly nadšené. Během jedné takové návštěvy školy pro hluchoněmé líčil Mabel, jak "některé z těch nejmenších... si jaksi vzaly do hlavy, že jsem samotný Santa Claus! Jen jim nebylo jasné, jak se tak obrovské tělo může vejít do úzkého komína. Naučil jsem je slovo ,protáhnout se', takže ho už nikdy nezapomenou!!! Obávám se, že polovina z nich mi před vánocemi napíše a já se sem budu muset vrátit v odpovídajícím převleku!"

Bell věnoval hluchým skoro půl milionu dolarů, tedy poměrně značnou část svých příjmů. Něco připadlo v menších částkách jednotlivcům v obtížné situaci, většina pak školám a jisté společnosti pro hluchoněmé. Bell se navíc vahou své osobnosti zasazoval o to nejdůležitější - všemi možnými způsoby pomáhal překonat osamění takto postižených. Agitoval pro veřejné školy, kam by se děti denně docházely učit a neztratily přitom kontakt se svou rodinou a slyšícím světem.

"Naše téma je svět a všechno, co je v něm." Tuto velkorysou radu dal Alexander Graham Bell mladému Gilbertovi Grosvenorovi coby nově jmenovanému redaktorovi časopisu National Geographic. Dokonale vystihuje jeho vlastní způsob myšlení a povahu. Ani v posledních měsících před smrtí v roce 1922 se svému poslání nezpronevěřil: pracoval na zařízení ke kondenzaci pitné vody pro ty, kdo uvízli na moři. Při setkání s tehdy nejnovějším technickým zázrakem, rozhlasovým přijímačem, a při vzpomínce na hudební tón, který slyšel, když si před půl stoletím pustil střídavý proud přímo do ucha, přemýšlel o tom, jestli by člověk mohl "poslouchat koncert z rádia bez jakéhokoli speciálního přijímače". Možná že snil o hudbě pro Mabel.

A tak skončil přesně tak, jak začal - objevováním světa a všeho, co v něm je, celý u vytržení nad všemi těmi možnostmi, jež člověk má. Bez ohledu na to, do kolika slepých uliček ho přivedla jeho vášnivá touha poznat svět v celé jeho pestrosti, jejím výsledkem byla dlouhá řada lidských úspěchů a poznání, z nichž kterékoli by většině z nás stačilo na hodnotné vyplnění celého života. A kdyby Bellovi jeho život plný hledání a pomoci druhým neposkytl už nic jiného, určitě mu přinesl radost.

Z toho by si naše vysoce specializovaná doba mohla vzít ponaučení.

Bell, zatvrzelý noční pták, často pracoval do čtyř hodin do rána ve své tiché studovně ve Washingtonu, D. C. a pak spal do jedenácti. Přestože vlastnil mnoho telefonů, v jeho studovně nesměl být ani jeden. Bellově manželce Mabel, která si velice vážila společně stráveného času, tento životní rytmus nevyhovoval. "Naše nejhorší hádky jsou vždy o tomtéž," svěřovala se svému deníku. Ale Bell se v tom naprosto nemohl změnit: "Vzít mi noc, je jako okrást mě o život." Zamilovali se do sebe, když Mabel byla jednou z jeho hluchých žaček. Svatbu měli v roce 1877, přibližně v době, kdy vznikly tyto portréty (nahoře). Náčrtek ze stejného období prozrazuje Bellovo zaujetí elektřinou a zvukem.

Bellovi rodiče se usadili nedaleko Brantfordu v Ontariu a dnes jejich dům slouží jako muzeum, v němž lze zhlédnout rodinné památky. Zde se zrodil Bellův geniální nápad s telefonem. Jeho matka byla nedoslýchavá, ale nikdy se nenaučila odezírat ze rtů. Na křesle v obývacím pokoji je složené její gumové naslouchátko s dřevěnými konci.

Mluvící prsty: Mladičká Helen Kellerová si vypráví s Annie Sullivanovou, svou učitelkou, a Bellem, který dal ty dvě dohromady. Helen se poprvé setkala s Bellem, když jí bylo šest let, a to setkání se pro ni stalo dveřmi, jež ji vyvedly "ze tmy do světla, z osamocenosti do přátelství".

Už o patnáct let později pomáhá Bell při zavedení telefonního spojení mezi New Yorkem a Chicagem. Telefon ho proslavil po celém světě. Další jeho vynález, fotofon, přenášel hlas na velmi krátkou vzdálenost po paprsku slunečního světla, ale pro žádné praktické využití se nehodil.

("Neuvěřitelný úspěch" - tak hodnotil deník Boston Globe Bellovu první přednášku o telefonu v únoru 1877 v Lyceum Hall v Salemu, Massachusetts. Posluchači se skvěle bavili, když Thomas A. Watson, Bellův asistent, zpíval, vtipkoval a četl zprávy z novin po telefonu až z Bostonu vzdáleného pětadvacet kilometrů.

Velmi lehký, ale zároveň pevný čtyřstěn byl předmětem nespočetných pokusů v Bellově novoskotském domově. Jeho třiadvacetimetrová věž z 260 čtyřstěnů byla praktickou ukázkou, čeho všeho je tento tvar schopný.

Bell zkoušel i draky ze čtyřstěnů a snažil se, aby přistávaly lehce jako motýli. V roce 1907 vznikla společnost Aerial Experiment Association, jejímž cílem bylo postavit letadlo podle návrhu každého z jejích členů.

Bellův vnuk Melville Bell Grosvenor se stal synem, kterého mu osud nedopřál. V roce 1914 píše Bell svému zeti z Beinn Breaghu, že chlapec je pro něho "radostí a skvělým společníkem". Má "velký životní sen, a tím je stát se redaktorem jako jeho otec". Melvillovi se to podařilo a ve stopách svého dědečka objevoval "svět a všechno, co je v něm".

Celá rodina v Beinn Bhreaghu v roce 1907. Dcera Elsie (vlevo) se provdala za Gilberta H. Grosvenora, redaktora National Geographic, Daisy (vpravo) si vzala Davida Fairchilda, botanika; Elsie s otcem si často užívali moře a matka je při tom pozorovala. Když byl Bell sám, koupal se a opaloval "tak, jak ho pánbu stvořil".

Ruku v ruce navštívili Bellovi v roce 1898 ostrov Sable Island nedaleko břehů Nového Skotska, kde se snažili najít zbytky ztroskotané lodi, která vzala s sebou ke dnu i jejich právního zástupce, jenž měl na starosti Bellovy patenty. Na tuto fotografii Bell připsal: "Mysleli jsme si s Mabel, že jsme sami. Ale fotograf Arthur McCurdy se plížil za námi."