Na první pohled sympatický, menší muž. Před rokem 1989 se činil za barem a ještě začátkem let devadesátých byl jihomoravským zástupcem v jisté mezinárodní barmanské organizaci. Pak ho na Výstavišti, kde zrovna pracoval, oslovili dva brněnští podnikatelé, kteří se rozhodli obnovit funkci domu na rohu Kounicovy a Slovákovy... Tady stával bordel už za Rakouska-Uherska. Dějiny jednoho takového domu by jistě vydaly na román, my ovšem zmiňe alespoň událost socialistického novověku, jíž bylo v září roku 1960 předání domu Pedagogickému institutu, který zde zřídil - dívčí koleje. Místo zakleté do vůně ženských vlasů, chtělo by se říct, ale do tmy svítící lopatky neonového mlýna nás rychle sklepnou zpátky na zem.
Moulin Rouge je bordel a my se bavíme s člověkem, který tu nejdřív jako barman, později jako šéf podniku strávil dlouhých sedm let. Dnes vede menší podnik, Lady Marion... Jmenuje se Milan.
Kolik vám bylo let, kdy jste tu nabídku dostal? Neměl jste z ní trochu obavy?
Mně bylo v té době třicet pět, a protože mě barmanství vždycky bavilo, říkal jsem si, že v Moulin Rouge se za barem spíš vyřádím, protože tam bude rozruch. Navíc i finančně je zajímavější dělat v baru takového typu.
Míchat drinky za barem a šéfovat "továrně", jako je Moulin Rouge, to je ale jistý rozdíl...
Dělal jsem v Moulinu dva roky, než mi majitelé navrhli, abych si vzal podnik do pronájmu. Stačil jsem se za tu dobu rokoukat.
Prostě už jste věděl, jak vyjít s děvčaty, třeba.
Moje zkušenost je taková, že na ně člověk musí mít metr. Ale musí zároveň vidět, že je to žena a že má jistě i svoje osobní problémy, a hlavně si jí musí vážit za to, že dělá to, co dělá. To myslím vážně. Šéf takového podniku nemůže holkama pohrdat. Občas se samozřejmě rozčílím, ale já jsem takový typ, že mě vztek zas rychle přejde.
Jak to bylo v té době slavných počátků se zákonným "ošetřením" takových podniků - co vlastně bylo povolené?
Základním pravidlem u vedení podniku tohoto typu je dodržování nočního klidu, nevyvolávání jakýchkoli konfliktů a problémů, zajištění perfektních služeb. Jsou případy, kdy byl takový klub postaven jenom jako záminka pro obchodování se zbraněmi, drogami apod. To nesmíte připustit, pokud chcete mít úspěch. Takové věci jen upoutávají pozornost. My jsme naši činnost měli zařízenou tak, aby probíhala legálně, že si zákazník zaplatil pokoj podobně jako v hotelu a byl hotelovým hostem. Oficiáln byl tedy podnik veden jako hotel a restaurace.
V dnešní době to funguje stejně?
Jistě. Dívky jsou v hotelu ubytovány a za toto ubytování platí.
Čili způsob dělení provizí. Jak to vypadá s cenami pro zákazníka?
Začátkem devadesátých let byl standard tři stovky vstupné a dva a půl tisíce pokoj. Přitom v Moulinu platila dívka za pokoj dvanáct set padesát korun. V poslední době ale šly ceny mírně dolů. Ona je velmi důležitá jedna věc - totiž že podniky a kluby pracují na taxikáře. Protož jestliže klub získá tři sta vstupné a dva a půl tisíce za hodinu, pak z těchto dvou tisíc osmi set korun dá tisíc až patnáct set taxikáři. Toto je všeobecně známé pravidlo.
To mě velmi překvapuje. Co pak zůstane podniku, když nechá celý výdělek dívkám a taxikářům?
Pozor. V Moulinu se nikdy taxikářům neplatilo, to by musely ceny vypadat asi jinak. A i tady v Lady Marion jsem řekl hned na začátku, že na tato pravidla nepřistoupím. Nese to třeba určité nevýhody, ale taky v této chvíli šetřím aždému zákazníkovi minimálně tisíc korun.
Tak to jste asi cenově zajímavý podnik.
U nás je hodina za sedmnáct stovek, holka z toho má devět set. Ale ještě k těm taxikářům. Obecná praxe je totiž taková, že jestliže klient sedne do taxíku a řekne, že chce zavézt třeba do Lady Marion, taxikář si vymýšlí a lže o poskytovaných službách jen proto, aby ho dostal do podniku, ve kterém dostane provizi. Klidně třeba bude tvrdit, že se u nás maluje. Dokonce jsem v jednom pražském podniku viděl dvojí eník: pro zákazníky, kteří přijedou taxíkem, a pro zákazníky, kteří přijedou vlastním vozem.
Bez ohledu na to, jaký dojem by si měl odnést zákazník: zažil jste už někdy v takovém podniku dívku, kterou ta práce opravdu baví?
Jo. Nejednou.
Prý v bordelech občas dělají i externistky?
Samozřejmě. Buď si potřebují přivydělat, nebo je prostě baví sex. Většinou se s nimi dohodneme na podmínkách k oboustranné spokojenosti. Taková dívka si pak pronajímá pokoj stejně jako klient.
Prověřujet nějak "kvalifikaci" dívek, které se ucházejí o zaměstnání v podniku tohoto typu? Jak si můžete být jisti, že jste nepřijali šílenou feministku, která vám při první příležitosti na pokoji zapíchne váženého klienta?
Hraje tady velkou úlohu zkušenost. U pohovoru se s dívkou bavím o všem, podívám se, jestli po těle nemá nějaké vpichy, jakmile ucítím, že má v sobě blízko k agresivitě, tak tady nemá co dělat. Takovou práci nemůže dělat každá dívka, každá na to žaludek nemá, mnohdy se stane, že přjde dívka, která to chce dělat, a po pár dnech zjistí, že nemůže.
A co takhle nějaká školení?
Otázka je, jak byste ty dívky chtěl školit. To je velice těžká otázka. Když vedle sebe postavíte deset chlapů, tak každý bude mít jinou představu o sexu a o dívce, se kterou jej chce provozovat. Navíc je samozřejmě pravda, že leckterá dívka, která se na takovou práci dá, to mnohdy dělá s velkým sebezapřením, jiná zase má ráda sex, ale může mít ráda úplně jiný druh sexu, než jaký vyžaduje zákazník. Skloubt toto vše dohromady a najít děvčata, která by splnila všechny tyto podmínky, je velice těžké. Je to vlastně jako v každé jiné profesi. Ale jistě by mohlo být zajímavé pracovat v takovém školícím centru.
Jaká zákonná úprava by podle vás mohla mít v praxi úspěch? Má vůbec smysl nějaký zákon o prostituci přijímat? Byl byste vy osobně pro úplnou legalizaci prostituce?
Jistě. Moje idea je, že zlegalizované podniky by měly možnost se zviditelnit. Ale samozřejmě nevím, jaký dopad to bude mít na děvčata Pokud by totiž měla na prostituci živnost, narazíme na problém - živnost se uvádí v místě bydliště. Pokud si dívka udělá na tuto činnost živnost dejme tomu v Břeclavi, kde má jistotu, že úředník, který ty záležitosti vyřizuje, nebude indiskrétní? Na malém městě se všichni lidé znají. A samozřejmě, pokud by se tato činnost legalizovala, muselo by se zajistit, aby neexistovala privátní služba a pouliční služba.
Jak by podle vás vypadal ideální "bordel"?
Mým ideálem je podnik, který u násznáme jen z televize - go-go show. Může sem přijít každý, tancují tu děvčata, předvádí se striptýz, strkají se peníze za punčošku a podobně. Otevřenější zábava pro všechny. Ale podle mého názoru je existence takových podniků spíše závislá na ekonomické otázce a životní úrovni obyvatel.
Za Rakouska-Uherska a ještě za I. republiky byly velké problémy především s pohlavními nemocemi, jak je to dnes?
K nám chodí pravidelně na návštěvy pracovníci Červeného kříže, které jsem oslovil, a děvčata si necháají dělat testy. Ve slušném podniku je toto samozřejmostí - děvčata chrání sama sebe a chrání i zákazníka.
Když už jsem zmínil tu I. republiku; tehdy - na rozdíl od současnosti - existovaly jak luxusní podniky pro velké pány, tak podniky velmi levné pro studenty, vojáky apod. Nechybí dnes trochu tahle diferenciace?
To by bylo jistě dobré. Výhodné by taky bylo, kdyby existoval bordel, kam by zákazník přišel a šel by ihned za dívkou na pokoj. Zvýšila by se diskrétnost, nikdo by ho nemohl vidět nikd vysedávat, vykonal by svoji potřebu a šel by pryč. Takto to v zahraničí funguje. Zákazník se nemusí "ladit" žádným alkoholickým nápojem, přijede autem, skočí si na pokoj, šupšup a jde pryč. A je stejně spokojený jako ten, který tady bude sedět čtyři hodiny.
Už se vám někdy stalo, že by zákazník nějak ohrožoval děvče na pokoji?
Na takového zákazníka si ze své praxe nepamatuju. Je něco jiného, čím se kdo chvástá na baru a co potom dělá na pokoji, když je tam s holkou sám. Hodně záleží i a tom, koho si postavíte ke vstupním dveřím, aby byl schopen zákazníka otypovat. Já ze své praxe už poznám, kdo by mi mohl dělat problémy, a v tom případě ho sem prostě nepustím.
Jak se díváte na dodatečné domluvy dívky se zákazníkem přímo na pokoji - například sex bez ochrany za příplatek a podobně?
Takové případy jsou důkazem nemoudrosti zákazníka a hlouposti děvčete.
Problémy s placením výpalného mafiím nemáte?
Nemám. Hodně totiž záleží na tom, v jakém prostředí se pohybujete a v jaých kruzích jste se pohyboval v minulosti. Já jsem nikdy nebyl žádný grázl. Ale samozřejmě mám domluvený zásah v případě potřeby. Jsou to Rusové, ale jsou to tak hodní kluci, že když sem občas přijdou na čaj a sednou si támhle do rožku, tak se za pět minut ptají, jestli náhodou svou přítomností neruší hosty...
Poslední tři otázky: Jaká je v Brně klientela z hlediska poměru mezi tuzemci a cizinci?
To se nedá jednoznačně říct. Ze začátku hrála velkou roli zvědavost. Podobné podniky předtím nexistovaly, a každý se do něj chtěl podívat.
V Moulin Rouge byla klientela asi napůl. Dneska konkrétně do Lady Marion chodí více Čechů, ale to je zase otázka provázanosti s taxikáři, na jejichž doporučení jsou víc závislí cizinci.
Jak je to s konkurencí v téhle branži?
Podle mého názoru je třeba v Brně zbytečně moc podniků. Velice záleží na provozovateli a zřizovateli klubů. Kdyby se spolu kluby dokázaly na některých věcech domluvit, určitě by to bylo ke prospěchu věci. Ale vemte si zrvna tu věc s taxikáři. Před nějakým časem se sešli lidi ze všech brněnských klubů a dohodli se, že jednotná provize pro taxikáře bude tři sta korun. A samozřejmě za chvíli dal tenhle pět set, aby měl víc klientů, pak se to dozvěděl další a dal sedm set - a dnes už někde zase dávají taxikářům patnáct stovek...
Málokdo si uvědomí, že v těchto podnicích je umění čekat na zákazníka.
Asi jste za ty roky zažil dost zajímavých historek...
Takových historek by bylo spousta. Do Moulinu třeba jednou řišlo asi osmnáct letců z Velké Británie, kteří se tak spontánně bavili, že byla radost se na ně dívat - a to je ono, oni nepřišli jen proto, aby šli s holkou na pokoj. Oni se přišli bavit. Tancovali s holkama, tleskali, vyslíkali se...
Jakou pamatujete nejvyšší útratu za večer?
Asi tři sta tisíc. Ale to už je všechno minulost. Tehdy spousta lidí přišla rychle k penězům, a ti už je dnes často nemají, nebo jsou taky zavření. Ze začátku devadesátých let byl o tyhle podniky velký zájem. Dnes je vidět velice citelný úpadek.
Fotografie: Alena Jílková