Foto: Dagmar Hochová
Ležel jsem na gauči a četl
noviny. Venku šlehaly dráty,
osamělé prádelní šňůry a větve, večer
houstl a teskně uzrával.
Směrnice druhé pětiletky.
Do první jsem vstupoval jako dítě,
do druhé jako mladý muž. Abych moh žít,
můj otec budoval pětiletku,
ale pětiletka budovala zároveň mne.
Ležel jsem na gauči a četl noviny.
Venku byl sychravý den. Vyšel jsem se projít,
límec vzhůru, s cigaretou. Tehdy
jsme se potkali, druhý den jsi byla u mne.
Za týden jsem tě poprvé políbil. A v pokoji
ležely ještě noviny s tučným titulem:
Na prahu druhé pětiletky...
Větry s polí se shlukovaly
a výpadovými silnicemi vtrhovaly do Prahy
k divoké honičce spletí náměstí a ulic.
A první hvězda tiše přihlížela,
plna nekonečné shovívavosti.
Má hvězdo, buď ke mně shovívavá,
jsem asi neobratný milenec, často mám v duši
také vítr, krouží v ní pevně uzavřen
v krunýři mé nejistoty a bázně.
Mám v sobě asi příliš hlíny, a ta je těžká,
strhuje každý rozlet k zemi. Větry s polí
řádily po ulicích města,
i tvé počasí bylo měnlivé,
a já ti nedovedl říct, co pro mne znamenalo,
když jsi mi jednou přiznala svůj stesk.
Ale počkej, až vítr zvítězí nad hlínou...
Je těžké tohle říkat.
Za oknem kavárny řádí plískanice.
Mlčíme s nezbytnými cigaretami, nevím,
jak bychom bez nich byli myslitelni.
Je těžké vysvětlovat to,
k čemu sami v sobě bez obrany přihlížíme.
Stmívá se, na rozhledně září rudá hvězda,
aby milencům ve chvílích štěstí
připomínala, jak mají myslit,
jak pracovat a jak žít. Je těžké vysvětlovat
něco o tiše plápolajícím věčném plamínku
zvědavosti v duši,
zvědavosti, komu jsi dala v životě
nejvíc lásky. Snad je to špatné, ale věř,
to není žárlivost. Zapálíme si a budeme raději
hovořit o něčem jiném. Nechtěj pochopit.
Otevřel jsem okno,
do pokoje zavanul březnový večer.
Naproti přes dvůr visí lampa nízko
nad kuchyňským stolem,
sedí tam čtyřčlenná rodina a jí.
Oba budeme jednou členy takové rodiny,
snad už v příští pětiletce, lampa bude svítit
nízko nad stolem a klidně
budem jíst svůj socialistický chléb.
A myslím na sebe před rokem, sám
bloumal jsem večer ulicemi bez neonů,
pobouřen tajně kdejakou dvojicí.
Už si na to ani nevzpomínám.
Snad si pod tou lampou také na sebe
už nebudeme ani vzpomínat. To je čas.
A čas je život. Možná je to tak lepší.
Lije jak z konve. Světla trolejbusu
potvrzují mi blízkost tvého těla. A duši,
tu si mohu jen domýšlet, představovat
a v její blízkost doufat.
Nastoupili jsme, usedli.
Jsme zde, v žižkovském trolejbusu,
v Praze, v Československu, v tomto věku.
Jsme zde a nezbývá nám než souhlasit,
neboť nesouhlasit by bylo
nesouhlasit s vlastní existencí.
Je těžké žít bez práva volit si svůj život,
ale žít je nutné.
Venku stále prší. Jsme zde,
vedle sebe, jsme určeni. A přece ještě cosi
je nám dovoleno měnit na této skutečnosti:
Můžem se mít víc rádi.
Bylo to jen tak mezi dvěma
věčnostmi polibků, vteřina myšlenky.
Viděl jsem náhle za okny sivý den
někde v daleké budoucnosti,
my dva šli po mostě. Uprostřed
jsme se náhle zastavili, odprosili za vše špatné,
co jsme si kdy udělali, a pak rychle
odcházeli každý na jinou stranu,
ty někam k herecké slávě, já, snad,
kamsi ke kamenitému údělu básníka
své země. A v téže minutě někde na světě
dva lidé se poprvé objali.
A já přál jemu, aby mu dala v budoucnosti
tolik něhy, kolik já neuměl dát tobě.
Ale to všechno byla jen těžká vteřina myšlenky
mezi dvěma věčnostmi polibků.
Svítá, žáby ve vašem rybníku
divoce kuňkají, ticho, nikde ani duše.
Stojíme sami u zdi, osázené
skleněnými střepinami
pro ztížení života zlodějům.
Napadají mě příměry o sobě - zloději
a o tvé tváři - zdi se střepinami, aby byla
má cesta k tvé duši složitější.
Usmíváš se, na všech stranách
blátivě svítá, myšlenky se vytrhují
polibkům z rukou, posedlé zvědavostí,
co to je láska v polovině 20. století,
v táboře míru. Ale na dně
toho šílenství uvědomuji si stále zřetelněji
několik prostých základních jistot:
...že žít je těžké, že tě mám rád...
(vybráno z nepublikovaného cyklu básní Na okraji jara; Praha, 1956)
Václav Havel, 28. června 1967, IV. sjezd Svazu československých spisovatelů. Foto: Dagmar Hochová
Václav Havel, 5. prosince 1999, divadlo Archa Foto: Karel Cudlín
5. 10. 1965
Vážený soudruhu řediteli,
můj bratr mi vyprávěl o nepříjemnostech, které jsem mu způsobil otištěním textu Vašeho příkazu v programu k Vyrozumění v Divadle Na zábradlí, a žádal mě, abych celou věc nějak napravil. Obracím se tedy - soukromě - na Vás, abych Vám vysvětlil okolnosti celého případu.
Ale začnu od začátku: Příkaz č. 28 jsem našel ve věcech svého bratra už před dlouhou dobou, krátce po jeho vydání. Nevím, zda ho můj bratr odnesl z ústavu omylem nebo proto, že si ho chtěl doma prostudovat, v každém případě však jediné jeho provinění spočívá v tom, že ten papír měl u sebe. Domnívám se, že jelikož nešlo o dokument označený jako tajný, nelze mého bratra za tohle jakkoliv trestat: sám jistě můžete nejlépe potvrdit, že při dnešním pracovním shonu si všichni bereme ze svého pracoviště práci domů, - jinak to prostě nejde. Příkaz č. 28 mě určitými věcmi zaujal (čím, o tom se ještě zmíním), a tak jsem ho svému bratrovi bez jeho vědomí vzal, což jsem jistě dělat neměl, - ale už se stalo. Založil jsem ho do svého archivu a víceméně na to zapomněl. Až teprve teď když jsem letos v létě chystal program k představení své hry a hledal ve svých papírech určité vhodné materiály, objevil jsem ho a rozhodl se ho do programu zařadit. Uznávám, že jsem Vás měl nejprve požádat o souhlas, a že neudělal-li jsem to, bla to hrubá chyba. Plně si ji uvědomuji a upřímně se Vám za to omlouvám.
Z toho, co mi říkal můj bratr, jsem ovšem nabyl dojmu, že si otištění tohoto textu vykládáte jako nějaký výsměch Vaší vyhlášce, Vám, nebo dokonce Vašemu ústavu. To je samozřejmě veliké nedorozumění: programy k našim představením nejsou Dikobraz a jejich účelem není kritizovat nebo satiricky napadat jakákoli konkrétní opatření, osoby nebo instituce - ostatně kdyby něco takového bylo jejich posláním, museli bychom uvést, odkud vyhláška pochází, kdo ji vydal a co proti ní máme. My jsme ji však neotiskli proto, že proti ní nebo Vám něco máme, ale proto, že se nám celý text zdál být jednou z možných ukázek (mohli jsme ovšem použít jakoukoli jinou ukázku) stále složitější vnitřní strukturovanosti jazyka moderní administrativy, což navazuje na téma hry: zabývá se v jednom svém plánu problematikou úřední řeči a dramatickým modelem "umělého jazyka" postihuje fakt všeobecného vzrůstu redundance v současné administrativní praxi. Je to jev škodlivý, ale vzniká jako logický důsledek stále vyšší obecné organizovaosti výroby i společenského života - především v podmínkách centrálně řízeného a plánovaného hospodářství. Není to tedy vina kohokoli z nás, kdo se občas musíme k úřední frazeologii uchýlit, tedy ani vina Vaše - je to prostě obecný společenský fakt. V programu k představení nám šlo o konfrontaci autentického úředního textu s úvahou o redundanci v moderním jazyce - jako ukázka úředního textu nám mohlo opravdu posloužit také cokoliv jiného. Znovu opakuji, že jsem se měl před použitím Vašeho příkazu s Vámi domuvit, - kdybych Vám býval věc včas vyložil, jistě byste dal svůj souhlas.
Žádám Vás proto, abyste z celého případu nevyvozoval žádné důsledky pro mého bratra. Pokud byste si chtěl stěžovat na mne nebo na naše divadlo, tak naším nadřízeným orgánem je Národní výbor města Prahy (kulturní odbor).
Se srdečným pozdravem Váš Václav Havel
Jako dokument doby našich prvních společných bojů i pitek Honzovi a Nikolajovi Vašek
Vyšlo v Samizdatu Sborník pro Jana Lopatku a Andreje Stankoviče k jejich pětačtyřiceti se zpožděním dvou let (ed. Olga Stankovičová), Praha 1987. Dopis reaguje na autentický Příkaz č. 28 s. inž. Řeháka, který přetiskujeme níže:
Datum: 21. 4. 1964
Sestavil: Inž. Řehák
Služební volno na soboty za nepravidelné ukončování pracovní doby a za takto nadpracovaný čas bude poskytováno na základě těchto zásad:
Inž. V. Weiss, Inž. K. Řehák,
předseda ZV ROH ředitel ústavu
Viktor Stoilov, Václav Havel a Spisy Foto: Karel Cudlín