David Roberts

Pyramidy

Faraon Džóser, který nechal v Sakkáře kolem roku 2630 př. n. l. postavit první egyptskou pyramidu, má zrak na věky upřený k hvězdám. Jeho podobiznu můžeme vidět jedním ze dvou průzorů vytesaných do zdi zapečetěné komory.

Fotografie: Kenneth Garrett
Překlad: Irena Přibylová

Materiál převzat z National Geographic (leden 1995), kráceno

Stupňovitá pyramida faraona Džósera se tyčí jako ohromný zázrak na zaprášené Sakkáraské planině deset mil na jih od tří pyramid v Gíze. Vystupuje nad chladný egyptský písek do výšky šedesáti metrů. Ten pohled mi vzal dech. A tak to mělo samozřejmě být.

Když se před více než šestačtyřiceti stoletími podívali Džóserovi poddaní vzhůru na tuto obrovskou hrobku, pravděpodobně se třásli. Ohromná socha, kterou začali stavět kolem roku 2630 př. n. l., měla ve starých Egypťanech vzbuzovat hrůzu a zapůsobit na ně božskou silou jejich vládce.

Byl to největší a nejlepší pomník, jaký si kdy nějaký vládce nechal postavit, a zároveň opravdu největší stavba na světě. Její smělý tvar, šest ohromných vrstev položených na sebe od největší po nejmenší, hlásal božskou pravdu, které v Džóserově době rozuměl každý bezvýznamný kolemjdoucí. Stupňovitá pyramida byla žebřík. Nikoli symbol žebříku, ale opravdový žebřík, po němž mohla duše mrtvého vládce vystoupit na nebe, do přítomnosti nesmrtelných bohů.

Zdá se, jako by starý Egypt stejně jako Stupňovitá pyramida vznikl zničeho nic. Jen pár generací před Džóserovou vládou se civilizace nakupená kolem Nilu zmohla na pouhé šachovnice provinčních vlád, nómů, malých správních územních jednotek, z nichž každá měla své vlastní vlády a bohy. Odborníci dnes jen matně tuší, co způsobilo, že z provincií, které mezi sebou věčně soupeřily (podobně jako mezopotámský Sumer), vznikla nejpokročilejší civilizace své doby - Stará říše egyptská.

Mnozí z nich věří tomu, že výstavba komplexu Džóserovy pyramidy, na níž se podílely stovky dělníků z celé země, sloužila ke spojení provincií do prvního národnostního státu na světě. Během Staré říše, která trvala asi 550 let po roce 2700 př. n. l., mobilizoval každý faraon po Džóserovi ohromnou část pracovní síly země k budování své vlastní hrobky a zajištění vlastní nesmrtelnosti.

Výstavba takového pomníku vyžadovala mistrovství v umění, architektuře a organizaci společnosti, jemuž se mohlo na světě vyrovnat jen pár kultur. V království vznikla podrobná a přesvědčivá pohřební tradice, a myšlenky lidí, náboženství a umění se sjednotily na uctívání božských faraonů jak živých, tak mrtvých. Ovlivnilo to všechny stránky života. Kvůli převážení kamenů na stavbu pyramid a potravin pro dělníky vykopali Egypťané síť kanálů vedoucích z Nilu. Jednoduché místní zemědělství se stalo silou, která spojila hospodářství celé říše. Potřeba zaznamenávat si velikost úrody mohla vést k vynálezu písma.

Přesto se však po pěti a půl stoletích tato vzkvétající civilizace zhroutila a vtáhla Egypt do nepokojů. Vědci si dnes lámou hlavy se zašifrovanými zprávami, které toto zhroucení dokazují. Semínka rozpadu byla zaseta do půdy civilizace, která se navzdory své nádheře zdála posedlá myšlenkou, že její zemřelí vládcové musí žít navěky.

Obvyklý pohled na tuto vzdálenou dobu jako období prosperity a sebejistoty, jako společnost, jíž vládnou bohům podobní faraonové, je založený na dvou faktorech. Za prvé - protože byly kamenné pyramidy a další pohřební architektura stavěny pro věčnost (a obyčejné vesnice ze sušených cihel se rozpadly nebo je vzala voda), věnovali archeologové více pozornosti králům než obyčejným lidem. Za druhé - i když se nedávno podařilo hieroglyfické písmo zařadit až do let 3200 př. n. l., čímž se ze staré egyptštiny stal první jazyk na světě, který používal písmo, sloužilo písmo v době Staré říše k zaznamenávání titulů, oslavných přívlastků a úředních záznamů. Nemáme téměř žádné záznamy o historii, mýtech, pověstech či žádné jiné osvětlení lidské stránky této epochy.

Téměř do konce Staré říše, zhruba do roku 2400 př. n. l., nevíme o žádné literatuře. Existují jen vychloubačné životopisy úředníků zaznamenané na jejich hrobkách a poetické oslavné texty, které měly mrtvým králům zaručit jejich věčný život a znovuzrození mezi bohy.

A navíc se k nám faraoni, které staří Egypťané uctívali jako bohy, dostávají v podobě jednoznakového slova.

Když se zmíníte o starém Egyptě před průměrným člověkem, obvykle se dozvíte o Sfinze a třech velkých pyramidách v Gíze, které dnes patří k nejznámějším památkám nejslavnějšího místa Staré říše. Lehkost, s jakou si vzpomeneme právě na to, nám dovolí snadno zapomenout na dosud nezodpovězené základní otázky o Staré říši. Egyptologové začali zaplňovat mezery až v posledních dvou desetiletích. Prosívají písek Egypta, znovu zkoumají příběhy o království, které byly zapisované až o dva tisíce let později, a hledají řešení k textům o životě ve starověku.

Jeden z výzkumníků, Mark Lehner, archeolog z Chicagské univerzity, mě prováděl lokalitou vykopávek v Sakkáře.

"Největším tajemstvím zůstává, proč vlastně Stará říše vznikla," řekl mi před Džoserovou sochou. "Touto pyramidou všechno začalo. My jsme se však dosud až moc zajímali o to, jak se stavěly pyramidy. Méně mě zajímá to, jak se stavěly pyramidy, a víc to, jak pyramidy vystavěly Egypt."

Lehner mluví o Stupňovité pyramidě jako o prvním velkém stavebním projektu na světě. (Faraoni po Džóserovi vynalezli tzv. opravdové pyramidy, které měly místo stupňů hladké stěny). Lehner studoval patnáct let vykopávky v Gíze, která vznikla později než Sakkára, a postupně objevil doklady o životě dělníků.

"Představte si, že vám je patnáct a žijete na vesnici se dvěma sty obyvateli někdy ve dvacátém sedmém století před naším letopočtem," říká Lehner. "Jednoho dne se objeví faraonovi muži. Řeknou: ty, ty a ty. Vezmou vás na loď a vezou po Nilu. Nevíte kam jedete ani proč. Pak se za zákrutem řeky objeví ohromná geometrická stavba, jakou jste v životě neviděl. Pracují na ní stovky lidí. Začnete taky pracovat. A někdo si o vás vede záznamy: jméno, počet odpracovaných hodin, dávky jídla. Tohle všechno vytvořilo hlubokou společenskou zkušenost. I kdybyste se do své vesnice vrátil, nikdy už z vás nebude tentýž člověk."

Postávali jsme s Lehnerem na plošině, odkud byla vidět Džoserova hrobka. "Člověk by věřil tomu, že taková stavba, první na světě, bude vypadat provizorně," ukázal na pyramidu. "Ale jen se podívejte! Z pyramidy vyzařuje naprosté sebevědomí starých Egypťanů."

Snad nejvíc si věřil Imhotep, architekt, který pravděpodobně začal stavbu Džoserovy hrobky od prvního kamene. Imhotep, který byl také sochař, kněz a léčitel, je považován za vynikajícího génia Staré říše. Shromáždil pracovní síly na lámání vápence na útesech Tury na protějším břehu Nilu a další skupinu, která dopravovala hrubé bloky na lodích do Sakkáry, a ještě jednu, která zvedala, zasazovala a tvarovala kameny podle pokynů kamenických mistrů.

Na žulové skále nad Prvními peřejemi vodopádů Nilu, hrůzu nahánějícími peřejemi v Asuánu, vytesal sochař, který žil mnohem později, hieroglyfy s příběhem o tom, jak Imhotep zachránil zemi před hladomorem. Každoroční záplavy, které hnojily pole v okolí Nilu každý podzim před zasetím, po sedm let nepřišly. Džóser se zeptal Imhotepa, kde leží prameny té velké řeky. Faraon měl v úmyslu vydat se tam a poprosit říční bohy, aby se nad jeho lidem slitovali.

Impoteh našel odpověď ve svatých knihách. Hladomor způsobil Khnum, bůh Prvního kataraktu. Urazil se, protože lidé zanedbávali jeho chrám. Imhotep vzýval Khnuma a bůh se slitoval: záplavy se vrátily a hladomor byl u konce.

Jean-Philippe Lauer, dvaadevadesátiletý Francouz, který je děkanem egyptologů, přijel do Sakkáry v roce 1926 a našel Stupňovitou pyramidu naprosto znehybněnou v moři písku. Následujících šedesát osm let se jen s několika přestávkami Launer věnoval kopání, studiu a restaurování místa - trvalo mu to více než dva krát tak dlouho než Džóserovi stavba ohromné hrobky.

Když dělníci postupně odklidili písek z okolí pyramidy, vynořily se trosky složitého komplexu dalších staveb: chrámy, krypty, nádvoří a kolonáda. Launer opovrhuje systémem používaným dřívějšími egyptology, totiž že se vykopávky jednoduše zabalí a pošlou do různých evropských muzeí. Místo toho dává komplex znovu dohromady přímo na místě.

Když jsem se pár týdnů po své první návštěvě zastavil za Launerem v Sakkáře, překvapila mě podivnost Džóserova komplexu. Všechno na tom místě vypovídalo o iluzích. Tyčící se vápencové sloupy byly vytvarovány tak, aby napodobily kolébání a vadnutí listnatých rostlin. Na ohromných vytesaných závěsech byla zavěšena nepohyblivá vrata. Ve stěnách byly zahloubené falešné dveře. Měla jimi procházet faraonova životní síla neboli ka. Vnitřek falešných chrámů byl zasypaný hrubým štěrkem.

Nikdo neví, proč Egypťané stvořili tuto fantastickou scénu. Někteří archeologové se domnívají, že Stará říše věřila, že síla uměleckého díla, budov a dokonce i zazpívané fráze je v posmrtném životě v přímém poměru k jejich neužitečnosti ve skutečném světě. Z tohoto pohledu potom každý falešný vchod, každá nepravá kaple přesně pracovala v posmrtném životě, protože v tomto životě nefungovala.

Na severní straně pyramidy jsme minuli malou kamennou komoru, zkosenou směrem k severu, s dvojicí drobných otvorů v průčelí.

"Podívejte se dovnitř," řekl mi Lauer. Zvědavě jsem civěl do úzkého kanálku a nepříjemně mě překvapilo, že můj upřený pohled vracejí dvě oči, prázdný pohled sedící sochy Džósera na trůnu v životní velikosti. Měl tentýž vladařský pohled, jaký jsem znal z většiny egyptského umění. Oči původní sochy, která je dnes uložena v Egyptském muzeu v Káhiře, byly kdysi pravděpodobně vyloženy čistým křišťálem, ale pak je vyloupli zloději a dali tak faraonovi výraz, z něhož běhal mráz po zádech.

Lauer se usmál. "Samozřejmě, že otvory v nich nejsou proto, abyste se mohl dívat dovnitř, ale proto, aby se faraon mohl dívat ven - snad na hvězdy severní oblohy (poblíž Polárky), kterým se říká Nesmrtelné, protože nikdy nezapadají." Stará říše se opět projevila ve své posedlosti nesmrtelností nebes. Faraonově cestě na nebesa napomáhala pouhá socha faraona zírající vzhůru.

O dvě generace po Džóserovi se Stará říše přestěhovala na sever, na neúrodnou náhorní rovinu Gízy. Noví faraoni se často stěhovali na nové místo, snad aby překonali nádheru staveb svých předchůdců. Velká pyramida faraona Chu-fu neboli Cheopse, jak mu říkali Řekové, byla postavena kolem roku 2550 př. n. l. Délkou 230 m a původní výškou 146,5 m patří dodnes k největším budovám světa.

Často jsem se procházel po Pyramidové silnici, odháněl dotěrné majitele velbloudů a pouliční prodavače pohlednic. Kráčel jsem po stezce kolem Sfingy nebo jsem navštívil Chufuovu pohřební loď. Když už jsem si myslel, že to místo dokonale znám, dal mi Lehner úplně novou lekci.

Jednoho dne mne sem zavedl z jihovýchodní strany, k místu, kde se pískem plahočili obyvatelé přeplněného předměstí Káhiry, Nazlet el Simman. Vykročili jsme kolem majitelů stájí, kteří provázeli turisty na odpolední projížďce k pyramidám, a přišli jsme ke starověké kamenné zdi, napolo pohřbené v dunách, půl míle na jih od Sfingy. Zeď se otevírala do masivní brány přikryté gigantickým blokem vápence.

Před několika léty začal Lehner s Zahi Ha-wassem, generálním ředitelem Pyramid v Gíze a Sakkáře, odkrývat dvě místa na vnější straně zdi. Hledali zde stopy po obyčejných lidech, kteří stavěli pyramidy. Během několika měsíců odkryli zbytky mnoha cihlových staveb. Lehner objevil dvě místnosti spojené stěnou - nejstarší egyptskou objevenou pekárnu.

Hawass mezitím odkryl hlínu z blízkého pohřebiště, které obsahovalo asi šest set hrobů řemeslníků. Jejich kostry mu poskytly důkazy o tvrdé dřině: páteř stlačená a poničená roky přenášení těžkých nákladů. Někomu scházely prsty, dalšímu ruce či nohy. Několik hrobů bylo vyzdobeno nevelkými pyramidami ze sušených cihel. Nic podobného nikdo dřív neobjevil.

V minulosti vědci věřili, že tvar pyramidy zavedl pravděpodobně Imhotep jako tvar královského hrobu. Hawass se však domnívá, že tvar pyramidy mohl vzniknout mezi prostým lidem. Věří, že se minipyramidy vyvinuly z posvátných pravoúhlých mohyl, jaké se nacházely v hrobech dlouho před obdobím Imhotepa. Jak Hawass říká, pyramidy postavené pro faraony mohly být "jen déletrvajícím příkladem tradiční lidové architektury".

V práci těchto a dalších archeologů mohou ležet počátky zcela nového pohledu na Starou říši: nejen jako na skvělou civilizaci s elitou faraonů, která se po kapkách dostává dolů k masám, ale i jako na kulturu vybudovanou od základů, která stojí na každodenní dřině dělníků a konkrétních vírách a hodnotách obyčejných mužů a žen.

Z posledních vykopávek a obrazů vyrytých do zdí hrobek začali vědci doplňovat podrobnosti každodenního života ve Staré říši. Většina z objevených obrázků zachycuje krutou a úmornou dřinu. Kameny na stavbu pyramid, z nichž největší žulové bloky vážily až sedmdesát tun, tahali dělníci po písku na dřevěných saních. Egypt vytvořil ohromnou zemědělskou říši, její závlahový systém byl však vybudován ručně. Zemědělci si nabírali vodu z kanálů do dvou ohromných džbánů, které si zavěsili na vahadlo přes ramena.

Úrodnou půdu kolem Nilu obdělávaly jednoduché dřevěné pluhy tažené voly, za nimi kráčely řady rozsévačů, kteří za rytmického zpěvu rozhazovali z košíků zrnka dnes už vyhynulé pšenice.

Vesnice byly přeplněné lidmi a špinavé. Chýše ze sušených cihel byly pokryty došky. Muži chodili v bederní roušce, ženy se oblékaly do dlouhých kusů pláten s širokými ramínky, které se obvykle připevňovaly pod prsa. Děti chodily nahé až do puberty. V uličkách za chýšemi vyměňovaly ženy koření, česnek a cibuli za ryby a další zboží. Peníze se v Egyptě neužívaly ještě další dva tisíce let.

Co zemi spojovalo zeměpisně, byl Nil a jeho síť ručně vykopaných kanálů. Lodě z papyru nebo dřeva a karavany oslů odvážely dobrodruhy na výpravy do Východní pouště nebo na jih do Núbije. Vozili odtud zlato, eben, slonovinu, vzácné kameny na sochy, vonné oleje, panteří kůže - a hotové zvěřince divoké zvěře, kterou se Egypťané snažili ochočit. Mohlo se jim to povést s jeřáby, kozorožci a gazelami, snad i s paviány, vědci však pochybují, zda si Egypťané ochočili hyeny, které vídáme na živých scénách reliéfů. Hyeny mají svázané nohy, leží na zádech a jsou násilně krmeny kusy masa.

Stará říše měla pravděpodobně něco mezi milionem a milionem a půl obyvatel. Méně než jedno procento tvořili lidé, kteří uměli číst a psát. Egypťané věřili, že písmo vynalezl bůh Thoth, kterého obvykle zpodobňují jako písaře s hlavou ibise. Slova, ať už psaná nebo vyřčená, měla kouzelnou moc. Písař měl proto v říši zvláštní roli. Seděl a zaznamenával stanovené denní příděly dávek jídla pro dělníky a výsledky jejich dřiny na svitek papyru. Každý písař se naučil psát od svého otce a od něj také dostal kameny a hliněné střepy, na nichž se učil psát hieroglyfy, než se směl štětcem dotknout papyru. Šlechtici a kněží si najímali mladé muže jako učně.

V Satiře o povoláních napsané několik set let po pádu Staré říše se mluví o tom, jak se písaři vyvyšují nad bradýře, hrnčíře, lučištníky a další konkurenční řemeslníky. Anonymní básník napsal: "Je to největší ze všech poslání, / v celé zemi se mu nic nevyrovná,, /,,Dej své srdce knihám! /..Nic se jim nevyrovná! / Knihy jsou jako loď na vodě." "Neexistuje žádné povolání bez pána / až na písařské povolání. On si je svým pánem."

Lidé většinou Starou říši považují za strohou, asketickou dobu. Její elita se však ve skutečnosti věnovala rozkoším a přehánění. V různých zdrojích najdeme popisy královských hostin. Hosté seděli na překrásně utkaných koberečcích a služebné jim omývaly ruce, než bylo přineseno jídlo. Stoly se prohýbaly pod hromadami hroznů, fíků, plodů palmy dum a pečivem pomazaným silnou vrstvou medu. Hosté do sebe lili jednu misku červeného vína za druhou a rukama jedli obří porce ryb, hovězího a drůbeže.

Mezitím se objevili hudebníci s flétnami, harfami a kostěnými chřestidly a klapačkami. Doprovázeli překrásné mladé tanečnice, které byly s výjimkou šperkových límců a krátkých sukniček nahé. Dívky předváděly arabesky a bavily hosty.

Jedna stará, pravděpodobně apokryfní pověst, kterou v 5. století př. n. l. zaznamenal Herodot, zachycuje nevázanost Staré říše. Faraon Menkaure - vnuk Chufúa a stavitel třetí pyramidy v Gíze - dostává v příběhu orákulum, které mu předpovídá, že bude žít už jen šest let. Jak říká Herodot, faraon "si nechal udělat ohromný počet lamp a v jejich světle se každý večer oddával pití a veselosti a při sledování zábavy nerozeznal den od noci... Chtěl tímto způsobem prodloužit den a natáhnout tak šest zbývajících let na dvanáct, a tím usvědčit orákulum ze špatné věštby."

Navzdory hedonismu byl život většiny lidí ve starém Egyptě chmurný a suchopárný. Celá společnost se zabývala tíživou faraonovou nesmrtelností. Při jedné příležitosti jsem se zeptal Rainera Stadelmanna, ředitele Německého archeologického institutu v Káhiře, proč byli obyvatelé říše ochotni obětovat životy k uctívání svých vůdců.

Řekl mi: "Starou říši nedržela tolik pohromadě víra v božskou podstatu jejich krále jako víra, že prostřednictvím krále je vyjádřena božská podstata samotné přírody. Mnohem později, po pádu Staré říše, se z Egypta stal jakýsi policejní stát. Ve Staré říši však lidé opravdu věřili, že je důležité stavět pyramidy. Je to něco podobného, jako když si ve středověku malá městečka stavěla ohromné katedrály. Poháněla je víra."

Aby změřili rozsah prací, rozhodl se Mark Lehner se spolupracovníky vybudovat nedaleko Gízy pyramidu vysokou deset metrů z téhož vápence z Tury, jaký používali staří Egypťané. Muži, kteří postavili Chufúovu pyramidu, museli přemístit odhadem asi 2,3 milionů vápencových bloků, z nichž většina vážila 2,5 tuny. Na staveništi pak museli každé dvě a půl minuty zasadit nový kamenný blok. Lehner s kolektivem postavili kolem pyramidy spirálovou rampu a zjistili, že na posunutí bloku na rampě stačí jen deset až dvanáct mužů. Jako mazadlo použili písečný jíl a vodu a blok vyzdvihli na místo. Herodot odhadoval, že jednu z pyramid v Gíze muselo stavět sto tisíc lidí. Lehner spočítal, že na vykonání práce mohlo stačit deset tisíc lidí. Jak říká: "Vypadá to, že pyramida se dá postavit docela snadno."

Lehner rád ukazuje lidem záhady Staré říše. Jednu mi odhalil v Médúmu. Byla to nedokončená pyramida na počest faraona Snofrua, otce Chufúa, která stojí o samotě pětatřicet mil na jih od Sakkáry. S baterkou v ruce jsme procházeli svažující se chodbou, která vede k pohřební komoře hluboko ve středu pyramidy. Stěny podepírají čtyři a půl tisíce let staré cedry ze státu Byblos, nyní Libanonu. Samotná komora byla překvapivě malá a zakrývala ji hrubě zbudovaná zeď.

"Pro krále je dost malá, že?" poznamenal Lehner. "Nezapomeňte, že tu nikdy nenašli žádný sarkofág ani tělo. Jdeme se podívat do mastaby 17."

Mastaba je hrobka s plochou střechou postavená ze sušených cihel. Číslo sedmnáct je blízko severovýchodního rohu pyramidy, jen kousek od hrobky. Archeologové si s touto mastabou dlouho lámali hlavy, protože do ní několik desetiletí nemohli najít vchod. Chodba, která je známá dnes, je tunel starověkých zlodějů, který vede do krypty. Cupital jsem úzkou, vydlabanou chodbou dolů za Lehnerem. Prolezl jsem úzkou štěrbinou. Postavil jsem se a s úžasem zíral kolem sebe.

Ve světle baterky jsem viděl komnatu ve tvaru T, několikrát větší, než byla přecpaná hrobka v pyramidě. Před námi stál masivní sarkofág vytesaný z červené žuly, kterou sem připlavili po Nilu z pět set mil vzdáleného Asuánu.

"Tak co říkáte?" zeptal se mě Lehner. "Kdybyste byl faraonem, vybral byste si tu stísněnou komoru v pyramidě, nebo něco takového?"

"Je to jenom spekulace," pokračoval Lehner a odmlčel se. Žádná myšlenka o pyramidách není tak nedotknutelná jako ta, že jsou to vždy hrobky faraonů. "Ale zajímalo by mě, zda je Médúmská pyramida pouhý kenotaf - prázdná, symbolická hrobka?"

Pokud se ukáže, že bylo Lehnerovo tušení pravdivé, máme před sebou nejzarážející princip iluze Staré říše jako vyšší pravdy. Samotná pyramida - přinejmenším co se týká Médúmské - může být obyčejná pseudohrobka, která má v posmrtném životě faraona, který jen předstíral, že je zde pohřbený, mnohem větší význam.

Nakoukl jsem do sarkofágu. Víko bylo posunuté stranou. Dřevěná palice, kterou zloději použili k podpoře otevřeného víka, stále ležela na místě, zkroucená pod tíhou tří a půl tuny žuly a čtyř tisíc let působení.

Zloději vybrali všechny poklady, které mohla hrobka skrývat, těla se však nedotkli. Objevil je v roce 1910 W. M. Flinders Petrie, první archeolog, který vstoupil do mastaby 17. Kostru muže rozložili na malé kousky zřejmě úředníci, kteří připravovali pohřeb. Každá kost byla zvlášť zabalená do plátna a tělo bylo potom znovu sestaveno dohromady. Detaily balení ukazovaly neobyčejnou pečlivost. Plátno procházelo jednotlivými obratli, bylo v kolenních čéškách i omotané kolem každého kloubu na prstu. Oční důlky byly vyplněny kuličkami těsta zatlačenými do plátna. Penis byl pečlivě vymodelovaný z plátna.

Petrie měl před sebou zřejmě raný pokus o zachování mrtvého těla před zetlením z doby několika století před tím, než se Egypťané zdokonalili v mumifikaci. Dnešní vědci by Petrieho nález znovu podrobně prozkoumali. Kostra však byla poslána do Anglie a zacházelo se s ní tak hrubě, že se lebka rozbila a už nešla spravit. Zbývající kosti byly uloženy do krabice v Britském muzeu. Osm desetiletí poté jsou ztracené. V muzeu je nedávno hledali, ale žádnou stopu po mrtvém těle z mastaby 17 nenašli.

Kolem roku 2465 př. n. l., zhruba v polovině existence Staré říše, začaly být pyramidy najednou méně důležité. Nikdo neví proč, ale řada vědců se domnívá, že po Chufúově pyramidě, jejíž stavba trvala zhruba třiadvacet let, se říše unavila s každým faraonovým pokusem překonat svého předchůdce. Několik faraonů zemřelo dřív, než byly jejich pyramidy dokončeny, a to snad způsobilo mezi obyvateli hrůzu a děs.

Už nikdy nevznikla žádná královská pyramida v tak ohromném měřítku. Místo na pyramidu se náboženství zaměřilo na zádušní chrám, postavený před východní stranou pyramidy. Do stěn nádvoří obklopených sloupovím před alabastrovými oltáři vyryli sochaři živé polomytické scény - zobrazují faraona, jak drtí své libyjské nepřátele či jak loví medvědy v Sýrii.

A zde pak veleknězi provádějí složitý kult, aby si naklonili ka zemřelého krále. Pohřební kultura se rozvíjela rafinovaněji, i když faraonova všemocnost začala postupně mizet.

Někteří vědci se domnívají, že pád faraonů začal těsně předtím, než se přestěhovali na jih z Gízy do Abusíru. V uplynulých třiačtyřiceti letech pracoval v Abusíru archeologický tým pod vedením Miroslava Vernera z Českého egyptologického ústavu v Praze. V roce 1982 objevili první skrytou zásobárnu se dvěma tisíci kusy papyru v cihlovém archivu uvnitř zádušního chrámu faraona jménem Raneferef. Mezi papyry byly jak úplné svitky, tak útržky, všechny popsané dobovými záznamy kněží.

Spolu s podobnými tajnými skladišti vykopanými pod vedlejšími chrámy dávají křehké stránky dohromady nejpodrobnější psané dokumenty ze Staré říše. Jsou známy pod celkovým názvem Papyry z Abusíru. Záznamy popisují s vynikající a přehnanou elegancí rituály, které prováděli před čtyřmi tisíci lety pohřební kněží.

Raneferef zemřel, ještě než dosáhl pětadvaceti, a vládl něco málo přes dva roky. V té době stály jen základy jeho skromné pyramidy. Vládní úředníci nechali v rychlosti omítnout zdi jílem a nedokončenou pyramidu pokryli kamennou dlažbou. Podle toho, jak pyramida vypadá, bychom soudili, že se za krále držel krátký smutek a brzo se na něj zapomnělo.

Nebylo tomu tak. Ještě o nějakých padesát nebo sto padesát let později se kněží Raneferefova kultu stále denně scházeli a vykonávali obřady, které jeho ka vyžadovalo. Kněží byli denně v čele procesí, které třikrát obcházelo pyramidu. Další se shromažďovali před Raneferefovou sochou. Stáhli z ní povlak, potřeli ji vonnými oleji, namalovali jí černé oční stíny, před nosem jí mávali zapáleným kadidlem a opět ji oblékli do jasně barevných látek - a celou dobu recitovali posvátné texty.

Před hlavním oltářem dohlížel kněz na řadu mužů, kteří nesli bochníky chleba různých velikostí a tvarů - kulaté, ploché, kónické, zašpičatělé. Chléb, nejběžnější jídlo Starého Egypta, symbolizovalo blahobyt a dostatek. Když nosiči odevzdávali náklad, kněz četl z papyru: "Deset bochníků beset, sedm bochníků paadj, jedenáct pecnů pesen, šedesát dva pecnů hetjat, jeden bochník toot, jeden bochník khadj..." Další hodinu zůstaly pecny na hromadě na oltáři, potom byly odstraněny. Egypťané věřili, že se Reneferefovo ka dostalo k chlebům a stačilo se najíst.

Další budova v Reneferefově chrámovém komplexu se jmenovala Svatyně nože. Ohromné šedé vápencové bloky byly konečnou stanicí pro mohutné býky, kteří se sem dostali se svázanýma nohama. Řezník uchopil rituální pazourkový nůž a prořízl býkovi hrdlo. Krev zachycoval do alabastrové mísy. Další muži potom býkovi odřízli levou přední nohu a nesli ji k oltáři - jako další dar neukojitelnému faraonovu ka.

Prastaré svitky mohou také pomáhat badatelům při dalších výzkumech minulosti Egypta. Jak říká profesor Verner: "Z těchto papyrů známe jména dosud neobjevených královských paláců a chrámů. Víme, že tady někde musí být zaváté pískem."

Nejpříjemnější postava, která patří k posledním dnům Staré říše, byl Pepi I., který vládl zhruba třicet čtyři let. Jako agresivní faraon vysílal Pepi armády na východ k potlačení pouštních nomádů, kterým říkali Egypťané Obyvatelé písku, a proti Núbijcům na jihu. Dutá socha Pepiho I. vyrobená z tepané mědi je dnes v Egyptském muzeu jedinou nalezenou kovovou sochou Staré říše v životní velikosti. Měří téměř dva metry, Pepi napřahuje levou ruku a zvedá levou nohu, jako by se chystal vyrazit do války.

Komplex Pepiho pyramidy v Sakkáře vykopává od roku 1966 Mission Archéologique Francaise de Saqqara pod vedením Jeana Leclanta. Vykopávky, kde pracuje na šedesát lidí, jsem navštívil koncem února. Věnovali se mi vedoucí projektu Catherine Bergerová a Audran Labrousse, kteří mě zavedli do tmavé chodby uvnitř Pepiho pyramidy. Stěny faraonovy pohřební komory, které byly objeveny před rokem 1880, byly holé. Nezdobil je žádný reliéf ani nápis v kameni. Téhož roku však objevil Gaston Maspero v Pepiho kryptě sloupy plné hieroglyfů. Každý z nich byl asi 5 centimetrů vysoký a vytesaný s mistrovským umem.

Catherine Bergerová posvítila na sloup, který stál přímo nad nízkým portálem vedoucím k pohřební komoře. Texty pyramid, jak se jim oficiálně říká, byly nalezeny uvnitř pyramid posledních pěti vládců Staré říše. Pepiho text patří k nejrozsáhlejším.

"Buď pozdraven, žebříku Boží!" začala číst Catherine. "Povstaň, žebříku Horův, který byl postaven pro Osíria, aby mohl vystoupit na nebesa... Nyní patří žebřík Boží mně..."

Soubor Textů pyramid tvoří poetická zaklínadla, která mají mrtvému králi zajistit cestu na nebesa. Nejsou to jen pouhé účetní doklady jako formulky z papyrů v Abusíru. Jde o rituální, posvátné zpěvy, které původně přednášel kněz uvnitř hrobky. Na tom, jak budou zaříkání provedena, závisela cesta faraonovy duše.

Došli jsme do pohřební komory a Catherine pokračovala. "Pokud žije bůh, bude žít i tento král. Pokud bůh nezemře, nezemře ani král. Pokud nebude zničen bůh, nebude zničen ani král."

"Všechny texty a pyramidy jsou ohromný nástroj na pomoc králi v jeho cestě přes zeď mrtvých k zmrtvýchvstání a věčnému a šťastnému životu ve společnosti bohů," vysvětloval mi Labrousse. "V opakování litanií se skrývá jistá úzkost. Kněží věří v úspěch, zároveň však mají trochu strach, že to nevyjde."

Nemohl jsem spustit oči z nádherných a jemně vytesaných hieroglyfů natřených na zeleno. "Proč zelená?" zajímal jsem se.

"Zelená je barva mládí, znovuzrození, jara, močálů, vegetace a vzkříšení," odpověděla mi Catherine.
Potom ukázala na několik nedopsaných hieroglyfů. Postavám lidí a zvířat scházely různé části těla, včetně hlav. "To mělo zajistit, aby se k činu nedostalo nějaké zvíře," vysvětlovala.

Při vyrývání hieroglyfů vznikalo nebezpečí, že může zvíře pokazit celé kouzlo - například lev mohl sežrat dary pro faraonovo ka.

Kolem roku 2200 př. n. l., po pěti stoletích relativní prosperity a politické stability, začala mít Stará říše problémy. Její poslední známý faraon, Pepi II., se dostal na trůn jako chlapec a vládl více než devadesát let. Stát se kolem něj pomalu rozpadal. Nápis z hrobky jednoho z vůdců Pepiho výprav odhaluje vznětlivost osmiletého vládce. Výprava přivezla z Núbije náklad tří set oslů s válečnou kořistí, od sloních klů až po vonné oleje. Pepiho nejvíce zajímal Pygmej, kterého zajali dobrodruzi. "Hned se vraťte ke mně na sever!" psal vedoucímu výpravy. "Pospěšte si a přiveďte s sebou Pygmeje, kterého jste našli v zemi Lidí žijících za horizontem... Až ho povezete na lodi, postavte kolem něj na palubu zkušené muže, aby nespadl do vody! Když se uloží k spánku, uložte zkušené muže do stanu kolem něj. Kontrolujte desetkrát za noc!"

Vědci mnohokrát debatovali o příčinách rozpadu Staré říše. Autorita faraona po několik století postupně slábla a kasta kněží a vládců provincií získala moc a nezávislost.

Navíc kolem roku 2200 př. n. l. Egypt zřejmě zasáhla i klimatická krize, když se na životodárné záplavy kolem Nilu nedalo spolehnout a zemi zachvátila sucha.

Také Pepiho dlouhověkost mohla znamenat stagnaci státu. Archeolog Rainer Stadelmann mi řekl: "Výjimečně dlouhé vlády jsou pro civilizace katastrofální. Například ve Francii se měl dočkat gilotiny Ludvík XIV., ne Ludvík XVI. Jsem si jistý, že během vlády Pepiho II. vyšel denně z paláce dvořan a oznámil: Ještě žije. Pepi dokončil stavbu své pyramidy, když mu bylo asi třicet. Pak následovalo šest desetiletí korupce. Vládci provincií zjistili, že nepotřebují instrukce z paláce a mohou si dělat, co chtějí."

Brzy po smrti Pepiho II., někdy kolem roku 2150 př. n. l., Stará říše zanikla. Následující období, kterému vědci říkají První přechodné období, zůstává záhadou.

"První přechodné období znamenalo hrozný rozkol, naprostý rozpad říše," říká Labrousse. "Všechny pyramidy byly vykradeny. Nikoli tajně a v noci, ale organizovanými bandami zlodějů za denního světla."

Stáli jsme na špičce pyramidy Pepiho I. v Sakkáře. Labrousse ukázal ke kráteru u našich nohou. Byl to pozůstatek po zlodějích dávných dob.

"Chrámy byly vypáleny, všude vládlo násilí a zemi zachvátil strašlivý hladomor."

Některé nápisy na hrobkách úředníků z té doby jsou výmluvným svědectvím hladomoru. "Dal jsem chléb hladovým," tvrdí jeden z těch, kteří přežili, "a šaty těm, co zůstali nazí..." Celý Horní Egypt umíral hladem a došlo to tak daleko, že lidé jedli své vlastní děti...

Egypt povstal v plné slávě ještě dvakrát. Ve Střední říši po roce 2040 př. n. l. a v Nové říši za králů Achnatona, Tutanchamona a Ramesse II. Jak se Stará říše ztrácela v minulosti, začali ji pozdější Egypťané považovat za jistý zlatý věk.

Kolem roku 1200 př. n. l., plných 1400 let po smrti Imhotepa, prohlásili Egypťané tohoto geniálního architekta Džóserovy vlády za boha a postavili na jeho počest kultovní chrámy.

O mnoho století později vykopali dělníci do Stupňovité pyramidy šachtu až k Džóserově pohřební komoře. Nikoli aby vykradli hrob, ale aby se pokusili rozluštit záhady hrobky.

Rozloučil jsem se s Jeanem-Philippem Lauerem na kolonádě komplexu Stupňovité pyramidy. Radil dělníkům, jak zasadit vysoko do jižní zdi kámen. Kámen vzal do rukou a jemně ho položil na místo. V šedesátém devátem roce své vlastní pocty Džóserovi Lauer věděl, že jeho životní práce nikdy neskončí. Jak dokazovaly jeho ruce, nebyl to však důvod, aby s ní přestal.


Jediný vchod do komplexu Džóserovy pyramidy zdobí tlusté zdi a sloupy připomínající svazky rákosí. Džóserův architekt Imhotep věděl, že kamenné stavby přetrvají věčnost.

Jak je vidět z reliéfu na hrobce, cestu na věčnost usnadňují zesnulému dary z okrajových provincií Egypta.

"Vezmi hlavu, sesbírej kosti, dej dohromady údy, smeť ze svého těla hlínu!... Přijde k tobě dveřník, vezme tě za ruku a odvede tě na nebesa." (Text pyramid Staré říše)

Pyramida, kterou král Snofru opustil ještě za své vlády, se i dnes zvedá z pouště obklopené zavlažovanou půdou.

Snofrův velekněz Rahotep a jeho manželka Nofret jsou vytesáni z vápence v mastabě neboli hrobce s plochou střechou nedaleko pyramidy. Realistické stavby měly pomáhat duchům nalézt cestu do jejich posmrtného domova.

Faraon Menkaure, jeden ze tří stavitelů pyramid v Gíze, ve společnosti dvou bohyň.