Jiří Olič (1947), básník, spisovatel, nyní redaktor nakladatelství Paseka
Victor Bocris: Patti Smith
Přeložila Martina Kotrbová. Vydalo nakladatelství a vydavatelství VOLVOX GLOBATOR v Praze roku 1999. Stran 326. Cena a náklad neuvedeny.
Victor Bocris se naposledy českému čtenáři představil čtivou knížkou rozhovorů s W. S. Burroughsem. Nyní máme ale v rukách špatně napsanou knížku o zpěvačce, jejíž sláva hvězdy zapadla za obzor a zbývá pouze sen o tom, jak se stát velkým umělcem. Problém je asi v tom, že Patti Smith byla za velkou umělkyni uznána příliš brzo. Okolnosti slavného debutu básnířky Patti Smith líčí Bocris s neskrývaným nadšením chlapíka, který byl při tom, a jsme mu za to povděčni, neboť tato adeptka slávy se velice přičiňovala o to, být ve správný čas na správném místě. Recitovala tehdy své básně hned po Malangovi, jenž byl tehdy superhvězdou Warholovy stáje a nezapomenutelný navždy zůstane obraz básníka, jehož cípy bílé elegantní košile "byly napuštěny vůní Halston, která mu dodávala auru návštěvníka z nějakého jiného světa". Škoda, že na tomto dostaveníčku snobů nemohl být velký Pattin miláček Rimbaud, poblil by se vzteky. Lépe snad ani nelze charakterizovat hvězdný nástup "alternativní" Patti a newyorského ndergroundu milionářů. Pochopitelně že Bocris se do žádných výraznějších kritických soudů nepouští, protože by tak porušil apologetické vyznění dílka. Za zmínku nicméně stojí autorova charakteristika střídy let šedesátých a sedmdesátých, přeměna "drogové kultury" v "kriminální kulturu", právě tehdy byl totiž učiněn nevelký krůček pokroku od zpěváka Jima Morissona k Charlesi Mansonovi, který světově proslul jako masový vrah, méně jako rockový zpěvák.
Nepřekvapí, že Patti Smith jako vyznavačka kultu silných se charakterizovala jako "polní maršál rock?n?rollu", potřebovala k tomu ovšem armádu pomocníků, které blahosklonně nechávala v anonymitě, a několik desítek nejoddanějších hudebních žurnalistů, kteří vysekávali poklonu "rockové šamance" (Christgau) anebo "ryzímu originálu" (Rockwell). Sympatický Johny Rotten ze Sex Pistols ovšem odložil brýle mámení a viděl "hippiesačku jak třese tamburínama" a podal historicky věrnější obraz hvězdy, jejíž poetika se přímo fatálně točila kolem zážitků typu "když jsem byla na střední škole". Sebekriticky přiznávám, že i autor těchto řádků v Patti Smith viděl víc, než vidět bylo, to jest: interpretku písní, k nimž se ani po letech netřeba vracet. Osobnost zajisté silná, talent nadprůměrný, ale zahlcený bizarností, kterážto vlastnost všech nedouků nutí přiřazovat své jméno k slavným a nejslavnějším. Předposlední Pattina verze bláznivého panteonu slavných zní: Kristus, Jimi endrix, Brian Jones, Jim Morrison, Alexandr Veliký a Pepek Námořník. Tedy - opravdová americká střední škola i s tím Brancusim a Rimbaudem, který prý zemřel na syfilis.
Alexandr Solženicyn: Rusko v troskách
Přeložil Milan Dvořák. Vydaly společně na podzim roku 1999 RYBKA PUBLISHERS - Michal Rybka a PRÁH - Martin Vopěnka. 206 stran. Cena a náklad neuvedeny.
Na prvním místě budiž řečeno, že v zemi zvané Česko tuto chválu vlastenectví a nacionalismu zaměřenou na Rusy a Rusko málokdo ocení. V tzv. médiích je totiž vytrvale veřejnosti předkládáno, že vlastenectví (ale i šovinismus) jsou spíše věcí pro orgány v trestním řízení a heslo "nic než národ" je považováno za fašistické jako ostatně všechno, co skinové vypustí z úst. Chybí schopnosti rozlišení a ovšem i sebereflexe, což u národa hovícího si v lichotivých mýtech tolik nepřekvapí. Dá se tedy předpokládat, jaké budou reakce na tuto knihu: kritiky, té opravdové a žádoucí, bude málo, zato moře mlčení. Stokrát souhlasíme s autorem této knihy, protože uplynulo deset neslavných let a v krizi není pouze Rusko, ale také Česká republika. Nejméně deset zásadních analogií najde čtenář v knize, která se zabývá téměř výlučně problémy, které vznikly po rozpadu Sovětského svazu. Solženicyn analyzuje příčiny úpadku a je sympatické, že hlavního viníka vidí doma - v lidech, kteří tvrdošíjně setrvávají v komunistickém mšlení a morálce. Lék, mimo jiné, vidí v poctivé práci: "I kdyby na zloděje dopadla katovská sekera (a nedopadne), bez práce se stejně nic nevytvoří. Bez práce není dobra a jmění, bez práce není ani nezávislé osobnosti."
Nelze ovšem nevidět "omyly a slepé uličky" této knihy. Kapitola V Čečensku je koncentruje velice názorně. Zarážející jsou především Solženicynovy interpretace a aktualizace historie. "Už v 19. století to tak bylo a ještě výrazněji se to projevilo teď: pro Čečeny jsou loupeživé nájezdy s odváděním rukojmích, otroků a stád dobytka něco jako forma výroby, přičemž vlastní hospodářství je na nízké úrovni." Podobně urážlivý je Solženicynův pohled na "sto tisíc čečenských migrantů rozesetých po Rusku a zabývajících se kriminálním podnikáním..." Zahořklost velkoruské lásky, kterou svět nechápe a nechce opětovat, je cítit i z autorova konstruktivního návrhu na řešení krize: "Rozumné východisko jsem viděl v tom, abychom bez meškání uznali nezávislost Čečenska, odřízli ho od ruského těla, poskytli mu možnost vyzkoušet si existenci nezávislé země..."
V každém případě je toto Solženicynovo Rusko v troskách i v příslovích (jimiž je kniha protkána) podivuhodnou směsí okouzlující naivity, iracionality, ale temnoty, která děsí a hrozí.
Erns H. Gombrich: Stručné dějiny lidstva
Přeložila Eva Pátková. Vydalo nakladatelství AURORA v Praze roku 1999. Počet stran 299. Cena včetně DHP 279. Výše nákladu neuvedena.
Gombrichova historie lidstva začíná před 5100 lety, v roce 3100 před Kristem, v Egyptě za vlády krále Menesa. 300 stran knihy přinutilo autora k opravdové stručnosti: 17 let na jednu stránku knihy a tisíciletí se jenom míhají před očima. Jsou to jakési závody s časem a souboj s přesilou informací. Kniha je ovšem napsána především pro mladé čtenáře, takže drsná minulost je podávána ohleduplněji, než jak je zvykem. Autor také musel na celé řadě historických křižovatek přibrzdit a vysvětlit, co je dobré a co je zlé, protože dějiny lidstva jsou neobyčejně brutální a krvavé. Protékají jimi potoky krve a často se odvíjejí od jedné války k druhé, od masakru k masakru, takže vhodnější titul by mohl být "Dějiny zločinu". My, kteří se dějinami zabýváme jen těžkopádně a nesoustavně, ale můžeme být vděčni, že podtitul "pro malé i velké čtenáře" je výstižný, neboť Gombrich dokáže z přemíry informací vytvořit přehledný systém, řadí k sobě podobné a konstruuje nečekané souvislosti. Slovem: umí překvapit ty, kteří nejsou v historii úplnými nováčky.
Peter Hoeg: Příběhy jedné noci
Přeložil Robert Novotný. Vydalo nakladatelství ARGO v Praze roku 1999. 249 stran. Doporučená cena 189 Kč. Náklad neuveden.
Kniha povídek dánského spisovatele Petera Hoega, autora světově proslulého románu Cit slečny Smilly pro sníh. Mírné rozčarování jsem pociťoval již při četbě výše uvedeného kasaštyku. Nyní se rozpaky spíše zvětšily, protože jsem nemálo času věnoval hledání jednotícího prvku pro těchto sedm povídek. Fakt, že se odehrávají 19. března 1929, je ovšem zcela irelevantní. Všechny jsou o iracionalitě lásky, ale to je spíše pleonasmus než jedinečnost kvality. Sedm většinou zdařilých stylistických cvičení na velice bizarní a exotické náměty? To je nejblíže pravdě, ale smysl díla (i kdyby jím měla být jen radost z četby příběhů, které mají začátek a konec) mi dokonale uniká. Jako čtenář neustále narážím na ideologické konstrukce těchto příběhů, které dodržují rámec postmoderně chápané historie. Řečeno slovy Rio Preisnera, jedná se o "kultické sklony postmoderny", při nichž jsou dějiny nahraženy "mytologickými konstrukcemi". Hrdina jedné povídky se touží vrátit do "svobodného a zábran prostého osmáctého století". V úvodní povídce je to pro změnu souhvězdí Vah, které padá k obzoru "jako evropská spravedlnost vládnoucí nad tropickou Afrikou". Tuto ironickou spravedlnost personifikuje pruský generál (jak jinak!) v době, kdy Němci již dávno žádné kolonie neměli - museli se jich vzdát ve prospěch vítězů první světové války. Absurdní děj a absurdní myšlenky charakterizují nicméně nejvýstižněji tuto knihu, kde vítězí vtipná přísloví Afričanů a reinkarnační teorie moudrých Indů. Knihu odkládá navěky.
Jaroslav Durych: Kněz a baba. Fejetony a jiné prózy 1921-1961
Vydalo nakladatelství Votobia v Olomouci roku 1999. 244 stran. Cena a náklad neuvedeny.
Základ knihy tvoří fejetony, které byly publikovány hlavně v Lidových novinách (na tom má zásluhu Karel Čapek) a v Rozmachu. Tento kuriózní časopis zasluhuje zvláštní zmínku: jednak byl velice kvalitní, jednak byl Jaroslav Durych jeho vydavatelem i hlavním přispěvatelem. Dalo by se říci, že to byl originální časopis jediného spisovatele. Větší část tzv. fejetonů této knihy jsou vlastně prózy, autobiografické vzpomínky a krátké povídky. Jsou to texty spisovatele, který již našel svůj výraz, vládne mistrovským jazykem a osvojil si umění nápovědí a zkratek. Pro tyto prózy platí Goethův výrok, že teprve v omezení se ukazuje mistr. Představují Durycha rovněž jako kontroverzního autora, který s oblibou psal provokativní úvahy o českém charakteru, národních mýtech a ovšem i o otázkách náboženských. Tento spisovatel a bojovný katolík přivítal samostatný český stát, postupem doby byl ale stále znechucenější úpadkem víry v Čechách a novým pohanstvím, které bylo na postupu a jehož se hrozil. V jednom fejetonu píše: &quo;Oficielně se říká, že český národ miluje pravdu, žízní po pravdě a všecko zkoumá, přijímá a zkouší. My to neoficielně popíráme. Tragika českého národa jest v tom, že neměl odvahy a síly nějaké náboženství, ať kterékoliv, proniknouti, poznati a pak se ho čestně držeti." Jakkoliv aktuální se nám zdají některé Durychovy analýzy české národní povahy a poválečných legend, hlavní půvab této nerozsáhlé knížky je v ryzím, expresivním a básnickém jazyku, který jako by ohlašoval jiného mistra, Vladislava Vančur, jehož první prózy byly publikovány téměř souběžně. Jeho ukázkou může být několik závěrečných vět z Durychovy chvály dobrého skutku: "A třebas tedy dobru rozumím velice málo, téměř nic, přece jen se mi zdá, že tuláci, žebráci, básníci a jiný podobný ksindl jsou k tomu, aby otvírali brány ráje jiným, i když tam třebas sami ani nevejdou."
Knihkupectví Barvič & Novotný najdete v Brně na adrese Česká 13.